Sestry a bratři, milí hosté, jen se kolem sebe rozhlédněte! Dnes jsme se v našem kostele sešli v pestré sestavě. Jsou zde lidé, kteří  v Poličce chodí na bohoslužby pravidelně a běžně. Jsou zde lidé, kteří přicházejí příležitostně, například jako dobrovolníci při táborech s Američany. Pochopitelně jsou zde mezi námi přátelé s USA, kteří přicestovali před pár dny a které mezi sebou rádi vidíme. A jsou zde i lidé, kteří jsou tu poprvé (nebo náhodou jako prázdninoví rekreanti). Vskutku rozmanitá, pestrá společnost.

Není strach jako strach, není úzkost jako úzkost. Sestry a bratři, dnešní evangelium zachycuje dva různé strachy, dva protilehlé strachy. Rybáři žijí ve světě obav a úzkostí, žijí ve světě, jaký známe my. Nemáme jiný svět, nežli ten, v němž se bojíme, lekáme, jsme tísněni a sklíčeni.

Sestry a bratři, lituji, že dnešní úryvek z epištoly nemohu zazpívat. Chtěl bych, aby přečtená slova vyzněla slavnostně a rozradostnila vás. Takový je totiž jejich účel. Ty verše pravděpodobně tvořily nějakou starou křesťanskou písničku, kterou apoštol jednoduše použil. Nežli složitě rozebírat Boží dobrotu stačí v dopise ocitovat pár známých vět a každý se už dovtípí, o čem je řeč. Sami víte, že jedna zdařilá píseň vydá za tucet kázání.

Na plovárně se strhl křik. Uprostřed bazénu jakýsi muž bezmocně plácal rukama a začal se topit. Třebaže k němu rychle doplavali zachránci, na břeh jej vytáhli už v bezvědomí. Plavčík se pustil do oživování, přesně jak byl vyškolen. Masáž srdce střídalo umělé dýchaní. Netrvalo dlouho a nešťastník přišel k sobě. Popadl dech. Pomoc přišla v čas a díky ní se vrátil do života.