Když přijdu do kostela a na začátku bohoslužeb říkám pozdrav „pokoj vám“, jak lidi přitom oslovuji? Říkám jim dámy a pánové? Nebo jim říkám vážení hosté? Ne, oslovuji vás tady v kostele „sestry a bratři“. Ani kamarádi, ani přátelé, ani nijak jinak. A kdo ví, jak se jmenuje naše církev? Jsme evangelická církev českobratrská – jsme čeští bratři a sestry. To je pro nás důležité.

Sestry a bratři, v tomto týdnu jsme oslavili Kristovo narození. Bůh se už nemohl dívat na lidské neštěstí, proto nám poslal zachránce. Zachránce ze zmatků a hádek, zachránce z našich nedostatků a vin. Aby o účinnosti této záchrany nebylo pochyb, přišel v bezbranném dítěti lidem na pomoc sám Stvořitel. Ano, Bůh přišel do světa, ale do díla se nepustil ihned. Ještě si dal trošku na čas. My víme, že malý Ježíš musel napřed vyrůst, aby se mohl stát schopným rádcem a pomocníkem. V Betlémě se příběh naší záchrany teprve dal do pohybu. Nastartoval se. Hlavní události nastaly až mnohem později.

Tolik bylo dní k utrácení sil a k ztrátě dechu tolik bylo chvil, můžeme si povzdechnout s básníkem. Sestry a bratři, kdo z nás spočte všechny ty okamžiky, kdy nám čas protekl mezi prsty? Bylo nám dopřáno žít, až doposud jsou k našim životům přidávány nové hodiny a dny, a co my s nimi děláme? Ztrácíme síly při zbytečných činnostech, ztrácíme dech v nesmyslných zápasech. Anebo síly a dech ztrácíme v potřebných zápasech, ale raději bychom svou pozornost přece jenom věnovali něčemu úplně jinému.

Sestry a bratři, Pán Ježíš mluví o budoucnosti. Nás lidi odedávna zajímá otázka, co se bude dít. Toužíme nakouknout za oponu zahalující budoucí čas. Co bude zítra, co za měsíc, co bude za rok? Snažíme se rozpoznat, co nás čeká v nadcházející době. Občas naše myšlenky zamíří ještě dál. Zamíří kamsi za obzor našich dnů. Co se bude dít úplně na konci? Až skončí náš život, až pomine země i nebe, až se dovrší čas vyměřený tomuto světu – co bude potom? Co přetrvá? Jak se zhodnotí lidské snažení – dostane se nám odměny anebo vše bude zmařeno?