Když řeknu: „to jsem viděl na vlastní oči“, nač myslím? Je to pravda nebo výmysl? Když něco vidím na vlastní oči, je to podle mě pravda a žádná lež. Já, vy všichni i ostatní lidé rádi věříme tomu, co vidíme. A naopak – co se vymyká naším zrakům, je podezřelé. Oči nám pomáhají vnímat svět.

Povím vám, co jsem jednou viděl na vlastní oči. Bylo mi osm nebo devět let a s bratrancem jsme si hráli u babičky před domem. O kus dál najednou projelo po silnici zvláštní nízké auto. Vypadalo spíše jako nějaké sportovní vozítko do terénu, na motokros. Mělo oranžovou barvu a na boku oprýskaný nápis. Stihl jsem ho přečíst jenom já, bratranec na vozítko pořádně neviděl. Četl jsem: NEPŘEJÍŽDĚJTE MRTVÉ ČÁPY. Podivil jsem se, co to má znamenat. Společně jsme přemýšleli, k čemu je takové auto dobré a co asi dělá. Nakonec jsme dospěli k jedinému rozumnému závěru: v kraji se rozšířila nějaká nakažlivá choroba, která hubí čápy. Ti padají na silnici a tohle speciální vozítko jezdí sem a tam a řidič přímo od volantu mrtvé čápy sbírá a nakládá je dozadu. Ten zvláštní vůz jsme viděli na vlastní oči.

Co všechno člověk může vidět na vlastní oči? V dávných dobách žil v izraelském městečku Šílo kněz jménem Elí. Lidem, kteří přišli na pouť do chrámu, pomáhal Elí modlit se k Pánu Bohu. Hledal s nimi ta nejvhodnější slova a vysvětloval lidem, co mají dělat, aby se nepříčili Božímu zákonu. Jednou Elí na vlastní oči uviděl, jak do chrámu přišla neznámá žena.

My se však s onou ženou můžeme seznámit. Jmenovala se Chana, což znamená Láska či Přízeň. Krásné jméno, dodnes se podle Chany jmenují všechny Anny a Hany. Chana byla velice nešťastná. Byla už dlouhou dobu vdaná a pořád neměla dítě. Velice by si přála syna či dcerku, ale nic. Její muž Elkána byl na ni sice velmi hodný, ale i tak se tuze trápila. Její neštěstí totiž zvětšovala druhá Elkánova manželka. (Mluvím o velmi dávné době, kdy zámožní muži mohli mít více manželek.) Ta druhá žena se jmenovala Penina, což znamená Perla. Penina se chlubila: „Já mám děti. Já jsem dala Elkánovi potomky. Na mne se bude v budoucnu vzpomínat v celém našem rodu a ne na tebe, Chano. Já jsem ta hlavní, ta důležitá, ta krásná jako Perla. Ty jsi zbytečná.“ Mnohokrát Chana slyšela tohle posmívání.

Jednou za rok chodila celá rodina na slavnostní bohoslužby v Šílo. Podobně jako u nás se v chrámu nejen zpívalo a modlilo, ale také se tam jedlo. A jedly se tam dobré, slavnostní pokrmy. Jenže Chaně nechutnalo. Penina se jako obvykle Chaně posmívala. „Podívej se, ty jsi bezdětná. Jsi klamná, žadná chana. Bůh na tebe zapomněl. Nemá tě rád. Žádnou přízeň ti neprokázal. Jsi bezdětná, jsi zbytečná.“ Penina byla zlá a Chana byla nešťastná. ELkána si všimnul, jak se Chana trápí, nabral jí na talíř ty nejchutnější kousky a přinesl jí je. Objal ji a povídá: „K čemu to je, pořád se takhle trápit? Nemysli, Chano, já vím, jak ti je. A já jsem s tebou a mám tě rád.“

Když to takhle Chana uslyšela, řekla si: „Třeba nejsem nemilovaná. Třeba mě vyslyší Hospodin.“ A šla do svatyně a modlila se tam.  Ze začátku byla její modlitba samý pláč a nářek. „Bože, proč jsem tak nešťastná? Co jsem zač, že musím mít takové trápení. Jsem úplně na dně.“ Smutně, velmi smutně mluvila o sobě. Ale v modlitbě člověk mluví nejen o sobě, nýbrž také o Pánu Bohu. A tak řekla: „Ty, Hospodine, víš o mém soužení. Ty slyšíš. Slyšíš, jak se mi Penina posmívá. Slyšíš můj nářek. Slyšíš ale i mou naději, že se radost opět vrátí ke mně. Tys na mne nezapomněl. Když s enamne rozpomeneš a dáš mi syna, kdyby se něco tak nádherného stalo, bude sloužit tobě.“

Co myslíte, odvážila se Chana povědět svou modlitbu nahlas? Ne, říkal ji jen potichu. Hýbala rty. Od vrat svatyně ji sledoval starý kněz Elí. Na vlastní oči viděl, jak Chana mele rty, jak chvíli pláče a chvíli se směje. Když to takhle viděl, pomyslel si. Jaktože tahle žena není u svých dětí a nestará se o ně? Ta se určitě na hostině opila a teď bezcílně bloumá kolem. Obořil se na ni: „Přestaň pít. Podívej se, co vyvádíš…“ Ale Chana mu odpověděla: „Co to povídáš? Já jsem se modlila k Hospodinu. Potichu, zato s důvěrou. Pověděla jsem mu o všem svém trápení.“

Starý kněz Elí se velice zmýlil. Na vlastní oči viděl v chrámě nějakou divnou ženskou, jak se nějak divně chová. Dal si jedna a jedna dohromady a vyšlo mu z toho, že Chana je opilá. A to je ta mýlka. Podobně jako jsem se já kdysi spletl s oním vozítkem. NEPŘEJÍŽDĚJTE MRTVÉ ČÁPY. To jsem četl a k tomu jsem si domyslel své vlastní vysvětlení. Za několik měsíců jsem podivný stroj spatřil znovu. Tentokrát jsem měl více času si ho prohlédnout. Jeli jsme s rodiči autem a zmíněné vozítko jsme potkali v akci. Malovalo na silnici čáry. Zblízka jsem četl nápis: NEPŘEJÍŽDĚJTE MOKRÉ ČÁRY. Tentokrát jsem viděl dobře. Byl to pokyn pro řidiče, aby nechali čerstvě namalované čáry na silnici uschnout.

Vidět na vlastní oči ještě neznamená dobře pochopit. Jeden spisovatel prohlásil: Správně člověk vidí srdcem. Ptát se, co je uvnitř. Možná, kdyby se Elí díval srdcem, nebyl by na Chanu tak příkrý a ihned bych pochopil její trápení. Takhle mu to nějakou chvíli trvalo. Když však poznal její obrovskou důvěru k Pánu Bohu, rychle se snažil napravit, co pokazil. Pověděl jí: „Jdi v pokoji, Bůh vyslyší tvojí prosbu.“ Chana se zaradovala – neudělal nic špatného, naopak udělala to nejlepší, co mohla udělat. Svěřila své trápení Pánu Bohu. Ona prostě nevěřila svým očím, ona věřila Stvořiteli vesmíru, že ji pomůže i jejímu životu a že se už nebude muset trápit.

A tak šla domů v pokoji. Po čase zjistila, že bude maminkou. A ještě po nějakém čase se jí narodil zdravý kluk. Tehdy se dětem dávala v hebrejském jazyce jména, která vypovídala něco ze života. Chana mu nedala jméno „Oči vidí“ nebo „Zrak hledí“. Pro ní bylo nejdůležitější, že Hospodin slyšel její modlitbu. A tak dostal chlapec jméno Samuel neboli „Vyslyšel Bůh“. Přesně tohle si Chana chtěla připomínat – Bůh slyší nářek utrápených, opuštěných a ponížených. Nezapomíná na nás, dává nám novou naději.

 Když Samuel vyrostl, přivedla ho Chana do Šílo, kde byla svatyně a kde žil kněz Elí. Vzpomínáš si na mne, Elí? Kdysi jsme se tady v slzách modlila a Bůh mne vyslyšel. Byla jsem tehdy bezdětná a dnes přicházím se synem. Nech si jej u sebe, aby tady mohl chodit do školy a učit se zákonům lidským i Božím. Ať se tady učí, že správně člověk vidí srdcem.

Vlastně i my jsme pořád ve škole. Děti, ty to mají jasné – chodí na vyučování do školy či na gymnázium, někteří chodí i do ZUŠky, dále do nedělní školy. Učíme se správně vnímat svět. My dospělí se to zde v chrámě, ale i doma učíme také. Nedívat se na svět jenom očima. To bychm byli jako pyšná Penina, která počítal jen s tím, co vidí. Chana ale hleděla zrakem víry, hleděla k Božím možnostem. My chceme vidět ze světa víc než jen to, co je před očima.

Chana také ráda o všem, co prožila, zpívala. Zpívala písničku o Boží moci. Byla jsem ponížená a posmívaná, ale už nejsem. Kdo spoléhají jen na své síly, na své prostředky a bohatství, ti se zhroutí nebo padnou. Ale Bůh se ujímá těch, kdo jsou dole. Těch, nad kterými druzí zlomili hůl. Bůh slyší. Proto můžeme jít s novou nadějí. Sláva Hospodinu.

Podobně později zpívala i Marie, když čekala Ježíše. Pobídla ji k tomu Alžběta, která se Marii neposmívala v její složité situaci, nýbrž se radovala z mocných Božích činů. Nedívala se očima, nýbrž srdcem. My zpíváme s nimi. Amen

Lukáš 1,39-45            215; 672; 399; 177; 489                     Filipským 4,4-7

Kázání pro děti a dospělé v neděli 4. září 2016. (15. neděle po Trojici)