Sestry a bratři, Pán Ježíš mluví o budoucnosti. Nás lidi odedávna zajímá otázka, co se bude dít. Toužíme nakouknout za oponu zahalující budoucí čas. Co bude zítra, co za měsíc, co bude za rok? Snažíme se rozpoznat, co nás čeká v nadcházející době. Občas naše myšlenky zamíří ještě dál. Zamíří kamsi za obzor našich dnů. Co se bude dít úplně na konci? Až skončí náš život, až pomine země i nebe, až se dovrší čas vyměřený tomuto světu – co bude potom? Co přetrvá? Jak se zhodnotí lidské snažení – dostane se nám odměny anebo vše bude zmařeno? 

Kristus mluví o budoucnosti, se kterou musí člověk počítat. V budoucnu se posoudí lidské životy. Přijde den, kdy už nic ke svým činům nepřidáme. Podtrženo, sečteno – oznámí se výsledek. Vyjde najevo, jak kdo žil. Čí život byl naplněn a čí život zel prázdnotou. Co dosud v lepším případě jen matně tušíme, stane se v onen den zřejmým. Z lidských srdcí vystoupí ukrývaná tajemství. Konečně pochopíme, co jsme vlastně zač. Pochopíme, jací jsou doopravdy lidé kolem. Konečně porozumíme, jaký je náš vztah k lidem a k Bohu. Tenhle okamžik – okamžik zhodnocení – křesťané nazývají soudný den. Soudný den, neboť se v něm bude posuzovat úplně všechno.

Evangelium líčí budoucí soud velkolepě. Vše se odehrává v ohromné slávě. V radostném průvodu, obklopen svou družinou, přichází Syn člověka. Tím Synem člověka je Kristus Ježíš. Původně byl ponížený, poplivaný a popravený, ale poměry se změní. V onen den Kristus usedne na trůn. Jak přesně bude trůn vypadat netušíme, známe jen hrubé dějové rysy – ale i ty obrysy jsou skvostné. Ježíš, tolikrát vysmívaný od minulosti podnes, ten Ježíš bude sedět na trůnu jako král. Král vesmíru. Celé stvoření, celý kosmos se bude k němu vztahovat a on bude celé stvoření spravovat svojí dobrotou. Posoudí, kdo se dobroty přidržel a kdo se dobrotě obloukem vyhnul.

O budoucnosti se tedy dočítáme, že před něho – před Krista – budou přivedeny všechny národy. (32) Zní to osvobodivě. Na všechny platí stejný metr. Malým i velkým, všem bude měřeno stejně – Čechům, Němcům i Romům. Rusům i Ukrajincům, národům křesťanským, muslinským i bezvěreckým. Posoudí se všechny takzvané nároky, národní zájmy a národnostní práva. Žádnému národu se nebude nadržovat. Každý národ bude předvolán. Všichni jsme přeci jenom lidé. Bez ohledu na národnost jeden za druhým přijdeme na řadu. Budeme stát před soudem sami za sebe. Jednotlivě, jako jedinci. Nic nám nepomohou skupiny, k nimž jsme se kdy hlásili. Za něž jsme se možná někdy i schovávali. Nikdo neskryje žádnou špatnost, nikdo neskryje žádnou zásluhu. Pán bude soudit spravedlivě.

A to jsme již u dalšího obrazu z budoucnosti. Opouštíme slavnostní trůnní sál a vydáváme se do pastevecké salaše. V klidu a s rozvahou pastýř rozděluje svoje stádo. Na sklonku dne probírá a třídí ty, o něž pečoval. Kdo nese užitek jako ovce a kdo jen spásá trávu jako kozel? Konečně vychází pravda najevo. Ježíš jakožto král i pastýř rozhoduje o budoucnosti. Kdo směřoval mimo život a kdo se nasměroval do života. Ovce postaví po pravici a kozly po levici. (33) Z tohoto verše na mne dýchá obrovská naděje. Ježíši Kristu se podaří oddělit spravedlivé od nespravedlivých. Podaří se mu to, oč se naše pozemské soudy tak obtížně zápasí. Kristus dotáhne soud do jednoznačného konce. Spravedlivého konce. Označí viníka a nevinného. O takové spravedlnosti si ve stávajících poměrech můžeme jen nechat zdát. V České republice, tak jako kdekoliv jinde, se stalo mnoho podvodů, zločinů i obyčejných chyb. A soudy jsou na ně leckdy krátké. Někdy chybí důkazy, jindy prostředky k pořádnému procesu, někdy chybí dokonce paragrafy, které by postihly lidské špatnosti. Spravedlnost se dnes zjednává těžko. Avšak při onom budoucím soudu náš Pán neztroskotá na nedostatku důkazů, nezabředne do močálů právních kliček. On se domůže práva. Prohlédne veškeré balamucení, křivá svědectví, pronikne do hlubin srdcí a odhalí i provinění skrytá lidským očím. Ovce není kozel, to je jasné. Stejně tak bude jednou jasné, že spravedlivý člověk není podvodník. To nezní špatně.

Kristus vypráví o budoucnosti světa. Jak se vám tahle ohlášená budoucnost líbí? Vypadá slibně, viďte? Slavný soud, spravedlivý soudce, konečně bude nastolen pořádek. Taková budoucnost se nám zamlouvá. Hřeje nás u srdce, neboť doufáme, že budeme mezi těmi, kdo obstojí. Vždyť přeci nejsme špatní lidé! Jenže v budoucnosti, kterou nám Kristus předkládá, je cosi zarážejícího. Překvapivý zvrat, který zneklidňuje. Soudit se bude jinak, nežli jsme čekali. Král bude posuzovat lidi podle svých měřítek. A ta jeho měřítka neodpovídají nutně našim lidským normám.

Budoucím měřítkem je milosrdenství. Soucit, láska uplatněná skutkem. Král jim řekne: “Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.” (40) Spravedliví ani nevědí, že jednali spravedlivě. Prostě si všímali lidí kolem sebe, znali se k lidem slabým a ohroženým, starali se o ně. Pomáhali životu a proto budou mít na životě podíl na věky. Získali království, které je pro ně připraveno, čteme v bibli.

Protikladem milosrdných spravedlivých jsou lidé nespravedliví. Hájí se: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?” (44) Nešťastníci. Tolik dbali na to, aby správně věřili. Ostražitě hlídali, kdy a kde se vyskytne Bůh, totiž Bůh jejich zkreslených představ.Hledali Boha jen na místech, která jemu sami vymezili. Chtěli vidět Boha ve slávě, v moci a v nádheře, a nevšimli si ho mezi sebou. Nespatřili Pána v lidské bídě. Dívali se na svět přísným rozumem a zapomněli se na něj dívat soucitným srdcem. Míjeli život a tak minuli vstup do věčného království života.

A tady vyprávění o budoucnosti končí. Ale vyprávěl nám Kristus vlastně o budoucnosti? Nepověděl nám spíše něco velmi důležitého o přítomnosti? Neosvětlil nám to, co prožíváme teď, nyní, v těchto dnech v tomto městě (vesnici)? U Ježíše Krista přerůstá zájem o budoucnost do zájmu o  přítomnost. Žijeme v přítomném čase a právě do našeho přítomného času proniká Boží království. Kdo touží setkat se v budoucnosti s Bohem, nesmí zapomínat, že Boha potkává již dnes. Hospodina nepotkáváme ve slávě (s tou přece přijde podle dnešního evangelia až na sklonku věků). Boha potkáváme v nepatrných lidech. Bezmocných, odstrčených, chudých. Je to až mrazivé, kde všude můžeme na Krista narazit. A je mrazivé uvědomit si, kde všude jsme už Krista přehlédli.

Sestry a bratři, řečí o budoucím soudu Pán Ježíš oslovuje přítomnou církev. Klade nám tutéž otázku jako prorok Izajáš v prvním čtení. Jak je tomu s námi – hledíme si více stanovených povinností nebo máme cit pro naléhavé potřeby svých bližních? Neupnuli jsme se příliš k vnějškovému  náboženství? Každý přítomný den je dnem zápasu o pozornost vůči Bohu ve světě. Může se stát, že leckdy Pána Boha přehlédneme vinou tvrdosti svého srdce. Netřeba však naříkat, že je vše ztraceno. Vždyť cokoliv učiníme jednomu z nepatrných, učiníme samotnému Kristu. Amen.

Římanům 8,18-25       214; 182; 422; 489; 702; 244

Kázání v předposlední neděli církevního roku 15. listopadu 2015