1. Všichni známe značku zákaz vjezdu. Často i za ní vede cesta dál, ale nesmí se tam vjet. Existuje i jiná značka. Tam už se dál jet nedá. Břeh. Izraelci se ocitli na břehu. Cesta dál nevedla. Leda zpátky. Jenže tam bylo faraonovo vojsko.

               Kdo by řekl, že takhle začíná křesťanství? Hledal by někdo ve dvou nenápadných veršících počátek světového náboženství, které změnilo dějiny? A přece! Sestry a bratři, krátká zpráva o startu Ježíšovy činnosti nám jasně ukazuje, jak všechno začalo. Tedy – na začátku není popsáno žádné hlubokomyslné rozjímání, žádné duchovní cvičení, dokonce ani žádné obšírné studium svatých Písem. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Jan Křtitel byl odstraněn. On – smělý kazatel a prorok své doby – byl solí v očí mocným, proto byl umlčen. Jenže svědectví o dobrém božím království nesmí utichnout. Když umlkne Jan, začne mluvit Ježíš.

Jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. O tom vám, sestry a bratři, nemusím povídat. Sami jste dosud jistě nasbírali nespočet zážitků jedněch i druhých. Ve svém nitru každý nosíme sbírku toho, co jsme už zažili. Člověk – to je skladiště zážitků, mohlo by se říci. Některé uchovává na poličku mysli, některé jsou uloženy v srdci. A jak jsem řekl – jsou zážitky dobré a jsou zážitky špatné. K některým se rádi vracíme, připomínáme je sobě i druhým jako pěknou vzpomínku. Jindy bychom se naopak určitých zážitků nejraději zbavili, vymazali je ze své minulosti, vymazali je ze své přítomnosti.

Když přijdu do kostela a na začátku bohoslužeb říkám pozdrav „pokoj vám“, jak lidi přitom oslovuji? Říkám jim dámy a pánové? Nebo jim říkám vážení hosté? Ne, oslovuji vás tady v kostele „sestry a bratři“. Ani kamarádi, ani přátelé, ani nijak jinak. A kdo ví, jak se jmenuje naše církev? Jsme evangelická církev českobratrská – jsme čeští bratři a sestry. To je pro nás důležité.