Vytáhl kdysi Abram

Martine, až se vrátíte dnes z kostela, sbalíš si své nejnutnější věci a půjdeš pryč ze Širocka. A ty Vando, se zítra sbalíš taky, necháš doma své rodiče a sama půjdeš do světa. No a to samé platí pro tebe, Joeli, taky vyrazíš pěšky z Poličky za cílem, který dosud neznáš. I vy ostatní, seberte se a vydejte se na cestu.

Že po vás chci těžkou věc? Že jste teprve děti? Že to jen tak nejde, opustit svůj domov, kde máte rodinu, jídlo, postel a jít tam, kde nemáte ani rodinu, ani jídlo, ani postel? Že je to nejistá a nebezpečná cesta? No ano – já vím. Ale snažím se vám povědět, že máte před sebou v životě cestu, kterou neznáte. My všichni – malí i velcí, máme před sebou cestu, kterou není neznáme. Cestu neznámou, nebezpečnou. A o tom všem nám vypráví Bible ve velikém příběhu o Abramovi.

Co se stalo s Abramem, že se vydal na cestu? Ano, z Bible jsme četli, že uslyšel Boží oslovení, které ho vybízelo, aby opustil rodný kraj. Ale já se ptám, co se stalo s Abramem, že poslechl Boží hlas. Proč se odvážil vyjít? Proč se odvážil opustit všechno, co představovalo jeho domov? Proč se odvážil vykročit do neznáma? Máte nějaký nápad, nějaké vysvětlení?

Já si myslím, že se mu v jeho zemi špatně žilo. Bylo tam něco pokaženého, co mu vadilo tak, že už to tam nemohl vydržet. Žádná země není bez vady. Všude se najdou lidé dobří i zlí, lidé moudří i hloupí. A jakmile získají převahu ti zlí a hloupí, tak se v zemi špatně žije.

            Od dávných dob se o Abramovi vypráví pěkný příběh. V Bibli ho sice nenajdete, ale je zapsán v jiných Starých knihách. Mně se líbí, protože po svém doplňuje náš obrázek Abrama. Takže vám ho nyní povím. Podle oné dávné legendy žil Abram v Chaldejském Uru, což bylo významné město mezi dvěma velkými řekami Eufrat a Tigris. Obyvatelé Uru byli pohané, tzn. uctívali hodně bohů a bohyň. Nejvíce si vážili měsíce, který jim svou barvou připomínal drahý kov – stříbro. Abram všechna chaldejská božstva dobře znal, protože jeho otec byl řemeslník a vyráběl všemožné sochy  bohů. A protože Abram nebyl hloupý, přemýšlel o tom, který z bohů je asi nejmocnější, který je nade všemi. Ať počítal, jak počítal, pořád se nemohl dopočítat – je větší bůh slunce, který prosvětluje den, nebo je mocnější měsíc, jenž svítí v noci i ve dne. Anebo je nejsilnější bohyně úrody, která dává život zvířatům i rostlinám. ANbo bůh války, který vede vojska do boje. „Tohle nikam nevede, tolik bohů to je přece nesmysl. Kdo se v tom má vyznat. Je jen jeden Bůh, nejvyšší a neviditelný. Všechno ostatní jsou jen lidské výmysly!“

            Možná už někde tady Abram poprvé zaslechl Boží hlas, jako ozvěnu moudrosti. Jenže když člověk něčemu věří, projeví se jeho víra i v jeho chování. Abram udělal jednu troufalou věc. Jeho otec Terach byl řemeslník, který vyráběl sochy bohů a bohyň. Abram v noci vešel do skladiště soch a svou holí všechny sochy roztřískal, kromě jedné – té největší. Když  ráno Terach  přišel a uviděl tu spoušť, začal se rozčilovat, co se stalo. Abram mu s klidem řekl: „To ten největší bůh rozbil všech  ostatní bohy, protože je nenávidí a je největší.“ Terach namítl: „Co to říkáš za nesmysly? Socha přece nedokáže takové věci!“ Abram nato: „Tak vidíš, tati. Sám to říkáš, že socha nic nedokáže. Ale ty i celé město se jim klaníte a uctíváte je jako bohy. To je nesmysl. Vždyť jste k smíchu! Je jen jeden Bůh!“

            Zpráva o Abramově troufalosti se roznesla po celém městě. Mají lidé rádi, když jim někdo ukazuje jejich hloupost? Mají lidé rádi, když jim někdo dokazuje, že věci dělají špatně? A tak si myslím, že na Abrama měli vztek. On se dotknul jejich posvátných představ. Dovolil si zpochybnit jejich bohy a jejich bohyně a místo nich mluvil o jediném neviditelném Bohu. „Pche, co to je za boha, na něhož se nelze podívat!“

            Takže Abramovi v jeho rodném městě nejspíše nikdo nerozuměl. Možná s ním nechtěli vůbec mluvit, možná mu v trhu nechtěli prodat jídlo. Špatně se mu tam žilo. A tak si jednoho dne Abram řekl: „A dost. Už to stačilo. Proč bych se tady trápil. Půjdu jinam, kde budu moci žít beze strachu, kde se mi za moje přesvědčení nebudou posmívat, natož ubližovat. Tady se pořádně žít nedá, věřím, že půjde žít jinde.“ A tehdy se v něm nejspíš Boží hlas ozval znovu: „Vyjdi, Arame.“ A vyšel. Odvážil se vykročit do neznáma, poněvadž doufal, že ten jediný a neviditelný Bůh bude s ním. A Bůh jej nezklamal. Co vám teď přečtu, je náramně důležité nejen pro Abrama – Abrahama, ale pro celý Boží lid. Bůh řekl: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velkým učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Toto zemi dám tobě a tvému potomstvu.“ (12,2+7)

            Tři sliby dal Bůh Abramovi – slíbil mu:

  1. zemi pro život – Abram přece svou zemi opustil a potřeboval nové místo k životu.)
  2. potomstvo – Abram byl starý a dosud neměl žádné děti, což jej velmi trápilo
  3. požehnání – Abram potřeboval prostředky k životu, aby se mu živott dařil. No a to je požehnání.

Podívejte se, jak Bůh Abrama všestranně zajistil – dal mu, vše co potřebuje – doopravdy na všech stranách. 1. Místo k životu – půdu pod nohama. 2. Místo mezi lidmi – aby nebyl sám 3. prostředky k životu – aby mohl žít.

            Já neumím moc malovat, takže je dnes Abram jen takový jednoduchý. Mám zde ale takové zařízení, které vám ukáže, jak asi může Abram vypadat. Potřebuji 3 dobrovolníky, kteří se sem ke mně půjdou podívat a já jim ukážu Aramův obrázek. Nesmíte ale prozradit, co uvidíte, já to pak řeknu všem. (Děti se jdou za zástěnu podívat do skrytého zrcadla.)

            Co jste viděli? Koho jste viděli? Bylo tam zrcadlo – vy jste uviděli sami sebe. To je v pořádku – my jsme totiž Abraham. My jsme přesně jako on, neboť nám Bůh dal stejný slib, že s ním najdeme: 1. místo na zemi, 2. místo mezi lidmi, 3. prostředky k životu. A tohle je naše víra – že Bůh nám dá vše, co opravdu potřebujeme v tomto čase i v čase budoucím. A o tom je i písnička o Abramovi. (původně polsky Ruszaj, ruszaj tam)

1. Vytáhl kdysi z bran / města Ur Chaldejského Abram, / vždyť věřil, že Pán ho zavolal.
Ref.: Jen jdi, jen jdi, jen jdi až tam, kde zemi zaslíbenou dává ti Pán. Jen jdi, jen jdi, jen jdi až tam, kde čeká zaslíbená zem.
2. Cestou k zaslíbení / zažil otec Abram dost soužení, / však věřil, však věřil, však věřil že, přijde lepší čas. Ref.
3. Abramovo jméno / na Abraham přeměněno, / ať věří, ať věří, ať věří, že Boží slib platí. ref.
4. Čekáme spoustu dní, / kdypak se sliby Boží splní,  / snad věříš, snad věříš, snad věříš, že Bůh nás nezradí. Ref.

            A ještě pár slov pro dospělé. Při sledování současných zpráv o uprchlících mne v souvislosti s Aramem napadla jedna dosud netušená věc. Zapomeňte na okamžik na legendu o rozbitých sochách, jimiž Abram v rodném městě vyvolal vlnu nevole. Vykreslil jsem tak Abrama jako osamělého chodce. On sám opouští své město, ostatní tam zůstávají. Tak jsou ztvárněny i obrázky v dětských Biblích či scény ve filmech. Abram a jeho rodina táhnou krajinou. Ovšem současné záběry na proud uprchlíků nabízejí jiný pohled. Možná i Abram byl součástí zástupu. Davu, jenž prchal z rozvrácené země. A pak by Abram mezi nimi představoval člověka, který díky Bohu nalezl uprostřed zoufalství naději. Nikde není psáno, že Abram šel sám. Jedině o něm je psáno, že on měl víru a naději – na rozdíl od ostatních. A ta jeho víra a naděje jsou popsány – místo na zemi, místo mezi lidmi, prostředky k životu a to vše od Boha. A tady vidím poselství pro nás – uprostřed těch našich poličských zástupů, my máme svou popsanou naději, založenou na víře v Boha. Jdeme s vírou jako Abraham, jako Kristus. Jdeme světem společně s ostatními, ale víru máme jedinečnou. Abrahamovskou a kristovskou. Amen.

Lukáš 9,23-31             136; 680; 406 – Nové cesty, Svítá 278; 579              Židům 11,8-10

Kázání pro děti a dospělé v nedělí 25. října 2015.

Autor obrázku: James Tissot           Zdroj: Wikipedia