Neměli bychom nechat vládnout rozum? Neměli bychom být racionální? Můžeme se nechat zalézt pod kůži Jidášovu argumentaci. Nebylo by nejrozumnější prodat vzácný olej a nevyplýtvat jej na Ježíše?

Stála tam se svou lahvičkou vzácného oleje. V domě Šimona Malomocného. A vyplýtvala mast za 300 stříbrňáků na jednoho člověka. Ježíšovi na vlasy a hlavu. Pěkná suma, 300 stříbrných denárů. Zhruba kilo a čtvrt stříbra. Průměrná rodina by za ty peníze mohla žít celý rok. Ovšem, to je dost, aby se nad tím člověk pozastavil. Kde zůstal rozum? Copak lze něco takového jen tak udělat?

Možná spočívá celá zápletka ve skutečnosti, že zde běží lásku. Copak je rozumné v chladném zimním dni kupovat kytici růží, abychom udělali milovanému člověku radost? Bylo rozumné, co ta žena udělal s nardovým olejem? Je rozumné kupovat do kostela kytice na stůl Páně? Vždyť i těch pár stokorun přijdou Diakonii či Charitě vhod. A můžeme se ptát dále. Je rozumné, když se staví pěkné nové modlitebny a když opravujeme staré kostely? Když rozvíjíme projekty, jak naše shromaždiště zpříjemnit, prohřát, ozdobit? Neměli bychom ve jménu rozumu raději kostely zavřít, ponechat je svému osudu. Přestavět je na školky, úřadovny, kulturní sály, jak se dělo v komunistických časech? Nebo alespoň na garáže, či skladiště?

Jak nejspíš víte, pocházím z Opavy a mám rád Sudety.  Ty jesenické a rychlebské jsem procestoval pěšky či na kole. Kraj, v němž se dějiny otočily naruby. Něco takového na Vysočině neznáte. Po válce zmizelo veškeré obyvatelstvo. Po Němcích přišli Češi z Valašska či z Volyně, Slováci, Řekové, Makedonci. Nedokázali krajinu zalidnit jako dřív. A mnohdy neměli vztah ani k žádné církvi. Často jsem na svých toulkách narazil na ruiny kapliček, občas i na pobořený kostel. Ve jménu pokroku a rozumu se nechaly zchátrat pozoru-hodné budovy, katolické i evangelické. Útok na Boha. Útok na křesťanské kořeny naší civilizace, útok na křesťanskou nerozumnost, jež mrhá prostředky na nepotřebné věci. Naštěstí nešly všechny stavby zničit jen tak snadno.

Po převratu se leccos změnilo. Začalo se opravovat. Někde rychleji, jinde pomaleji. Někde vůbec. Ale prožívám pokaždé znovu jako radostný zázrak, když někde objevím opravenou kapli nebo kostel nebo jen obyčejná Boží muka. Radost, že někdo udělal něco nerozumného, neúčelného, postradatelného. Někdo udělal něco ke slávě Boží. Věnoval peníze a úsilí. Hlavně to úsilí, aby vzniklo cosi, bez čeho je možno žít.

Ale abych to příliš nepřikrašloval. Mnohé opravené stavby zůstávají prázdné. Využívají se jen jednou za rok. Jedna opravená kaple už stihla znovu zchátrat. Scházejí lidé. Máme málo nerozumných bláznů, kteří by investovali svůj čas a své úsilí nejenom do tvorby svatyní, ale i do tvorby duchovního společenství. Vždyť jaký zisk vzejde ze setkání kolem Bible, z chvalozpěvů, z modliteb. Jak vypočítáme užitečnost bohoslužeb? Sestry a bratři, v očích většiny našich spoluobčanů jsme my křesťané lidmi, kteří věnují svůj čas i peníze na bláhový projekt víry. Není to mrhání, vždyť ty prostředky by při troše rozumu šly využít nějak užitečněji. Naše pokání, naše obrácení k Bohu nás přivedlo k bláznivým činům. Co to děláme, když se staráme o kostel, o sbor, o církev?

Jidáš by současné priority pochválil. Žijeme v době, které vládnou výsledky, rozum a racionalita. Co s kostelem, když můžeme mít plavecký bazén? Co s farářem, když můžeme mít doktora? Co s Ježíšem, když můžeme mít televizi, psychologa, dovolenou?

            Žena nádobku rozbila a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ (4nn)

Není řeč o tom, že bychom měli na potřebné zapomenout. Ježíš připomíná: Chudé budeme mít mezi sebou stále. Pointa spočívá v tom, že jsme vyzváni, abychom pomáhali svým bližním. Ale rozum nás nabádá, abychom do toho nevměšovali Ježíše Krista. Nebylo by racionální organizovat sbírky bez náboženské omáčky? (9)

Chudé máme mezi sebou stále. Za poslední rok jich v Evropě přibylo. Lidé různých barev jazyků, z různých zemí pronikají přes moře, přes hranice. Ale netřeba se dívat jen po migrantech a uprchlících. Jsou zde mnozí jiní, domácí, jejichž nouze je přehlížena. Anebo nad ní jen bezmocně potřásáme hlavou. A někteří potřební jsou vidět, už získali své místo ve společnosti, ale stále potřebují pomoc. Proč mísit takovou rozumnou věc jako je pomoc potřebným s takovou nerozumnou věcí jako jsou modlitby, obřady, stavba kostelů, zpěv písní, společné přijímání chleba a vína? Vždyť by bylo mnohem lepší soustředit se jen na tu pomoc!

Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.  Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. (3nn)

Žijeme v době, v níž veřejný život určují bilance a rozpočtové analýzy. Výsledky, zhodnocení, efektivita, měřitelnost. I v církvi leccos z toho známe a nejspíš toho bude ještě přibývat. Není rozumné, není racionální pomazat drahým olejem Ježíše za krále. Není to rozumné z hlediska zajištění potravy pro hladové, z hlediska dobrého zdravotnictví či náležité péče o staré lidi. A přesto Ježíš chválí takový postup.  A má proč.

Ono to s tím rozumem tak dobře nefunguje. My nejsme racionální stroje. Jsme lidé poskládání z rozumu a z emocí. Máme úmysly a máme touhy. Máme předsevzetí a máme vášeň. A máme sílu k činům, a máme taky řadu slabostí, které naše odhodlání podkopávají. Rozum prostě není vždy na prvním místě. Ti tolik rozumoví a vědečtí komunisté se uzavřeli do bezduchého dogmatismu, věci krásné ničili a místo solidarity nastavili závist a nenávist. Jakýpak dávají rozum ony zbořené kostely a zakázané dobročinné organizace? A podobně i dnes, ti kteří volají po racionalitě a účelnosti, kolik ve své rozumnosti zorganizovali charitativních sbírek. A do kolika přispěli? Naši ministři se kasají, jak rozumná je naše uprchlická politika a že si mámě střežit domácí křesťanskou tradici před muslimy. Kam se poděla všechna ta oslavovaná rozumnost, když dorazilo pár křesťanských rodin? Všude narazily na odpor, podezíravost, negativní zájem. Tahle společnost – i když mluví o křesťanských hodnotách – není křesťanská. Chybí ji bláznivá láska k Ježíšovi. Láska, která utrácí za lásku. A která pak dále s láskou pomáhá potřebným. Ono to nerozumné, utrácivé totiž uvnitř nějak souvisí s tím opravdu rozumným a prospěšným. Proto Ježíš ženu s olejem na rozdíl od druhých chválí.

Jako kdybychom duchovně stáli v domě u Marie a Marty, kde se Marta stará o vnější, praktické, racionální věci, zatímco Marie zcela uchvácena Ježíšovou osobností jenom sedí a poslouchá. Často se klade otázka: proč vlastně Jidáš zradil Ježíše? Možná, že Ježíš nepostupoval podle Jidáše dost rozumně. Ježíš zvolil špatnou strategii. Nepočítal náklady. Choval se nerozumně. Příliš rozdával. Příliš se rozdával. Jenže právě v téhle nešetrnosti spočívá tajemství spásy.

Žena s drahocenným olejem ukázala bezpodmínečnou lásku k Ježíšovi. Kde jsme my s cenným olejem svého života? Ona během okamžiku vypotřebovalo to, co odpovídalo roční mzdě. Ale mnozí z nás můžeme dát mnohem více. Ne vzácný olej, závratné peněžní částky, nýbrž svoje roky a svůj život a čas a snahu a práci s vcítění a lásku. Milujeme Ježíše jako ona žena se vzácným olejem? Někdy se říká, že ta žena byla prostitutka, a proto vlastnila drahou kosmetiku. Čili se bez náhrady vzdala své užitečné pracovní pomůcky. Není snad tohle pokání, životní obrat?

Neměli bychom nechat vládnout rozum? Neměli bychom být racionální? Můžeme si nechat zalézt pod kůži Jidášovu argumentaci. Prodat olej a dát peníze na chudé. Můžeme si nechat zalézt pod kůži Jidášovu argumentaci. Udělat z Ježíše vedlejší postavu. Vedlejší postavu ve světě vedlejších postav, kde hlavní roli hraje zisk, účelnost, rozum, kalkulace, materiál. Anebo můžeme ve své víře konat činy bláznivé. Osvojit si přístup ženy s nardovým olejem. Nasadit se pro Krista a mít radost. A vděčnost, která právě z lásky ke Kristu pamatuje na potřebné. Amen.

1. Paralipomen  29,1-9           272, Sv 244    , 473, 621, 419

Kázání v 6. neděli v postě, 20. března 2016

Četné podněty pocházejí z kázání, které napsal Christian Grund Sørensen z Alborgu v Dánsku.