Sestry a bratři, životní příběh apoštola Pavla je vcelku známá záležitost. Pavel se narodil v poměrně dobře situované židovské rodině. Dostalo se mu solidního vzdělání, jak v národní hebrejštině, tak i v řečtině, jež tenkrát byla světovým jazykem číslo jedna. Náboženští učitelé navíc nasměrovali Pavla k farizejství. Nehledejme ihned za slovem farizej nadávku. Farizejství ve své době představovalo pokrokový proud, který dotahoval Boží nároky do každodennosti. A tak Pavel poznal antickou kulturu i bohatství židovské víry v jediného Boha, v Hospodina. Pavlovi se prostě dostalo výborné průpravy. Všichni pro něj chtěli jen to nejlepší.

Je štěstí mít kolem sebe lidi, kterým na vás záleží. Patřit do rodiny, která vás miluje a podporuje. Pavel si to uvědomoval a svým příbuzným i učitelům dělal radost, nejspíš velikou radost. Po škole se horlivě pustil do práce. Usilovně prosazoval farizejské učení a zápalem pro věc vynikal nad svými spolupracovníky. Jistě z něho měli radost všichni, kdo ho vychovávali. Ale jen do určité doby. Bodem zlomu byla cesta do Damašku. Služební cesta, během níž měl Pavel potírat nové hnutí, křesťanskou církev. Ovšem u Damašku nastal obrat. K Pavlovu srdci dolehlo Ježíšovo oslovení. Z pronásledovatele Krista se stal příznivec. Pavel uvěřil evangeliu, uvěřil Ježíši Kristu, jenž mluvil o Bohu přívětivěji a důvěrněji nežli farizejové.

Uvěřil. Říká se tomu obrácení. No a co má být?, lze namítnout, jeho věc, zda se obrátí, nebo ne. Jenže ona to pouze Pavlova věc nebyla. Je velikým omylem a bláhovou pověrou moderní doby považovat víru za soukromou záležitost. Tvrdit, že víra je osobní věcí jednotlivce a nesluší se tahat ji na veřejnost. Víra totiž není soukromou věcí, poněvadž se promítá do stylu života a nutně se tedy dotýká druhých lidí. Ovlivňuje naše soužití, jeho kvalitu, intenzitu, jak se chováme, čemu dáváme přednost. Stejně tak u apoštola Pavla. Damašská proměna znamenala zlom pro Pavla samotného, ale i pro jeho okolí. Obrácení jednoho člověka poznamená celou síť vztahů. Schválně se zkuste vcítit se do Pavlových příbuzných, učitelů a přátel. Z jejich oblíbence se stal odpadlík. Z bojovníka za čistou židovskou víru se rázem stal jinověrec. Pavel, premiant, jemuž věnovali tolik péče a tolik lásky, se najednou ocitl někde úplně jinde. Cítíte alespoň trochu to odcizení, nepochopení, napětí, jež vznikla? Byli si blízcí kdysi, nyní se ale míjejí. Vpravdě propastný rozdíl se objevil mezi Pavlem a jeho rodinou, jeho dosavadními vzory a kolegy.

Také Pavel si uvědomoval nenadálé rozdělení. Uvědomoval si, že už nepatří do svého rodného prostředí. Že nesdílí všechny hodnoty se svými rodiči, příbuznými, vrstevníky. Odpoutal se od většiny. Vyčlenil se ze společenství vlastního národa. Už nebere tak vážně tradice. Běží mu o jiné věci než jeho krajanům. Pavel si dobře uvědomoval, že překročil jakousi neviditelnou hranici a nyní se nachází na druhé straně. Celý národ, veškerá kultura a pojetí zbožnosti, vše, v čem byl vychováván, je náhle pryč. Pavel vidí, že se musí odvážit věřit nově, věřit a následovat Ježíše, pokorného Pána. Věřit nejen v Boha silného, ale i v Boha poníženého. V Boha posmívaného lidskou zlobou a poraženého lidskou krutostí. Vidí, že je třeba věřit v Boha, který se nebojí obětovat až k smrti, aby smrt znemožnil a lidem otevřel radost ze zmrtvýchvstání. Pavel zvolil víru v Krista. Pavel zvolil rozchod se svým národem. Rub a líc téže mince.

Spolu s Pavlem prožívaly tento tíživý rozchod stovky a tisíce jiných židů. Byli podobně jako on vychováni v mojžíšské víře, v bázni před Hospodinem, byli zbožní, znali ledasco z Bible. Když tu náhle poznali, že staré nestačí. Uvěřili, že Ježíš je ten pravý. Co on říká o Bohu, je pravda. Bůh je laskavý a smířlivý. Z Boha nejde strach, nýbrž naděje. A nežli o Bohu složitě spekulovat je lepší obracet se na něj jako dítě s důvěrou. Ježíš tuhle víru žil – radostně a důsledně. Až do smrti, a díky Bohu žije od velikonočního jitra dál. Pavel a ti další chtěli žít s Ježíšem, žít jeho vírou, jeho nadějí, jeho láskou. Věřili, že Kristovo evangelium má budoucnost. Jenže…

Jenže se svým novým přesvědčením nepasovali tam, kde kdysi byli doma. Už pro ně nebylo místo ve společenství, kde se dříve modlívali. Pořád se odvolávali na Ježíše a to starověrci nedokázali skousnout. Ovšem ještě bolestnější bylo neporozumění v rodině. Jeden se přidal ke Kristu, jiný ne. Jeden žil novou nadějí a druhý žil postaru. Stovky a tisíce prvních křesťanů zakoušely smutek, že jejich blízcí neposlechli Boží nabídku. A toho smutku muselo být tuze mnoho. Celý židovský národ se rozdělil v názoru na Ježíše. Křesťanům se v hlavě (či spíše v srdci) rojily otázky, jak je to možné. Jak to, že jejich drazí blízcí ani jejich sousedé Ježíše nepřijali? Jak to, že si naplnění Božích slibů všimli jen někteří?

Zklamání nad vlastní rodinou, nad vlastními přáteli, nad vlastním národem. Nepřipomíná vám to něco? Vždyť tohle zklamání nepatří jen do apoštolské církve. Kolik podobného zklamání je mezi námi, současnými křesťany? Kolik lítosti je právě ve vašich srdcích? Lítosti nad vlastními dětmi a vnoučaty, které jaksi nenacházejí cestu k Ježíšově pravdě. Těch pokřtěných a konfirmandů kolik najdeme v matrikách a kde jsou nyní!? A už vůbec nemluvě o trápení nad naším národem. Prý národ husitů. Ale kdeže! Nejatheističtejší národ v Evropě jsou Češi dnes. Věru se nemáme čím chlubit. My, věřící na prahu 21. století, zažíváme totéž, co křesťané ve století 1. Máme víru v srdci a zároveň je nám smutno, že kolem je víry tak málo. Že druzí neznají radost a hlubokou důvěru, kterou poskytuje evangelium.

Apoštol Pavel se stal mluvčím nás všech, kteří se trápíme kvůli nevíře svých milých. Ve třech dlouhých kapitolách přemítá o svém národu, o lidech, které má rád a s nimiž chce sdílet to nejdůležitější v životě. Přemýšlí, proč jsou hluší k pravdě o Bohu. Pavel sice ve svém dopise uvažuje jmenovitě o izraelském národu, jemuž patří zvláštní místo v dějinách spásy, ale Pavlovy úvahy lze částečně vztáhnout i na nás ostatní, na nás nežidy. Ke mně osobně z přečteného oddílu silně promlouvají tři výroky.

Zaprvé. Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství. (25) Pavel varuje před vlastním domýšlením, kdo je do spásy zahrnut a kdo ne. Varuje před rozumováním, kdo se protáhne těsnou branou do Božího království a kdo zůstane venku. Nechá vá prostor Božímu rozhodnutí, svrchovanosti, Vždycky ve mně vaří krev, když slyším nějakého zapáleného věřícího říkat o druhých lidech „Ten je spasen.“, „Tenhle není spasen.“ Nemáme právo vynášet takové soudy. Dílo spásy je dílo Boží a my neznáme všechny jeho souvislosti. Je v něm i kus tajemství. Třeba někdo zatím odolává evangeliu jen proto, aby k pravdě přiměl někoho jiného. To zaprvé.

Zadruhé. Bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy. (26n) Pavel vidí zatvrzelost svého vlastního národa. A přesto neztrácí naději. Věří Bohu, že se vypořádá s lidskými vinami. Věří, že pro každého je místo v Božím srdci. Že není takového člověka, pro něhož by neplatila Ježíšova vysvobozující oběť. Apoštol Pavel má velikou naději pro svůj národ. Ještě není všem dnům konec, ještě pořád Pán Bůh jedná, ještě se toho může hodně změnit. I nevíra se může změnit ve víru. Učme se od Pavla naději. Při myšlence na své nevěřící příbuzné a přátele, při pohledu na zástupy novodobých pohanů neztrácet naději. I kvůli nim přeci přišel Vysvoboditel Ježíš a jeho slovo míří ke každému. Jeho dobré slovo působí a rozhlašovat ho je náš křesťanský úkol.

A do třetice: Přečtu pár veršů a všimněte si, jak se v nich střídají dvě slova. Neposlušnost a slitování. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. (30nn) Uznávám, verše nejsou úplně přehledné, ale jedno ukazují jasně. K pohledu na lidskou neposlušnost Pavel připojuje pohled na Boží slitování. Ano, lidé jsou a budou neposlušní Boha. Ovšem u Boha slitování znamená více než neposlušnost. Z vlastního života sami víme, že Pán Bůh nám připravil odpuštění všech vin. A odpuštění připravil i pro ty, kdo dosud v neposlušnosti setrvávají. Amen.

Matouš 10,34-39        150, 627; 693, 198; 579                     Exodus 33,12-19

Kázání v neděli 7. srpna 2016. (11. neděle po Trojici)