Není strach jako strach, není úzkost jako úzkost. Sestry a bratři, dnešní evangelium zachycuje dva různé strachy, dva protilehlé strachy. Rybáři žijí ve světě obav a úzkostí, žijí ve světě, jaký známe my. Nemáme jiný svět, nežli ten, v němž se bojíme, lekáme, jsme tísněni a sklíčeni.

Sestry a bratři, lituji, že dnešní úryvek z epištoly nemohu zazpívat. Chtěl bych, aby přečtená slova vyzněla slavnostně a rozradostnila vás. Takový je totiž jejich účel. Ty verše pravděpodobně tvořily nějakou starou křesťanskou písničku, kterou apoštol jednoduše použil. Nežli složitě rozebírat Boží dobrotu stačí v dopise ocitovat pár známých vět a každý se už dovtípí, o čem je řeč. Sami víte, že jedna zdařilá píseň vydá za tucet kázání.

Na plovárně se strhl křik. Uprostřed bazénu jakýsi muž bezmocně plácal rukama a začal se topit. Třebaže k němu rychle doplavali zachránci, na břeh jej vytáhli už v bezvědomí. Plavčík se pustil do oživování, přesně jak byl vyškolen. Masáž srdce střídalo umělé dýchaní. Netrvalo dlouho a nešťastník přišel k sobě. Popadl dech. Pomoc přišla v čas a díky ní se vrátil do života.

Sestry a bratři, vždy mne zaráželo, jak končí jednotlivá evangelia. Je krajně pozoruhodné, že Matouš, Marek, Lukáš a Jan, každý napsal ke své knize poněkud jiný závěr. Jako by snad dokonce bylo přímo nemožné zachytit jednoznačně a podrobně události po Kristově vzkříšení. Jako kdyby se Bibli příčilo vtěsnat nový život do lidských slov. Jen si to uvědomme – z Ježíšova života známe plno okamžiků: víme, kde se pohyboval, známe jeho kázání, víme, s kým mluvil a co mu řekl, známe podivuhodné i obyčejné činy, které pro lidi vykonal. To vše ale jenom do velikonoc.