Sestry a bratři, stručně bychom mohli říci, že farizejové měli na Ježíše spadeno. Právem v něm viděli konkurenta, ba dokonce konkurenta nad jiné nebezpečného. Vždyť podobně jako farizejové mluvil i Pán Ježíš o Boží říši, o lidském životě a o tom, jak spolu navzájem souvisejí. Jenže ve svém kázání zdaleka nebyl tak přísný a upnutý jako farizejští učitelé. Proto žádný div, že si Ježíš své příznivce získával nejčastěji právě na úkor farizejů. Cíl farizejů je tedy jasný – trošku Ježíše podusit, přistřihnout mu křidýlka, zaplést ho do mocenských třenic a tak ho shodit ho v očích veřejnosti. Stačí jen drobná léčka, jenom jedna drobná intrika a protivný konkurent bude odstraněn.

            Nevymysleli si to špatně, ti farizejové. Pošlou své studenty, aby si vyžádali odbornou radu. Hloubavého studenta přeci nikdo nebude z ničeho podezírat. Je naprosto v pořádku, když student projeví zájem o učení cizí školy. Vše se bude navenek jevit jako bezelstná věroučná konzultace. Jenže to by se do věci nesměli zaplést herodiáni. Možná se také zajímají o etiku a věrouku – může být, zcela jistě však mají kontakty na nejvyšších místech. Z dějepisu se dovídáme, že Herodes v Judsku tou dobou panoval a herodiáni jsou tedy panovníkovými stoupenci. Takže za Ježíšem nepřicházejí jenom obyčejní studenti, ale také herodovští špiclové. Jakmile Ježíš řekne něco politicky nevhodného, hned se o jeho výrocích dovědí patřičná úřední místa a bude zle. Spadne klec. Nastražená léčka se zdaří a rázem bude o konkurenta méně.

            Farizejové svou past vymysleli opravdu chytře. Začínají lichocením, které spolehlivě zabírá dnes jako kdysi. Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. (16) Farizejští učedníci se nestydatě podbízejí. Zřejmě se jim podobné pochlebování osvědčilo u jiných lidí. U těch méně pravdivých a méně odvážných. U těch, kteří rádi zapřou své nedostatky a rádi si poslechnou lži, že jsou upřímní a nebojácní. Jenže v tomto případě podlézavá taktika úspěch neslaví. Na Krista líbivá a proradná slova nepůsobí. Kristus ví, kým je. Zná svou cenu. Ví, že vyšel od Otce, aby zachránil svět. Nepotřebuje slyšet, jak je skvělý. Chvála mu nezatemní mysl. Kristus se nenechá obalamutit lidskými řečičkami. Ví, oč jde. Vyzná se v lidských srdcích i úmyslech.

A tak jsme svědky zvláštního rozhovoru. Ježíšovi protivníci se snaží otupit Ježíšovu pozornost chválami. Jejich chvála je přitom pravdivá. Ježíš Nazaretský byl, je a bude jedinečným učitelem a znalcem Božích cest. Chvalořeč farizejských učedníků je sice pravdivá, ale Ježíš ji přesto nepřijímá. Nepřijímá ji, neboť se za ní skrývá zlý záměr. Celá ta chvalořeč je jeden velký chyták. Má navodit zdání důvěry, falešný pocit bezpečí, má vykonstruovat klamný dojem, že Syn člověka nemá žádné nepřátele. Jen ať Ježíš neopatrně odpoví na choulostivou otázku, jen ať si pustí pusu na špacír, jen ať si v napjatých vnitropolitických poměrech otevře ústa na císařské veličenstvo. Co, Ježíši? Je tedy dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? (17)

 Ale Kristus si ví rady i s lidskou podlostí. Odpovídá na záludnou otázku opatrně. Jeho odpověď je politicky korektní. Nepadne ani slovo proti nenáviděnému vládci. Odpověď je opatrná, ale zároveň výstižná. Odevzdejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu! (21) Ten peníz, který je povinen odvést každý obyvatel Judska, to je jeden denár – mince s vyobrazením císaře. Obraz je císařův, proto ať mince patří císaři. Otázka vztahu věřícího člověka k pohanskému státu se zdá být vyřešena.

Ovšem jen na chvíli. Ježíšova odpověď totiž nezůstává jen na politické rovině. Jde dál. Hlavním Kristovým posláním je přeci vyprávět lidem o Pánu Bohu. Hospodin nad námi je mnohem důležitější nežli císař kdesi v Římě. Císaři dejte, co je císařovo, ale Bohu dejte, co je Boží. Pořádně se zamyslete nad tím, co patří Bohu. Copak je Božím obrazem ve světě? Rozpomeňte se na čtení z 1. knihy Mojžíšovy. Bůh stvořil člověka k obrazu svému. (Gn 1,27) Člověk je obrazem Božím. Ježíšova výzva proto znamená: Jako se císaři odevzdává mince s jeho obrazem, tak i vy odevzdejte Bohu jeho obraz! Odevzdejte Bohu člověka! Odevzdejte Bohu sebe sama!

Po téhle odpovědi farizejové odcházejí. Ježíš odpověděl a oni se podivili. Nepodařilo se jim Ježíše polapit, zato mají o čem přemýšlet. Stejně tak i my. Ježíšova odpověď byla sice opatrná či spíše obezřetná, zdaleka však nebyla bezzubá, vyhýbavá nebo neúčinná. Ježíš svou odpovědí nenabádá posluchače k bezstarostnému vztahu vůči vrchnosti. Nedává rady typu: „Nějak si to zařiďte s vaším politickým režimem a potom se věnujte svému náboženství.“ Mnozí křesťané si takto Ježíšova slova v těžkých dobách dokonce vykládali. Než aby se postavili na odpor vůči špatné a nelidské vládě, raději se zaštítili Ježíšovými slovy o císaři a jeho nárocích. Nic takového – stát nemá přednost před Bohem. My lidé patříme napřed Bohu a jeho zákonům, teprve potom náležíme světu a zákonům pozemským. Náš křesťanský vztah k představitelům našeho města, k představitelům České republiky a k státním úředníkům, náš křesťanský vztah k představitelům EU a NATO je založen na vztahu k Pánu Bohu. Z hlediska Božích zákonů posuzujeme zákony lidské. Za lidské zákony neschováváme svůj strach.

Odevzdejte císařovo císaři a Boží Bohu není ani trošku chlácholivá věta. Svědčí o tom úděl prvních křesťanských generací. Když prohlíželi onen zmiňovaný denár, četli na něm nápis Tiberius Caesar Divi Augusti Filius Augustus. Neboli Císař Tiberius, vznešený syn božského Augusta. Císař si nárokuje božskou úctu. Pouhý člověk si přisvojuje to, co patří samotnému Stvořiteli. Boží nároky a nároky mocipánů se často kříží. My křesťané dáváme přednost nárokům Božím. Bojíme se více Boha, nežli člověka. Odevzdáváme sebe Bohu a někdy zkrátka už nezbude, co odevzdat císaři. Proto první křesťané umírali mučednickou smrtí, neboť odmítali uznat císaře za boha. Proto shořel Jan Hus na hranici a proto odešel Komenský do ciziny, aby nemuseli křivit záda. Proto skončili rozhodní křesťané a křesťanky v nacistických a komunistických lágrech, neboť prohlédli bohorovnost totalitních ideologií.

Žádný císař ani žádná vláda, žádný úředník ani žádný předpis nesmí snižovat lidskou důstojnost. Nesmějí si nárokovat to, co patří samotnému Bohu. Nesmějí si nárokovat člověka a jeho svědomí. Jejich vlastníkem je Bůh, nikoliv stát. Lidská zřízení nesmějí popírat, že jsme obrazem Boha svobodného, milosrdného a spravedlivého. Nesmějí nás nutit žít ve lži. Takže vzato kolem a kolem, farizejové narážku na císaře přeci jenom slyšeli.

Odevzdejte Bohu, co je Boží. Skutečnost, že patříme Bohu, má ještě jeden význam. Totiž jistotu, že když se Bohu odevzdáme, tak nás přijme. Přijme nás bez výčitek, protože se vracíme tam, kam už stejně dávno patříme. Amen.      

Gn 1,26-31     138; S12; 440; 694; 198   1Pt 2,12-17

Kázání v neděli 5. srpna 2018