Sestry a bratři, když si pročítám epištolu židům, mívám pocit, že dýchá dvojím dechem. První závan je nesmírně starobylý. Doléhá k nám dech starověkého světa. Obraz dob dávno minulých. Atmosféru utvářejí taková záhadná slova jako velekněz, trůn, projít nebesy a pod. Cítíte, jak voní starobou? Mně ta slova připadají zaprášená, kdysi sice hojně používaná, nyní však odložená a nahrazená jinými. Velekněz, trůn, průchod nebesy.

            Nasloucháme jazyku starodávného náboženství. Je třeba zapnout fantazii a nechat na sebe ta slova působit. Už první biblické čtení nám poodhalilo tajemný svět židovských obřadních předpisů. V Izraeli bylo mnoho kněží, ale jen jeden z nich byl velekněz. Jen jeden z nich se mohl pyšnit, že je Áronův nástupce. Byla to výsada. Jedinkrát za rok, v den smíření, směl velekněz – a nikdo jiný – vstoupit do svatyně svatých. Na místo, kde byla uložena truhla úmluvy s kamennými deskami Božích přikázání. Tam, uprostřed chrámu, v temnotě a tichu, ve svém zákoně, byl prý Bůh lidstvu nejblíže. Jenže tahle přeposvátná svatyně prý byla pouhým podstavcem Božího trůnu, podnoží. Samotný trůn se prý tyčil nad nebesy. Jeruzalémský chrám se svatyní byl prý jakýmsi drobounkým výběžkem nebeského trůnu, jakýmsi zastupitelským úřadem na zemi. A toliko veleknězi bylo dovoleno přiblížit se k této božské ambasádě a reprezentovat celý lid, všechny, kdo se provinili. My jsme dnes četli jen zlomek dávných předpisů. Co si měl velekněz obléci, jaké roucho, jaké spodky, co udělat s býčkem, co s beranem, co s kozlem, co s jejich krví, co s kadidlem, jak se chovat před oponou, jak za oponou, jak u schrány. Prosím vás, kdo se v tom má vyznat?

A vůbec – proč Bible přirovná našeho Pána Ježíše Krista k veleknězi? Copak to přirovnání dokáže něco sdělit? Kdopak dnes ještě něco ví o velekněžích? Z epištoly židům na nás dýchá prastará představa, že je nutné na Pána Boha zapůsobit. Ježíš vystupuje jako ten vlivný. Jako známý člověk na důležitém místě, který dokáže nasadit patřičné páky. Ježíš jako ten, kdo nám zjedná protekci. Vesměs všichni si pamatujeme, jak přínosná byla protekce za bývalého režimu, když chtěl člověk něco sehnat nebo se někam dostat. I dnes se leckde protekci daří, obzvlášť co se týče výnosných míst na úřadech či v podnicích. Konexe a známosti se uplatňují většinou tam, kde vládne nedostatek, kde jdou věci ztuha, kde je málo příležitostí. Epištola židům dýchá spolu se starým světem. Ten starý svět stále ještě trvá. Starý svět je přítomností. Staré, pochybné způsoby nezmizely ani s antikou, ani se středověkem, ba ani s moderními revolucemi. Jako za Árona i dnes se cení proniknout na rozhodující místa, znát někoho vysoko, mít někoho se známostmi, prostě někoho vlivného. Nějakého zastupitele, radního, ředitele nebo aspoň náměstka. Pořád se postaru zkouší získat výhody prostřednictvím vlivné osoby. Epištola židům dýchá se starým světem. Vysvětluje světu jeho starým slovníkem Boží lásku a říká: Ježíš je váš velekněz. On je vaším člověkem u Boha. On vám zajišťuje výhody. On vám zjednává Boží náklonnost a přízeň.

Řekl jsem, že epištola židům podle mého dojmu dýchá dvojím dechem. Za prvé dýchá dechem starého světa, tohoto přítomného světa. Za druhé ale současně dýchá dechem nového světa, budoucího světa, který je pro nás rovněž světem přítomným. Jako se tedy v našich životech prolínají dva světy, tak se v jednom dopise prolínají slova stařičká se slovy čerstvými, perspektivními. Na jedné straně věkovité náboženské výrazy velekněz, trůn, průchod nebesy, na druhé straně tak slibné pojmy jako soucit, slabost, po-moc v pravý čas. Pro dnešní neděli na počátku postního období se výborně hodí tento kontrast. Staré a nové. Postní období je pozvánkou k pokání, ke změně smýšlení. Ke zkoumání sebe sama. Co jsem v uplynulých týdnech zase do sebe natáhl z těch starých, pochybných pořádků? Jak hodně žiji v tom starém světě, vzdáleném od Boha? A jak hodně žiji v tom novém světě, kde Bůh je blízko? Co jsem už nasál z budoucnosti? Myslím ještě pořád postaru, hledaje vliv a moc? Anebo již spoléhám na Kristovy novoty a všímám si soucitu, slabosti a pomoci?

Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi. (15) Velekněz Áron a jeho nástupci byli náboženští profesionálové. Ve starém světě jim stačily chladná srdce a přesně provedené úkony. Ježíš ale prosazuje nový svět. Nevěnuje svou pozornost pouze náboženství. Jde na věc srdcem, osobním nasazením. Jeho zajímají lidi. Jejich slabosti. Respektive naše slabosti. To, jak se nám nedaří žít pořádně. Žít s druhými v lásce. Jak jsou vzájemné vztahy nahlodávány nedůvěrou, nepochopením nebo jenom obyčejnou únavou. Ježíš není distancovaný velekněz, papaláš z významného rodu, který by žil v ústraní a staral se o kadidlo a o posvátné svršky a spodky.

Ježíš se vnořil do našich starostí. Zažil, jaké to je mít starosti. Mít starosti o práci a o živobytí, mít starosti, co bude s blízkými lidmi, mít hlad a žízeň, mít strach z bolesti. Nevědět, jaká je smrt. Ježíš zakusil všechno a souvisle. Od narození až do smrti. Nepodnikl krátkodobou výpravu do ustaraného lidského života. On to prožil celé. Vzpomínám, jak před lety se pár poslanců našeho parlamentu rozhodlo, že se přiblíží obyčejným lidem a budou jeden měsíc žít z minimální mzdy. Museli se velmi uskromnit, než těch třicet dní přečkali. Jenže pak svůj experiment ukončili, pohovořili o něm s novináři a opět žili jako dřív po poslanecku. Přesně tohle Pán Ježíš neudělal. On se nevypravil na několikadenní exkurzi do života. Jen tak na skok. On žil jako my od narození až do konce. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (15)

Ježíši Kristu se podařilo to, co se nám nedaří. Žít a obstát v životních zkouškách neboli pokušeních. Pokušení, o nichž je řeč, nemají nic společného se slečnou, která sedí v televizní reklamě nad miskou s cukrovinkami a hlasitě přemítá o sladkém pokušení. Podle Bible pokušení neznamená útok na štíhlou postavu či útok na dobrou pověst. Pokušení je útokem na Boha. Každý si žijeme svůj život a přitom se čas od času pokoušíme Boha vytěsnit. Pokušením je chuť obejít se bez Boha, pokus zvládnout život sám – podle své vůle, podle svých tužeb. Myslíme si, že si tím život vylepšíme, ale je tomu naopak. Nestaneme se nezávislými, spíše propadneme do nějaké závislosti. Ať už na věcech, na pocitech, lidech či na představách. Na Ježíši je pozoruhodné, že on s Pánem Bohem počítal ve všech klíčových situacích. Když se mu během čtyřicetidenního půstu na poušti opakovaně nabízelo, aby se osamostatnil a odloučil od Boha, on pokušením nepodlehl. Neobešel se bez Boha. A právě tehdy se u Ježíše proťaly dva světy. Starý svět lidské mocichtivosti a touhy po vlivu a nový svět soucitu a slitování. Ježíš pocítil naši tendenci obejít se bez Boha, přesto ale zůstal s Bohem.

 Sestry a bratři, Pán Ježíš se nenechal vtáhnout se do špatných zvyků odcházejícího světa. on žil nově. Nekladl žádné hranice důvěře v Boha. Pokušení je zápasem o jistotu Boha. Vidíme kolem sebe spoustu špatných věcí a spoustu jich také sami děláme. Někdy úmyslně, jindy neúmyslně. Jsme zapojeni do roztočeného koloběhu světa. Není vždy snadné pevně doufat, že se blíží nový svět zvaný Boží království. Není snadné vždycky věřit, že Pán Bůh je se svojí pomocí nablízku. Ovšem od toho je postní období, abychom si připomínali, že Ježíš viděl tentýž svět jako my. Stejně bláznivý a nešťastný, svět stejně zaklíněný do starých zákonitostí. Viděl tentýž starý svět jako my, ovšem přitom neztratil z očí nový svět. Proto odolal pokušením obejít se bez Boha. Ježíši Kristu můžeme Boha věřit. Jeho výzva k pokání je důvěryhodná, neboť ukazuje jak se kát, jak změnit smýšlení, kterým směrem začít uvažovat. S Ježíšem můžeme znovu věřit, že lze žít s Bohem. Amen         

 Nu 16,1-5           433; Sv 37; 254; 308; 198            L 22,25-30a

Kázání na 1. neděli v postě 5. března 2017.