Nad prachem

Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců. Sestry a bratři, mnoho knih bylo sepsáno o České republice, o jejím zeměpise, zvířeně a květeně, a přece jeden popis naší země zůstává naprosto jedinečný. I přes svou stručnost je v ně-čem podivuhodně přesný a žádná naučná kniha se mu nevyrovná. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, veršoval před lety Josef Kajetán Tyl. Samozřejmě že nepodal vyčerpávající vědeckou zprávu o českých zemícch, ovšem pár slovy se mu podařilo vystihnout to nejpodstatnější. Že má svoji zemi rád. Upřímně řečeno: kdo z nás kdy slyšel vody hučet po lučinách? Bory na skalinách jsme snad někdy šumět zaslechli, ovšem v sadě skví se jara květ nanejvýš pár dní v roce. A přesto s Tylem jeho básnická slova sdílíme. Říkají něco jiného, než jak to v téhle zemi vypadá. Vyznávají, že právě tato země je naší vlastí. Jakpak to chcete povědět vědecky? A copak je to vůbec možné povědět vědecky? Naštěstí strohá mluva faktů není vše, obrazy dovedou také hovořit. Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců.

Tři vzdělané a moudré muže měl proti sobě starodávný Jób. On sám proti třem mužům výřečným a výmluvným. On zbitý a zkrachovalý proti třem mužům silným a zajištěným. On i oni mluví o lidském životě a o Bohu. Řeší otázku, jak je možné, že se některý lidský život před Bohem zcela pokazí. Naráz, bezdůvodně, bez příčiny. Navzdory všemu úsilí a dobrým úmyslům se člověku život rozsype pod rukama. Takový byl Jóbův úděl. Žil spokojeně – byl zbožný, měl hojně majetku, měl šťastnou velikou rodinu. Pak ale na něj dolehly nečekané rány. O majetek ho připravili zloději a přírodní pohromy, jeho děti tragicky zahynuly. I o zdraví přišel, celé tělo se mu poselo protivnou vyrážkou. Ze všeho, co kdysi měl, zbyla Jóbovi jen jeho manželka a jeho víra. A ani s nimi to nebylo slavné. Manželka mu nerozu-měla. A Jób nerozuměl jí a nerozuměl ani své víře. Ne, Jób víru neztratil. Jeho víra prostě jen přestala fungovat jako dřív. Jób nepochyboval o Bohu, zdali je či není. Jób Bohu nerozuměl. Jeho víra nefungovala – nepřinášela my útěchu, nýbrž jen trýznivé otazníky – a vykřičníky. Jób ztratil veškerou radost ze života, ale víru ne-ztratil. Možná, že by pro něho byl příjemnější opak: ztratit víru, a radost ze života si ponechat. Ale na tuhle možnost nechtěl Jób za žádnou cenu přistoupit. I tou svou nefunkční vírou Jób pořád ještě věřil, že u Boha přece musí být nějaké vysvětlení, že Bůh vnese světlo do lidských temnot. Jób věřil, že Bůh je dárcem pokoje a štěs-tí. Jeho víra však nefungovala, Jób neměl v sobě ani pokoj, ani štěstí. Spravedlivý Bůh nespravedlivě postihnul spravedlivého člověka. Copak se to dá nějak vysvětli?

A tak stojí proti sobě. Jób a jeho tři přátelé. Přišli Jóba potěšit v jeho trápení. Vidí celou tu nevysvětlitelnou situaci. Jób, který byl tak zámožný, o všechno při-šel. Jób, hrdá hlava rodiny, i o svou rodinu přišel. Ten Jób, který byl tak zbožný a poctivě se snažil neudělat nic špatně a upřímně vzdát Bohu čest, ten Jób jako kdy-by se rázem stal Božím nepřítelem. Tři přátelé – Bildad, Elífaz a Sófar – se marně snaží vnést nové světlo do Jóbova potemnělého života. Sáhodlouze mu vysvětlují, že se musel nějak tajně, snad nevědomky, vůči Bohu provinit, když na něj dolehly takové rány. „Jen si to už konečně přiznej, kamaráde, nebyl jsi vždy tak bezúhonný, jak si myslíš. Nějak ses vůči Bohu prohřešil. Zamysli se jak. A potom pochopíš, že tě pohromy potkaly právem. Přiznej svou nespravedlnost a pak se ti Bůh opět ukáže být spravedlivým.“ Přátelé zahrnují Jóba učenými, veleučenými průpovídka-mi, v nichž všechno do sebe zapadá. Bůh je v nich mocný a dobrý, jenže právě ta-hle víra u Jóba jaksi nefunguje. I on chce věřit v Boha dobrého a mocného, dokonce by se dalo říci, že v takového Boha Jób i věří, ale zmítá se v bolesti, proč se ten dobrý a mocný Bůh neprojevuje v jeho životě. Proč je tak snadné mluvit o Boží lásce a pomoci a proč je tak nesnadné, tu Boží dobrotu a moc zakusit ve vlastním životě? Zkrátka – proč se zlé věci stávají dobrým lidem? Jak to může Bůh dopustit?

Složité otázky. Bildad, Elífaz a Sófar na ně dávají odpovědi. Nepřesvědčivé odpovědi. „Proč mne trápíte? Proč mne tlačíte někam, kam nepatřím? Proč mi podsouváte cosi, co jsme neučinil? Mluvíte o Bohu, mluvíte i o mně, ale živé spojení se vám vytvořit nepodařilo.“ Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa? (22)Sestry a bratři, na Jóbových přátelích mne nejvíc zaráží, že oni vlastně nelžou. Opakují Jóbovi staré známé pravdy, akorát je slušivě přiodějí do košatých výpovědí. Ovšem staré pravdy Jóba úplně míjejí. Pokyvuje nad nimi hlavou, ale nejsou mu vlastní. Nemohou mu být vlastní. Jeho víra nefunguje, jeho životní zkušenost zkrachovance popírá přesvědčení, že Bůh je spravedlivý ke spravedlivým. Je to střet dvou světů. Na jedné straně tři vzdělanci s propracovaným učením, na druhé straně Jób se svou nezařaditelnou zkušeností. Obě strany mluví o Bohu. Přátelé mají odpovědi hotové, Jób je neúspěšně hledá.

A pak to přijde. Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců. Najde nová slova, která vystihnou více nešli obšírné pojednání. Neboť pravdu nelze vtěsnat do důmyslného systému. Pravda probleskuje záhyby našeho života dosti překvapivě a někdy stačí opravdu jen pár slov, která nezůstanou na povrchu, nýbrž jdou pěkně pod kůži. Josef Kajetán Tyl by jistě dokázal sepsat mnohastran-kovou knihu o krásách české země, ovšem písnička by se z ní nestala. Pravda ráda bývá zpěvná. Vystačí si s pár slovy. Jako i v naší národní hymně lze několika málo verši vyjádřit pravdivě lásku k vlasti, stejně tak i Jóbovi postačí pár vět k tomu, aby pravdivě popsal, co nosí v hloubi nitra. Pár vět mu stačí, aby zachytil svůj osobní vztah k Bohu. A cítíme, že zde jeho víra znovu tepe, žije, funguje. Sice jaksi mimo běžnou věrouku, kterou předkládají tři přátelé, ale přitom opravdově.

Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců. Jób našel slova. Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! (23n) Mojžíš vytesal na věky do kamenných de-sek přikázání desatera. I Jób touží, aby jeho slova a jeho objev víry zůstaly zachovány pro příští pokolení. Vytesat je do skály, ať neshoří. Vylít písmena olovem, ať nezvětrají. Sepsat, popsat zkušenost víry. Kéž nezapadne a nezmizí víra, která Jóba tolik občerstvila. Kéž nezapadne a nezmizí víra, která nás tolik podpírá a posiluje uprostřed našich dnů. Kéž je i tato naše víra předána okolí.

Jób spoustě věcí nerozumí. I ve víře pro něj zůstává plno záhad. Jeho víra spíše nefunguje, nežli funguje, ale přesto si uchovala zdravé, životné jádro. A právě tahle jeho víra, víra zkoušená a zkroušená, nachází nová slova a hovoří o hloubce naděje. Vyvěrá jako čerstvý pramen. Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. (25) Na tuhle víru jsou Bildád s Elífazem a Sófarem krátcí. Nevejde se do jejich vě-rouky. A přece je Jóbova víra opravdová i trefná. O celá staletí předběhla vývoj. Očekává vzkříšení mrtvých, což se v židovském prostředí uchytilo až v pozdějších dobách. Jób má naději ve smrti. Odvažuje se vyhlížet Boha i nad svým hrobem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha. (25) Naděje, že se s Bohem lze setkat i navzdory žalostnému údělu. I když se v životě vše zhroutí a naše těla se v hrobech či v ohni rozsypou na prach, i nad tím prachem bude bdět náš Stvořitel. Nad našim prachem se postaví jako dárce života. Smrt není konečná. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude , mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru. (25n)

Pokud si myslíte, že Jób nalezl odpověď na všechny své otázky, mýlíte se. I nadále pro něj zůstalo mnoho bolestného tápání. Pořád byl nemocný a zbídačený. Pořád si nedokázal s přáteli porozumět, ale věděl že hledáním, ohledáváním slov se mu podaří obdaří občas zachytit pravdu i s její životodárnou čerstvostí a svěžestí. Když ve velikonoční neděli přišli učedníci k prázdnému hrobu, nemohli najít slova. Také jim nebylo jasné, co se stalo. I je zaměstnávala otázka, proč se zlé věci stávají dobrým lidem. Proč spravedlivý Bůh dopustil nespravedlivý konec spravedlivého Ježíše? A právě o velikonocích se církev začala učit, že básník někdy poví více nežli houf učenců. Pro vysvětlení Ježíšova údělu není potřebné sáhodlouhé pojednání. O nové skutečnosti je třeba mluvit novými slovy, novými obrazy. Je třeba zpívat novou píseň. Není zde, byl vzkříšen. Svědčíme o Kristově vítězství nad smrtí, očekáváme, že vzkříšením bude přemožena i naše smrt. Co přesně to znamená, nevíme. Mnohé otázky v nás zůstávají, mnohé bolesti a trápení nás dále svírají, ale snažíme se najít slova pro svou naději, že se Bohu nikdy neztratíme. Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. Amen.

Jan 20,1-10     111; Svítá 23; 350; 635; 183  1 Korintským 15,41-44.53-55.58

Kázání v 17. neděli  po Trojici, 27. září 2015.