Žít s otázkami

Na stěně metra v New Yorku se prý jednou objevil nápis: Jesus is the answer. Ježíš je odpověď. Netrvalo dlouhou a kdosi připsal: What is the question? Jaká je otázka? Sestry a bratři, rozumím oběma pisatelům. Jak tomu prvnímu, který nadšeně chtěl druhým lidem sdělit, že ve víře v Krista nalezl odpovědi na své životní otázky. Rozumím však dobře i tomu druhému člověku, který vtipně doplnil svou námitku vůči propagačním křesťanským výrokům, vylepovaným jako plakát nevhod a bez souvislostí. Jestliže Ježíš je odpovědí, co je tedy otázkou?

Otázky a odpovědi. Doprovázejí nás od dětství. Od samého počátku, kdy si teprve osvojujeme řeč, se ptáme a dáváme odpovědi. Bez otázek a odpovědí byl lidská rozmluva zamrzla. Možná by bez otázek a odpovědí řeč vůbec nikdy nebyla vznikla. Církev je založená na mluvení. Tedy: Kolik otázek a kolik odpovědí patří do kostela? Kolik odpovědí dává víra? Kolik otázek musí víra unést?

Ježíš je odpověď, vyznal písemně neznámý newyorkský křesťan. Ano, takto Ježíše často chápeme. Jako toho, který přináší odpovědi na lidské tázání po smyslu života. „Já jsem cesta a pravda a život,“ můžeme spokojeně Ježíšovo ujištění opakovat s evangelistou Janem. Tak jsme si zvykli číst Bibli, jako knihu, v níž nalezneme odpovědi na otázku života a smrti, na otázku mezilidských vztahů, na otázku naplněného pobytu na zemi. Ježíš je odpověď. Tak vnímáme i Ježíšovu činnost. Kristus promlouvá k lidem, vysvětluje jim své názory, předkládá jim své učení. Jeden příklad za všechny: V kázání na hoře Ježíš vyhlašuje blahoslavenství. Blaze hladovým, neboť budou nasyceni. Blaze chudým, neboť jejich je království Boží. Je dobře, že některé věty zaznívají bez otazníku. Věty oznamující – oznamující Boží přízeň vůči člověku. Ježíš jako odpověď.

Jenže pokud je Ježíš odpovědí, co je otázkou? Schválně se zamyslete – vzpomenete si, zdali Ježíš také někdy sám kladl otázky? Ano, ovšem. Ježíš se ptal a docela často. Vždyť pro své okolí byl Misterem, učitelem a co by to bylo za učitele, který se svých žáků a posluchačů neptá? Když vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanovi, nevložil pointu do dojetí nad lidskou sounáležitostí. Podobenství je završeno jasnou, skoro až chladnokrevnou otázkou: „Kdo myslíš, že byl bližním tomu zbitému člověku?“ (L 10,37) A jinde čteme: Který syn splnil vůli svého otce? Co udělá pán se zlými vinaři? Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde? V evangeliích se to otázkami jen hemží. Dokonce i na kříží se Ježíš zoufale ptá Boha. Bože můj, Bože můj, proč si mne opustil? Řeč bez otázek by byla neúplná, stejně i Bible bez otázek by nebyla úplná. A v dotazování Kristus pokračuje i po vzkříšení. „O čem to spolu rozmlouváte?"slyšeli učedníci cestou do Emauz. A cestou do Damašku uslyšel zapřísáhlý odpůrce církve Saul Pavel z Kristových úst otázku na tělo: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Pokaždé jsou to otázky, které míří k jádru věci. Které dovedou vystihnout, co zrovna dotyčné zaměstnává, co je pro jejich životy důležité, aniž oni sami si to dosud uvědomili.

Klidně si dovolím onu zbožnou výpověď z metra obměnit. Ježíš není odpověď. Ježíš je otázka. Nejzřetelněji to vystupuje právě v dnešním evangeliu. Za koho mne lidé pokládají, slyší učedníci dotaz na svou adresu. Kým je Kristus pro lidi? Dokážeme na to odpovědět? Učedníci představují pro Ježíše jakousi agenturu pro výzkum veřejného mínění. Mají zprostředkovat názory okolí. Jako zpravodajci předávají informaci o tom, kým je Ježíš v očích druhých lidí. Možná se to lidé zdráhali povědět Ježíšovi přímo, možná k tomu neměli vhodnou příležitost. Ježíš se ptá. Nezná odpověď předem. Do druhých lidí nevidíme, představují pro nás neznámou, po níž pátráme. Ježíš se ptá, poněvadž ho zajímá dopad jeho vlastních slov a činů na veřejnost. Je mi dobře rozumět? Nenamáhám se nadarmo? Nemíjím se ve svém úsilí? Když hlásám, že Boží království blízko, cítím ho blízko nejen já, ale i ostatní?

            Za koho mne lidé pokládají? Ježíš dotazující se. Ježíš nezvyklý. Vždyť jakého Ježíše církev po staletí hlásala? Vstupoval Ježíš do lidských životů jako kamenně nehybná a nezpochybnitelná odpověď, anebo byl Ježíš pozorným a důvěrným průvodcem člověka v jeho tázání? Je to smutné, sestry a bratři, ale ve svých dějinách se církve až příliš často spokojily s Kristem jako odpovědí. Mluvím nyní jak o církvi katolické, tak i o církvích evangelických i dalších. Ježíš jako jednoznačná a nedotknutelná odpověď se stal součástí doktríny, která se nejen pokorně hlásala v kostelech, nýbrž která byla rovněž násilně šířena ve válkách. Nebo byla bezcitně vnucována mladým lidem, lidem hledajícím či pochybujícím. Podle hesla: „Zapadni, nebo vypadni. Ježíš je odpověď, tak už se neptej! Neotravuj nás svými otázkami, vše podstatné už je zodpovězeno.“ Cítíte sami, že takový přístup k ničemu kloudnému nevede. Možná ubere práci církevním činovníků, ale Boží království rozhodně nepřiblíží. Domnívám se, že mnoho z těch, kdo prošli církevní výchovou a z církve se vytratili, netrpěli nedostatkem odpovědí, nýbrž nedostatkem otázek.

Ježíš jako otázka. Za koho mne lidé pokládají? Kým jsem pro lidi? Naučme se od Ježíše ptát se. Nebát se otázek. Nebát se otázek na sebe samotné. Kým jsme jako církev pro lidi? Za koho nás lidé pokládají? Máme ještě v očích veřejnosti nějaký význam? CO od nás jako od evangelíků český národ dostává, slyší, očekává? Lze nás vůbec postřehnout? Co znamená náš sbor pro Poličku? Co znamenáme my křesťané pro své nejbližší? Nenabízíme ve své víře pouze odpovědi na otázky, na něž se nikdo neptá, zatímco ty opravdu důležité a jen zpola vyjádřené otázky jaksi pomíjíme a zamlčujeme, mnohdy je nedovedeme ani zaslechnout, natož vyslovit. Jak málo jsme se od Ježíše naučili dobře se ptát. Jak se chceme bez pořádných otázek dobrat pořádných odpovědí?

Ježíš je odpověď, ale co je otázkou? Klíčovou otázku slyší učedníci v zápětí. Úvodní dotaz byl zacílen na veřejnost, ústřední otázka však směřuje na ně samotné: Za koho mne považujete vy? Kým jsem pro vás. Dosud si učedníci vystačili s cizími odpověďmi. Jedni za Jana Křtitele, druzí za Elijáše či za jiného proroka. Je na čase dát vlastní odpověď. Svou osobní, otevřenou odpovědět slovy, která pracně nalézám. Slova, jež pro sebe nově objevím, uchopím, prožiji. Okamžik, kdy se dotknu pravdy. U Caesareje Filipovy takto do pravdy vstoupil apoštol Petr. Dal svou odpověď, kterou nikde neodposlouchal, kterou se pokusil po svém vystihnout, kým je pro něho Ježíš. Ty jsi Boží Mesiáš. Ty jsi korunou Bož blízkosti. Ty jsi ten, kdo má právo vládnout dějinám. Ty jsi mesiáš, jenž dovede ´činně mluvit do života jednotlivcům i lidstvu. Vlastně jsme zde svědky zázraku, kdy se Ježíš kromě otázky stává i odpovědí. Ježíš je Mesiáš, Kristus. Pro Petra odpověď osobní, svěží a nadějná. Církev ji převzala: mnohdy ji šířila přesvědčivě a působivě, mnohdy ji však jen bezduše papouškovala.

Nedávno jsem četl studii o naší církvi v dobách komunistického režimu. Poměrně výrazně tehdy vystoupila skupina kazatelů i laiků, nazývaná Nová orientace. Reagovala na aktuální problémy – socialistický zákon o rodině, nátlak ze strany StB, křiklavé případy utlačovaných jednotlivců, ateistická propaganda či způsob, jak srozumitelně zvěstovat evangelium modernímu člověku, atd. Ovšem jak autor ukazuje, hybnou silou tehdy byla nikoliv touha po veřejném angažmá, nýbrž hybnou silou byla trvale otázka „Kým je pro nás Ježíš?“. Co Kristus znamená pro naši současnost? Co říká evangelium dnešnímu člověku – jaké otázky mu klade, jaké zanedbané stránky života odhaluje, k jaké naději Ježíš vlastně svým svědectvím o Bohu zve? A ovšem, k jaké naději zvou druhé Ježíšovi učedníci? Nepřijít s hotovými odpověďmi, nýbrž se ptát, co vlastně Ježíš znamená a co s ním zmůžeme.

Jestliže je Ježíš odpovědí, co je otázkou? Sestry a bratři, třebaže možných odpovědí zaznělo a zaznívá mnoho, my stejně jako apoštol Petr stojíme před otázkou. Co pro nás znamená Kristus? Obracím se k němu s důvěrou? Očekávám od něj něco podstatného pro svůj život? Přináší mi ježíš nějakou dobrou zprávu, dobrou zprávu o Bohu? Ježíš je otázka. Kým je pro mne Ježíš v mém stárnutí a v mém úbytku sil či paměti? Kým je pro mne Ježíš při výchově dětí? Kým je pro mne Ježíš v mých zdravotních potížích, v mých rodinných problémech, v mých neúspěších školních, pracovních, vztahových? Kým Je pro mne Ježíš v mém strachu z toho, co přijde? Je pro mne Ježíš ještě vůbec nějakou otázkou? Toužím se spolu s ním ptát po Bohu? Nebojme se ptát. Věřím, že právě tudy – přes otázky osobní a upřímné – vede nakonec cesta k pokojnému vyznání: Ježíš je odpověď. Amen.

Amos 5,4-15               660; Svítá 319 ; 523; 86; 559            Zjevení 22,6-9

Kázání v 15. neděli po Trojici, 13. září 2015