Sestry a bratři, evangelický sbor v Poličce – náš sbor – si letos připomíná 125 let od svého vzniku. Právě na dnešek připadá toto výročí. Nahlédněme do kroniky, jak zachycuje vznik sboru ona: „Roku 1890 zažádali poličtí evangelíci Vrchní evangelickou církevní radu ve Vídni o zřízení filiálního sboru. Žádosti bylo vyhověno a výnosem č. 721 ze dne 12. dubna 1890 byl zřízen filiální sbor evangelické reformované církve v Poličce ke sboru v Telecím.“

Dnes nás čeká trocha detektivního pátrání, sestry a bratři. O některý věcech panuje v křesťanské církvi celkem shoda, jiné věci jsou poněkud rozkolísané a nejisté. Letošní kázání během předvelikonoční postní doby v našem sboru vycházejí ze žalmů, které se v dávných dobách spojily s příslušnými nedělemi. A tak zde zazněla kázání na verše: „Mé oči hledí k Pánu“, „Radujte se s Jeruzalémem“ nebo „Rozpomeň se, Bože, na své slitování.“ S dnešní nedělí je problém. Není totiž vůbec zřejmé, jaký žalm jí přiřadit.

           Místo konání: Jeruzalém. Všechny cesty nevedou do Říma. V dnešních bohoslužbách cesty vedou do Jeruzaléma. Hlavní město židovského národa, ale především hlavní město židovské zbožností, židovské víry. Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Půjdem do Hospodinova domu!“ zpíval si dávný poutník v úvodním žalmu. (122,1) A vesele ve zpěvu pokračuje: A naše nohy již stojí v tvých branách, Jeruzaléme. Tiscíce a desetitisíce byly těch, kteří se vypravili na pouť do Jeruzaléma.

V Bibli někdy najdeme zvláštní slova. Najdeme v ní dokonce i zvláštní modlitby. Jako dnes slova úvodního žalmu. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Řeč je o paměti. Pamatuj, Hospodine, prosí žalmista. Jakou má Bůh paměť – dobrou nebo špatnou? Má Bůh paměť děravou, že jej žalmista musí žádat, aby si dal práci a svou paměť udržoval ve správném chodu? Je snad Bůh zapomnětlivý a jeho milosrdenství mu má být připomínáno. Je to zvláštní modlitba. Zvláštní prosba.