Je to zázrak, sestry a bratři. Příběh, který nám evangelium líčí, je příběhem takřka neuvěřitelným. Hluchoněmému člověku se navrací jak sluch, tak i řeč. My většinou postrádáme zkušenosti s takovými náhlými zvraty v lidském životě. A protože se zázraky dějí jenom vzácně, vymykají se našemu myšlení. Přesto příběh o zázračném uzdravení dokáže mluvit srozumitelně k lidem přesvědčeným i k lidem nedůvěřivým a všelijak pochybujícím.

Ježíš se nachází v oblasti takzvané Dekapole, čili Desítiměstí. Je to pohraniční krajina, kde spíše natrefíte na pohana, než na zbožného věřícího. A tak ani nevíme, jakého vyznání byl onen hluchoněmý muž. Myslím si, že evangelista Marek vytvořil tuhle nejasnost záměrně. Rozhodl se ponechat nás v nevědomosti. My nemáme vědět, co byl ten nešťastník zač. Co je nám po tom, kam ten bezejmenný člověk patřil? Vždyť ani sám Kristus po jeho náboženské příslušnosti nepátrá. Má ho před sebou, vidí jeho bídu a není k ní lhostejný.

Hluchoněmý se před Ježíšem neocitl sám od sebe. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího. (32) Byl k Ježíšovi přiveden. Kým? – další nejasnost. Kdo byli ti dobrodinci? Příbuzní či sousedé? Apoštolé nebo jiní Kristovi příznivci? Věřící či pohané? Opět nic nevíme. Patřili k zástupu a pro nás zůstávají neznámí. Jasně vidíme pouze, že je za Ježíšem přivedlo milosrdenství. Milosrdenství, které je u Krista doma a které spojuje člověka s Bohem. Neznámí nepřišli za Ježíšem ve vlastní záležitosti. Přišli kvůli slitování a pomoci. Hnul jimi soucit s člověkem, který o Ježíšovi nikdy neslyšel. Neslyšel, protože slyšet nemohl. Netušil, za kým jít. Neznámí ho sebrali a dovedli k Ježíši. Nebožák nejspíš ani nevěděl, co se s nim děje. A protože nemohl ani pořádně mluvit, vyslovují neznámí prosbu za něj. Aby na něj Ježíš vložil ruku. (32) Ruka položená na rameno či na hlavu vyjádří lidskou blízkost. Snad ujistí hluchoněmého o Ježíšově zájmu, snad mu dodá pokoj. A co víc – snad zprostředkuje i Boží pomoc.

Ježíš prosbu slyší a beze slova si odvádí postiženého člověka stranou od zástupu. Vyhýbá se všetečným očím veřejnosti. Možná si někdo z vás ještě vzpomene, jak zkraje devadesátých let, když se poměry uvolnily, navštěvovali naši zemi všelijací uzdravovatelé. Místem jejich činnosti se stávaly různé stadiony a sportovní haly. Jen aby se tam vměstnalo dost lidí! Bible zde vypráví o opaku. Pán Ježíš se nemocnému věnuje o samotě. Pomoc nepřichází z žádné velké show, nýbrž z úzkého společenství. Domnívám se, že patrně někde odsud vyrůstá i náš určitý evangelický ostych a strach z okázalosti. Dobrá víra je i ta, která se nedere do popředí.

A tak jsou Ježíš a hluchoněmý spolu sami. Avšak požadované vkládání rukou se nekoná. Místo něj jen prsty do uší a slina na ústa. Podivný postup. I dítě ví, že takové kejkle nikomu zdraví nenavrátí. Tohle rozhodně není léčebná procedura, jenom znamení. Hluchý z něj pochopí, oč se jedná. Ježíš se dotýká míst, která potřebují uzdravit. Pak obrací své oči k nebi a my bychom čekali, že se začne modlit. Ale místo modlitby se ozývá jen povzdech. Ježíš sténá či úpí, jak kdo chcete. Jakoby se mu nedostávalo slov. V tuhle chvíli ale vlastně slov není vůbec zapotřebí. Copak se tady musí ještě něco povídat? – Ten člověk neslyší a nemůže mluvit. Pán Bůh sám ví nejlépe o jeho postižení. A tak zde u Krista vidíme, že ne každá modlitba se nutně vyjadřuje slovy. I prostý, bezmocný povzdech dokáže vyjádřit důvěru a spolehnutí.

Ježíš tedy tentokrát k Bohu nepromlouvá, zato promlouvá k nemocnému. Effatha! Otevři se! A jak řekl, tak se stalo. I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (35) Pokud ode mne očekáváte nějaké vysvětlení tohoto zázraku, pak vás zklamu. V žádném biblickém komentáři se nepíše, co se v onu chvíli přesně odehrálo. Je znám pouze výsledek. Člověk kdysi hluchý a němý nyní slyší a mluví.

A na tomhle místě by mohl příběh skončit. Evangelista ovšem vypravuje dál a zaznamenává zvláštní Ježíšovo úsilí. Zástupy lidí spatřily nebožákovu proměnu. Ježíš jim nařídil, aby nikomu nic neříkali. (36) nabádá tyto svědky nenadálé a radostné změny, aby nikomu nic neříkali. Nechce se vystavit přílišné popularitě. Potřebuje čas, aby v klidu prošel celou zemí a oznamoval příchod Božího království. Čím více bude znám, tím větší nebezpečí mu hrozí ze strany vůdců národa a vládců země. Však se jim postupně, jak víme, stane solí v očích, kterou je třeba odstranit.

Marně Ježíš tlumil ohlas svých činů. Příkazy mlčet svědkům jenom dodávaly chuť hovořit. A kdyby jenom hovořit, ale i zveličovat! Nemluvili už o jednom hluchoněmém, který byl uzdraven. Jak se dovídáme, přešli bez zábran od jednotného čísla do čísla množného.  … říkali: Dobře všechno učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč. (37) Místo hluchého hluší, místo nemluvného nemluvní. Pro lidi kolem Ježíše se příběh uzdraveného hluchoněmého člověka stal jejich vlastním osobním příběhem. V Ježíši neviděli toho, kdo by napravil sluch a řeč jen jednomu z nich. Ono hebrejské slůvko effatha! se najednou vztahovalo více než jenom k zákroku vykonanému v ústraní. Platilo pro všechny, kdo se připojili k Ježíšovi. Uzdravení hluchoněmého je jejich příběhem. Také oni prožili zázrak. Kdysi byli hluší k Bohu, nyní díky Kristu slyší. Kdysi nedokázali pořádně mluvit, nyní díky Kristu smějí předávat slova života.

Effatha! – Otevři se! Jediné slovo vystihuje ve zhuštěné a stručné podobě celý Kristův program – otevírat lidem uši pro Boha, rozvazovat jazyky k Boží chvále. Tohle slovo patří na životní cestu každého člověka. Není divu, že se od pradávna, nejspíš už i v Markově době, slova effatha! používalo v rámci křestní bohoslužby. A ve spojení se křtem se udrželo dlouho. Pracuje s ním dokonce ještě i Martin Luther. V bohoslužebném obřadu slinu z pochopitelných důvodů nahradil olej. Tímto olejem byla dospělým uchazečům o křest, kteří prošli přípravou, pomazána ústa a uši jako znak otevření se pro pravdu. Po slovu Effatha! následovalo apoštolské vyznání víry. Křtěnec je napřed vyslechl – zapojil své otevřené uši a potom použil i svá uvolněná ústa – poprvé v životě zopakoval slova vyznání. Přihlásil se k Pánu Ježíši Kristu a vzápětí byl pokřtěn.

Naše křestní bohoslužby vypadají jinak. Slovo effatha! z nich vymizelo. Patří však i do našich osobních příběhů. Effatha! – Otevři se! Otevři se pravdě o Bohu a o lidech! Nezavírej se jejich bídě a jejich radostem! Nastav uši, připrav ústa! Tvůj křesťanský úděl je pravdu přijímat i vydávat.

Možná je dokonce dobře, že jsme slovo effatha! oddělili od křtu. Ono totiž narozdíl od křtu není jednorázové. Křest – ten se vyřídí jednou pro vždy. Naproti tomu výzvu effatha! – Otevři se! Duch svatý neustále vrací do našich životů. Effatha! byla vyřčena i pro nás. Doprovází nás coby Kristovo slovo po všechny dny. Nenápadně, ale vytrvale při nás působí. Zázračně otevírá naše uši a ústa – jako tenkrát u Dekapole. A tak se díky Bohu ocitáme v otevřených rozhovorech doma, na pracovišti, ve sboru. Díky Bohu se setkáváme s chápavým nasloucháním svých bližních, Díky Bohu dokážeme čas od času dobré rady přijímat i dávat. Díky Bohu slyšíme také tichý hlas svědomí. A díky Bohu nacházíme slova modlitby. Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš. Všechno jsi učinil dobře. I hluchým dáváš sluch a němým řeč. Amen.

Izajáš 35,1-10 71; Světlo den vítá, 196; Svítá 284; 165                   Filipským 4,4-7

Kázání v 12. neděli po Trojici,  23.srpna 2015