Mluvit

MLUVIT           

Sestry a bratři, dnes vám budu vyprávět o jednom ze svých učitelů. Ale ze všeho nejdřív začnu biblickým příběhem. Když Hospodin Bůh uslyšel nářek egyptských otroků, byl pohnut lítostí a rozhodl se vysvobodit je z rukou bezcitného faraona. Zvolil zvláštní postup. Bůh totiž nezačal shromažďovat armádu, která by rozdrtila královské vojsko. Hospodin nasadil jinačí zbraň. Spolehl se na moc slova. Na moc lidské řeči, která se nemůže opřít o nic jiného, nežli o zvuk hlásek a o důvěru mezi mluvčím a posluchači. Zdánlivě je to málo. Tak žalostně málo. Pouhé slovo. Po tisíciletí až dodnes lomozí mocnosti svými zbraněmi, aby zastrašily a přemohly své protivníky. Bůh však přesto všechno vsází na slovo, které se navíc neozývá odněkud z nebes, nýbrž zaznívá v lidské řeči. Opravdu zvláštní způsob boje.

A aby toho nebylo málo, vybral si Bůh za svého mluvčího podivného člověka. Mojžíš byl všechno možné, jenom ne vzorný a vhodný kandidát na vůdce Božího lidu. Schválně si vzpomeňte, kde byl Mojžíš vychován. Nikoliv v prostředí svého národa, nýbrž na faraonském dvoře. Egyptská princezna jej tam přinesla, když ho v košíku vylovila z posvátné řeky Nilu. Copak mohl někdo takovému odrodilci věřit? Vždyť byl přece srostlý s nepřítelem. Propojen s utlačovateli nesčetnými osobními vazbami. A potom, když si mladý Mojžíš chtěl najít cestu zpět ke svému národu, první, co udělá, je, že zabije násilnického Egypťana. Jako vrah prchá Mojžíš před postihem na venkov, kde se ožení a pase ovce. A nejspíš by je pásl až do smrti, kdyby jej zprostřed keře plamenně neoslovil Hospodin. „Jdi k faraonovi a vyveď můj lid z Egypta. Vaše otroctví končí.“ Ale Mojžíš se zdráhá. „ Co jim mám říci? Jak mám mluvit? Nebudou mi věřit – mně, který je pro ně tolik podezřelý. „ Ale Hospodin se nedá odbýt lidskými námitkami. „Jdi a mluv! Mluv k nim a mluv k faraonovi slova o svobodě.“ Mojžíš vznáší jednu námitku za druhou. Nakonec nadnese i svou vadu řeči: Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní… Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ (10) Mojžíš zadrhával, možná trémou, možná traumatem z dětství. A tohohle koktu si Bůh vybral za řečníka. Bůh, jehož hlavním bojovým nástrojem je slovo. Nejde totiž o krásu projevu, nýbrž jde o obsah slov. Jaké poselství se přináší světu? Poselství naděje, důstojnosti, důvěry? Anebo poselství strachu, potupy a marnosti?

Bůh vytáhl do boje proti všemu, co maří život. Proti lži a nenávisti, proti násilí a bezpráví. A Mojžíš mluví. Zdráhavě, ale přeci. Stud nestud znějí jeho slova k faraonovi a znějí i k izraelskému lidu. Je zapotřebí mluvit. Je zapotřebí mluvit o zlu spáchaném v minulosti. Je zapotřebí mluvit o budoucnosti, kterou otevírá Bůh. Neboť pokud by Bůh neotvíral cestu do budoucnost, bylo by lepší mlčet. Ovšem Mojžíš věří, důvěřuje v Boží schopnost vypořádat se se stíny z minula a vnést do života nové světlo. Mojžíš věří, proto mluví i přes svou koktavost.

Mým učitelem, o němž vám dnes chci povědět, byl Elie Wiesel. Židovský spisovatel, který zemřel začátkem tohoto měsíce v New Yorku. Proto vám o něm musím dnes vyprávět, neboť u něj jsem nalezl vášeň pro postavy víry a bez něj by má kázání z této kazatelny rozhodně nezněla tak, jak znějí. Apoštol píše: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. (Židům 13,7) Přidržím se apoštolské výzvy. Elie Wiesel se narodil roku 1928 rumunském Sighetu, nedaleko hranice s tehdejší československou Podkarpatskou Rusí. Vyrůstal v tradičním prostředí východoevropských židů. Od dětství studoval posvátné hebrejské knihy a vyhlížel příchod Vykupitele – Mesiáše, jenž zachrání svůj lid z bídy. S dvěma přáteli se na prahu puberty pustil do četby těch nejtajemnějších židovských knih v touze, že svou horlivostí uspíší Mesiášův příchod. Jenže kola dějin se otáčela jinak. Psal se rok 1944, v dálce už hřměla sovětská děla, avšak maďarští okupanti všechny sighetské židy deportovali do vyhlazovacího tábora Osvětim. Matka a mladší sestra byly zabity hned po příjezdu. Otec zahynul až později, pár týdnů před koncem války byl ubit před očima svého šestnáctiletého syna. Co se stalo se zbožným mládencem a s jeho vírou? Spatřil ty nejhrůznější hrůzy. Smrt znal z blízka jako nikdo jiný. Strach, otupělost, ztráta lidství jak u obětí, tak u pachatelů. Zbylo ještě místo pro víru? Zbylo ještě místo pro naději?

Po válce se Elie Wiesel dostal do Francie. Studoval, psal pro noviny a mlčel. Mlčel o tom, co prožil. Mlčel o svých otázkách. Mlčel o svých pochybách. Mlčel o své otřesené víře i o své palčivé nevíře. Trvalo téměř deset let, než promluvil. Nikoliv za sebe, nýbrž za oběti. Promluvil za ty, kteří už mluvit nemohou. Jak sám zdůrazňoval: musíme mluvit o obětech, pokud je zamlčí-me, staneme se pomocníky jejich vrahů, kteří je toužili sprovodit ze světa. Nesmíme svým mlčením vyhladit jejich památku. Opět se ukázalo, že jedinou zbraní, kterou nám Bůh lidem dal, je řeč. Slova jsou schopna pohnout přítomností. Elie Wiesel mluvil o zlé minulosti. Hledal vhodná slova pro pohromu, k níž došlo v plynových komorách a na cestě k nim. Jedním ze slov, které při ohledávání básnicky použil, bylo slovo „holocaust“. Celková zkáza, celopalná oběť. Postupem času se z něj stal běžně přijímaný výraz pro vyvražďování židů. Wiesel toho litoval – ze slova se stala nálepka, o níž se už nepřemýšlí. Ale my máme stále přemýšlet a pamatovat si. Nespokojit se s dosavadními slovy a hledat pojmenování pro dosud nepojmenované hrůzy. Nezapomenout.

   Rabi Nachman z Braclavi vykládal příběh o dalekém království. Veškeré obilí v něm postihla zvláštní kletba: kdo jej sní, zešílí. Jenže lidé potřebují jíst. Král poručil, aby byl stranou uložen zbyteček nezávadného obilí a přikázal svému rádci: „Z této zásoby jez pouze ty. Až my ostatní pojíme zamořené obilí, choď světem a všude rozhlašuj! Lidé dobří, nezapomeňte, jste šílení. Muži i ženy, nezapomeňte, jste šílení. Nezapomeňte, prosím, že jste šílení.“

Nakonec se Wiesel usadil v USA, hodně cestoval, nadále psal a mluvil o obětech. Už nejen židovských. Zastával se utlačovaných menšin po celém světě. Neúnavně opakoval: Nezapomeňte! Žijeme v šíleném světě, chováme se šíleně, nesmíme zapomenout na šílenství, které se nás zmocňuje. Noví bezcitní faraonové až k smrti zotročují lidi strachem, bolestí, trápením. Snadno si na to zvykneme, smíříme se s tím. Nezapomeňte, že je to špatně. Lidská řeč bojuje proti zapomnění. Nezapomeňte na válku a nacistické vraždění. Nezapomeňte na komunismus a jeho oběti. Nezapomeňte na další mrtvé. (My Češi na tisíce Němců zabitých po válce Čechy.) Nezapomeňte na Vietnam, Rwandu, Bosnu. Nezapomeňte na Alepo, na Doněck a Krym, na Gazu, Jeruzalém, Kábul, Mosul. Nezapomeňme, že se jako lidstvo chováme šíleně.

V roce 1986 obdržel Elie Wiesel Nobelovu cenu míru. S obrovskou naléhavostí mluvil o obětech po celém světě a připomínal jejich důstojnost. Ale proto se mým učitelem nestal. Já jsem se u něj učil, kterak čelit šílenství světa. Jako za dob Mojžíšových jsou to opět slova. Lidská řeč, která vzdoruje hrůzám. Příběhy o lidech, kteří měli víru a naději. Alespoň jiskřičku. Nejenom mluvit o zlé minulosti, nýbrž také hovořit o cestě do budoucnosti, kterou otevírá Bůh. Jako veliký znalec hebrejské Bible a židovské tradice Wiesel dokázal barvitě vyprávět o různých postavách z Písma i z dějin. Mluvil o nich, jako kdyby se s nimi potkal. Vystupují jako lidé z masa a z kostí, s nimiž i já mohu vést rozhovor. Ptát se je na cokoli, domýšlet všemožné souvislosti. Snažit se do nich vcítit. Do jejich síly, do jejich slabosti. Rázem nejsou vzdálení, natožpak cizí. Vždyť žili ve stejném světě a potýkali se s obdobnými potížemi. A podobně jako my zápasili se zlobou, s pocitem zmaru, s neštěstím a se smrtí. Mluví o své víře. Mluví o svých pochybnostech, nikoliv bez Boha, nýbrž před Bohem. Mluví o všem, co svědčí proti víře i o všem, co mluví pro víru.  Wieselovi hrdinové jsou schopni mluvit. Vznést jakoukoliv otázku. Vznést jakoukoliv otázku i na Boží adresu. V šíleném světě nám nepomůže mlčení, nýbrž řeč. Nepřestanu být Eliemu Wieselovi vděčný, že mne svými příběhy učil i koktavým srdcem mluvit o Bohu a s Bohem.

Žd 13,10-19    219; Sv 288; 534; 632; 450   Žd 11,24-27

Kázání na památku Elieho Wiesela v neděli 31. července  2016. (10. neděle po Trojici)