Zmatek u prázdného hrobu

            Když jsem si jako patnáctiletý začínal číst v Bibli, velmi mne mátlo, jak nejednoznačně se popisuje velikonoční vzkříšení. Ústřední výpověď křesťanské víry zní: Kristus vstal z mrtvých, byl vzkříšen. Člověk by tedy čekal, že v tomhle bodě bude biblická zpráva jasná a přehledná. Zaprvé, zadruhé, zatřetí. Přesný popis, co se onoho osudového rána stalo. Nic takového však Bible nenabízí. Místo podrobné reportáže z místa činu jen útržkovité zážitky pár jedinců, kteří se teprve až dodatečně nachomýtli k prázdnému hrobu. Sestry a bratři, byl jsem zmatený tenkrát, když jsem velikonoční evangelium četl prvně, a jsem vlastně zmatený i dnes, kdy už po několikáté mám o vzkříšení kázat. Cože se tehdy vlastně stalo?

            Čtyři evangelia nám přinášejí čtyři svědectví. Poněkud rozdílná svědectví. Jakoby se svědkové nemohli shodnout, jako by jim paměť pořádně nesloužila. Můžeme jim vůbec věřit? Každý evangelista popisuje jinak ono nedělní jitro po velké noci. Vezměme si kupříkladu ty zvláštní, bíle oděné postavy, které se objevují u prázdného hrobu a promlouvají na příchozí. Marek ví o jednom mládenci, Lukáš už však mluví o dvou mužích, evangelista Matouš zmiňuje zase jen jednoho, zato však rovnou anděla Páně. No a Jan tam má pro jistotu hned dva anděly. Kdo se v tom má vyznat? Pěkný zmatek, a to jsme teprve na začátku.

            Asi požadujeme příliš hodně, když chceme mít v ruce nezpochybnitelný protokol. Bible prostě není úřední záznam, ani vědecké pojednání. Bible je svědectvím živých lidí. Zachycuje, co vytrysklo uprostřed jejich života. Znenadání, překvapivě. Neměli přichystané tužky, neměli přichystaná slova, ani přichystané myšlenky. Jen si představte! Pozůstalí jdou na hřbitov, aby dodělali smuteční úkony. Už to samo o sobě je dost psychicky vypjaté. Příchod k čerstvému hrobu blízkého člověka. Nikdo se v takovou chvíli necítí dobře. Vždyť ještě před pár dny jsme s ním mluvili a teď se nad ním zavřela zem. A navíc oni nenaleznou hrob v takovém stavu, v jakém ho předevčírem zanechali. Svrchní kámen je odvalen. Že by na hřbitově řádili nějací výtržníci? Ostatně nebylo by to poprvé, kdy někdo zpřevracel pomníky a zhanobil náhrobky. Pro jistotu nahlédnou do hrobu a zděšení se ještě vystupňuje. Je pryč! „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili,“ (13) zoufá Marie. Zneuctěn byl nejen hrob, ale i mrtvé tělo! Co teď? Hledat ho – ale kde? Anebo se smířit se skutečností, že Ježíš ani po smrti nebude mít klid? Bezradnost. Bezvýchodnost. Tohle opravdu nikdo nečekal. A v tom promluví postava popř. postavy v bílém rouchu. Zde se opět evangelijní záznamy rozcházejí. Co kdo řekl, co kdo slyšel? Každopádně ta slova překvapí. „Koho hledáte?“ „Není tady.“ „Byl vzkříšen.“ No kdo by v takovou chvíli neztratil hlavu?

            Biblické svědectví je zmatečné, poněvadž vypráví o zmatených lidech. Ano, kolem prázdného hrobu panoval zmatek. Pro přítomné to byl silný zážitek, jaký nelze s ničím srovnávat. Oni nedokázali novou situaci dostatečně vstřebat. Každý účastník ji vnímá jinak. Známe to i ze svých životů, když se zpětně ohlížíme za nějakou událostí, nabitou emocemi. Může to být nepříjemná hádka, může to být radostná rodinná oslava. Pohledy na ně se rozcházejí. Já se například s manželkou úplně neshodnu na průběhu naší svatby. Oba dva jsme byli u toho, ani jeden nelžeme, přesto o svém svatebním dnu mluvíme odlišně. Každý jsme jej prožívali po svém. (A naši rodiče by určitě taky povídali něco jiného.)

            Nicméně bude užitečné, když se ve zmatku kolem prázdného hrobu aspoň trochu zorientujeme. Kdo prázdný hrob na vlastní oči vůbec spatřil? Už nás nepřekvapí, že evangelisté dávají různou odpověď. Matouš mluví o dvou ženách. Marek napočítal tři ženy. Lukáš – žádný troškař – tvrdí, že žen bylo aspoň pět a po nich že přispěchal ještě apoštol Petr. No a Jan hovoří o jediné ženě a o dvou učednících, Janovi a Petrovi. Všechny čtyři zprávy však mají je-den průnik. Společně se shodují, že u prázdného hrobu byla žena Marie Magdalena neboli Marie z Magdaly. Ona je hlavním člověkem u prázdného hrobu. Podle některých výkladů byla do Ježíše zamilovaná, a proto se nemohla odtrhnout od jeho hrobu. Co na tom? Ať tak, či onak, zaslouží si naši pozornost.

            Marie Magdalena zůstává u hrobu sama. Oba učedníci se vrátili domů, (10) poznamenává vypravěč na Janovu a Petrovu adresu. Nelichotivá vizitka pro předáky církve. Vrátili se, aniž by cokoliv pochopili. Pouze viděli prázdný hrob. Co se stalo s Ježíšem, netuší. Marie však neodchází, nýbrž řeší věci dál. (Kdo má srdce plné lásky, obvykle se nespokojí se snadným řešením, třebaže sám žádné lepší řešení nemá na dosah.) Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu. (11n) Jak je vidět, také pláč a nářek může dovést dál a posunout v zoufalé situaci. To nejsou zbytečné slzy, patří k těžké chvíli. Akorát člověk nesmí zapomenout dívat se jako Marie skrze slzy, aby uviděl to, co dosud neviděl. Marie Magdalena spatřila dva anděly na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. (12) Zase bychom mohli zkoumat a porovnávat, jakou roli hrají tito tajemní muži v bílém u ostatních evangelistů. A zase bychom k ničemu jasnému nedospěli. Zde před Mariiným zrakem mužové vymezují prostor, kde Ježíš ležel. Nyní je mezi nimi prázdno. Zcela viditelně tam Ježíš není. Pro Marii to není dobrá zpráva. Naopak. Ježíš je pryč!

            „Proč pláčeš?“, dotazují se neznámí. (13) Ona odpoví, že hledá Pána, kterého někdo odnesl. A po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. (14) Jak je možné, že jej nepoznala? Copak byla její mysl tolik rozrušená, že si nevšimla? Stále ještě hledá mrtvé tělo. „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu.“ (15) Zatím stále ještě myslí na smrt. Ale jedna věc se přeci už změnila. Marie z Magdaly už nehledí do hrobu, už je k hrobu otočena zády, už je obrácena k Ježíši. Postupně se před ní vynořuje nový život, o kterém zatím ještě nic neví. A pak to přijde. Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala „Mistře“. (16) Já nevím, proč ho najednou poznala. Snad to způsobilo oslovení jménem. Snad to zapříčinil povědomý tón v hlase. Snad se právě v tom okamžiku dovtípila, že by to opravdu mohl Ježíš. Už ne mrtvý, nýbrž zmrtvýchvstalý. Vzkříšený, živý. Marie Magdalena stojí zády k hrobu a zažívá zázrak života. Bůh, Stvořitel života daroval nový život svému mrtvému dítěti. Tohle svět ještě neviděl. Převratná novinka v chodu vesmíru! Marie začíná chápat: Ano, Bůh se ujme svých milovaných. Neztratí z paměti ty, které povolal k životu. Zastane se i proti smrti těch, kteří v něho doufají. Marie má před sebou důkaz Boží lásky. Ježíše. Ten, který neúnavně šířil lásku, ji také sám naplno zažil. Vstal z mrtvých. Milující Bůh jej vzkřísil.

            Marie Magdalena poznala vzkříšeného Ježíše. Ovšem ani tady podivnosti nekončí. „Nedotýkej se mne“, přikazuje Ježíš. Nepochopitelné! Vždyť by bylo tak přirozené obejmout člověka, jehož jsme považovali za ztraceného. Padnout si do náruče a těšit se ze shledání. Jenže tady mluvíme o vzkříšení a to je pro nás obestřeno tajemstvím. Ježíš nedává hmatatelný důkaz své přítomnosti. Má své důvody, kterým já nerozumím. „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ (17)

            Sestry a bratři, mnoho nejasností pro nás zůstává ve zprávě o vzkříšení. Účastníci byli tak zasaženi nenadálou událostí, že nedokážeme poskládat přesný obraz. Nedivme se, že u prázdného hrobu vládne takový zmatek. My přece žijeme uprostřed zmateného světa a dělá nám problém zážitky si urovnat. To máte jako se zmíněnou svatbou. Nikdo už přesně nepopíše můj vstup do manželství, přesto jsem zcela jistě ženatý. Žiji se svou ženou, aniž na svatbu myslím. Nepotřebuji ji dokazovat. Podobně i se vzkříšením. Různá vyprávění o velikonoční neděli se liší a vykazují nesrovnalosti. Jenže tím vším o vzkříšení svědčí, nezpochybňují je. Vzkříšení se událo, my je slavíme, my žijeme se vzkříšeným Kristem. Obracíme se zády k hrobu a hledíme k životu. Věříme, toužíme věřit, že Bůh se svou láskou prosadí i ve smrti a dá nám život věčný, jak jej dal našemu Pánu. Amen.

Izajáš 41,8-14             346; Sv324; 350; 118;177, 334         2.Korintským 5,14-15

Kázání ve velikonoční neděli, 27. března 2016.