Budu kázat o poutech. Vy víte, že pouta používá policie – komu je nasazuje? Odsouzeným lidem, zadrženým či zatčeným lidem, nebezpečným zločincům. A teď se zamyslete – jsou pouta nasazena vždycky tomu správnému člověku? Ano, někdy se pouta mohou ocitnout na rukou člověka nevinného.

Dnes se nám vypráví dávný příběh o dvou učednících, kteří napřed nepoznali a pak zase poznali svého mistra. Je to příběh známý. Je to příběh dávný, ale protože je to příběh i o nás, je to i příběh dnešní a dobře se hodí i pro nás na začátku školního roku. Ale vezměme to po pořádku.

Dva učedníci jdou krajem do jakési neznáme vesničky Emauzy. To jsme my – my na své životní pouti do neznáma. Jsme na cestě časem a nikdo nejsme sám. Máme kolem sebe druhé lidi. Vzpomínáte, co ti dva dělali? Rozmlouvali spolu. I my spolu mluvíme a přemýšlíme o životě. U těch dvou dokonce víme, o čem hovořili. Měli za sebou pohnuté dny. Šli z Jeruzaléma, kde se před jejich očima staly strašné věci s jejich oblíbeným učitelem Ježíšem. Nebyl to jenom jejich učitel, byl to i jejich přítel, takže jim uplynulé události velmi ležely na srdci. Dokonce jejich srdce zraňovaly.

V Jeruzaléme viděli Ježíše spoutaného. Viděli ho v poutech poplivaného, zbitého, potupeného a nakonec ukřižovaného. Byl Ježíš vzat do pout právem nebo mu bylo ukřivděno? Ježíš vadil mocným lidem, tím co dělal – co vlastně dělal? Kázal, učil, sytil hladové, uzdravoval nemocné. Co dělal s vyloučenými, s nimiž se nikdo nechtěl kamarádit? Ujímal se jich. A když někdo udělal něco špatného – kdo špatně žil? Trestal jej? Ne, odpouštěl. Ježíš mocným vadil, protože lidi přitahoval novým životem, jaký jim nabízel  spolu s vírou v Boha. Ježíš mocipánům vadil, proto se ho zbavili. Napřed se ocitl v poutech a pak na kříži. A přitom si mnoho lidí od Ježíše tolik slibovalo – mysleli si, dokud žil, že mezi lidi přináší Boží království. Když ale zemřel, je se vším konec.

Když o tom všem oba dva poutníci rozmlouvali, připojil se k ním další pocestný. My víme, že to byl Ježíš, ale oni ho tehdy nepoznali. V jejich myslích pořád ještě Ježíš zůstával v poutech, zabitý a pohřbený. Ale živý Ježíš šel s nimi. Zajímal se, o čem mluví. A oni mu všechno pověděli: jak jsou zmateni tím, co se stalo s jejich mistrem a přítelem Ježíšem. Pověděli mu o poutech, o utrpení i o kříži, které jejich milovaného učitele zničily. Pověděli mu také, že v neděli ráno našly některé ženy Ježíšův hrob prázdný a oni nevědí, co to má znamenat.

Ježíš pozorně naslouchal jejich slovům a začal jim mnohé vysvětlovat. Připomínal jim různé výroky z Bible, vlastně prošel celou Bibli napříč, aby jim ukázal, že Boží lidé – bojovníci za spravedlnost a proroci – to nikdy neměli snadné, že často naráželi na zlobu nepřátel a že ani zaslíbený Vykupitel nebude sklízet jenom slávu. Ukázal jim, že kvůli Božímu království se Vykupitel musel ocitnout v poutech. Že pouta a kříž nejsou něco, co by mohlo Boží království zastavit. Kristus podstoupil smrt, aby smrt porazil a dal vítězství životu.  Přijal pouta hříchu a smrti, aby tato pouta roztrhnul a všem dal naději, že Boží království sahá až za hrob.

Učedníci to pozorně poslouchali. Něčemu rozuměli, něčemu nerozuměli, ale pomalu se jim stávalo jasným, že Ježíš se nechal spoutat kvůli nim, aby se Boží království dostalo více do jejich životů. Hodně přemýšleli o všem co slyšeli, ale Ježíše nepoznali. Byl večer a oni přišli ke svému cíli, Ježíš jako kdyby chtěl jít dál. Řekli mu: Zůstaň s námi, Pane, vždyť se stmívá. Ježíš jejich pozvání přijal. Když večeřeli, požádali hosta, který s nimi tak poučně mluvil o Bohu, požádali ho, aby s nimi za jídlo v modlitbě poděkoval. A tak Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával učedníkům. V ten okamžik ho poznali. To je přece Ježíš! Jenže on zmizel jejich očím.

Co bylo dál? Tuší to někdo. Ti dva se vrátili zpátky do Jeruzaléma. Vyhledali ostatní učedníky a řekli jim: Pán Ježíš žije. Setkal se s námi, šel s námi a vykládal nám Bibli. Pověděl nám o poutech, kterými musel být vykupitel spoután, aby je roztrhnul a nám daroval svobodu. To všechno nám Ježíš vysvětloval. A v nás srdce hořelo  a my jej nepoznali. Teprve, když lámal chléb, se nám oči otevřely a my jej poznali.

A tady náš dnešní příběh končí. Pro nás jsou důležité tyhle ruce – ruce našeho mistra a přítele Ježíše Krista. Ruce zajaté v poutech, ruce křivě obviněného a neprávem potupeného člověka. Ale zároveň tytéž ruce lámou chléb. Učedníci se tomu naučili rozumět. Naučili se, že i když si připadají osamělí, nejsou sami. Ježíš šel s nimi. Naučili se, že v Bibli naleznou odpovědi na mnohé své otázky. Na to, co je trápení (pouta), a co je požehnání, které nám obohacuje život. (chléb).

Zde je poselství pro nás: všimněte si, učedníci spolu mluví. Když mají nejasno i když se jim rozsvítí. A Ježíš jim ukazuje na Bibli – když se jí snaží porozumět, nejsou sami. Ježíš jde s nimi. A o tom si celý nadcházejí rok v kostele při bohoslužbách i v nedělce budeme povídat. Dál, přece nejdete sami. Proto si čteme Bibli a přemýšlíme o jiných věřících lidech, abychom si všimli, co všechno Bůh kvůli nám dělá, abychom se naučili v tom dobrém i zlém nacházet Boží přítomnost.

Je dobré Bibli znát. Nabízí pochopení. O učení z Bible je následující – velmi stará – písnička. Mu adabru, mu asapru.

Sestry a bratři, přiznám se, že příběh o emauzských učednících mám velice rád. Právě kvůli tomu, jak se v něm prolíná staré s novým. Odehrává se po velikonocích, kdy jsou v čerstvé paměti Kristova pouta a potupa. Bylo to nutné? A na druhou stranu ruce žehnající a sytící – příslib Božího království, do něhož pouta ani bída nepatří. Celý náš život se odvíjí mezi trápením a požehnáním. Proto čtu Bibli, abych tomu porozuměl. Proto věřím v Krista, neboť on zakusil obojí. Věřím v Krista, neboť on nás  jako ty dva učedníky doprovází v našem tápání, přemýšlení i čtení Bible. Kde jsou pouta v mém vlastním životě a kde naopak mám na rozdávání. Kdy jsme jako církev spoutáni svou malodušností a kdy naopak štědře rozdáváme Boží požehnání. Kdy jako společnost saháme po všelijakých omezovacích poutech a kdy naopak potřebným lidem nabízíme prostředky k životu. Ty věci zdaleka nejsou rozhodnuty. O těch věcech se stále ještě rozhoduje. Malý příklad z těchto dnů. Česká republika se rozhodla přijmout letos 1500 uprchlíků. Naši policisté zadržené běžence převáželi do záchytného tábora v poutech. A na druhé straně jsem v německých zprávách viděl, že jenom v úterý dorazilo do Mnichova 3000 syrských migrantů a lidé jim přinášeli pomoc tak vydatně, až to policie musela ukončit, neboť všechno množství neměli kam dávat.

Pořád ten samý příběh – příběh o poutech strachu a příběh o rukách otevřených k požehnání. Pořád ještě není rozhodnuto. Dosud stále je co měnit jak u mne, tak ve sboru i v našem národě a v celé Evropě. Věřím, že Ježíš nás v tom nenechá. Jde s námi. Proto se vyplatí číst Bibli, abychom poznali, kdy jsou pouta zbytečná a kdy je na čase, abychom dali průchod požehnání. Pořád se máme co učit. Amen.

Izajáš 53,12-18           219; 176; 349; 622; 397; Sv 193

Kázání při bohoslužbě pro děti a dospělé na začátku školního roku v neděli 6. září 2015.