Jeden pacient vyprávěl, jak ho po operaci dopravili do jeho pokoje a on se pozvolna probíral z narkózy. V jednu chvíli zpozoroval, že do místnosti vešel lékař, přistoupil k jeho lůžku a – pohladil jej po hlavě. Pacient pokračoval se slzami v očích: v té nemocnici jsem se znovu naučil věřit. A pak ještě doslova dodal: „Lékaři sami by si měli více troufat.“

Sestry a bratři, milí hosté, jen se kolem sebe rozhlédněte! Dnes jsme se v našem kostele sešli v pestré sestavě. Jsou zde lidé, kteří  v Poličce chodí na bohoslužby pravidelně a běžně. Jsou zde lidé, kteří přicházejí příležitostně, například jako dobrovolníci při táborech s Američany. Pochopitelně jsou zde mezi námi přátelé s USA, kteří přicestovali před pár dny a které mezi sebou rádi vidíme. A jsou zde i lidé, kteří jsou tu poprvé (nebo náhodou jako prázdninoví rekreanti). Vskutku rozmanitá, pestrá společnost.

Není strach jako strach, není úzkost jako úzkost. Sestry a bratři, dnešní evangelium zachycuje dva různé strachy, dva protilehlé strachy. Rybáři žijí ve světě obav a úzkostí, žijí ve světě, jaký známe my. Nemáme jiný svět, nežli ten, v němž se bojíme, lekáme, jsme tísněni a sklíčeni.

Sestry a bratři, lituji, že dnešní úryvek z epištoly nemohu zazpívat. Chtěl bych, aby přečtená slova vyzněla slavnostně a rozradostnila vás. Takový je totiž jejich účel. Ty verše pravděpodobně tvořily nějakou starou křesťanskou písničku, kterou apoštol jednoduše použil. Nežli složitě rozebírat Boží dobrotu stačí v dopise ocitovat pár známých vět a každý se už dovtípí, o čem je řeč. Sami víte, že jedna zdařilá píseň vydá za tucet kázání.