Sestry a bratři, všechnu svou starost vložte na něj… (7) Jaké tak asi mohl mít apoštol Petr starosti? Snad jej trápilo zdraví. V mládí strávil nejednu chladnou noc promáčený v rybářské lodi. Později absolvoval delší cesty, párkrát pobyl ve vězení. To všechno se muselo na jeho zdravotním stavu podepsat. Možná se více nežli o zdraví staral o své životní dílo. Nenamáhal jsem se zbytečně? Předával jsem druhým dobře vše, čemu jsem se naučil u Ježíše? Žijí křesťané, kterým jsem zprostředkoval evangelium tak, jak se sluší na lidi víry?

Jeden básník někdy poví více nežli houf učenců. Sestry a bratři, mnoho knih bylo sepsáno o České republice, o jejím zeměpise, zvířeně a květeně, a přece jeden popis naší země zůstává naprosto jedinečný. I přes svou stručnost je v ně-čem podivuhodně přesný a žádná naučná kniha se mu nevyrovná. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, veršoval před lety Josef Kajetán Tyl. Samozřejmě že nepodal vyčerpávající vědeckou zprávu o českých zemícch, ovšem pár slovy se mu podařilo vystihnout to nejpodstatnější. Že má svoji zemi rád.

Budu kázat o poutech. Vy víte, že pouta používá policie – komu je nasazuje? Odsouzeným lidem, zadrženým či zatčeným lidem, nebezpečným zločincům. A teď se zamyslete – jsou pouta nasazena vždycky tomu správnému člověku? Ano, někdy se pouta mohou ocitnout na rukou člověka nevinného.

Dnes se nám vypráví dávný příběh o dvou učednících, kteří napřed nepoznali a pak zase poznali svého mistra. Je to příběh známý. Je to příběh dávný, ale protože je to příběh i o nás, je to i příběh dnešní a dobře se hodí i pro nás na začátku školního roku. Ale vezměme to po pořádku.

            Vše začalo docela nevině. Kolem polem kráčí venkovský kazatel jménem Ježíš se skupinkou věrných posluchačů. Možná se jen procházeli, možná mířili do shromáždění na bohoslužby. Byl sváteční den, byla sobota.