Vždycky jsem si myslel, že slavnostní Kristův vjezd do Jeruzaléma byl projevem čiré radosti. Květná neděle jako radost nezkalená jakoukoliv příměsí zla. Radost v čisté podobě. Vždyť vše je tak krásné a průzračné! Žádná zmínka o nepřátelích, ani stopa po úkladech protivníků. Pouze jásot, výskot, zpěv a smích.  Lidská vynalézavost běží na plné obrátky, poháněna pocitem štěstí. Ech, co na tom, že se nám pláště ušpiní? Prach sem, prach tam, ten otřepe. Klidně rozprostřeme pláště na silnici. Tohle už není obyčejná silnice, tohle je královská cesta. Hlavně pořádně připravit nástup toho, jenž přichází ve jménu Hospodinově. Nikoliv ve jménu svém, nikoliv v zájmu své vlastní dobré pověsti, nýbrž v zájmu Boha nejvyššího. Hosanna na výsostech.  Věhlasný kazatel přijíždí na oslátku.  Nepřichází jako obyčejný poutník, je mu vzdávána pocta náležející vladařům. Honem, rychle něco do ruky, čím se mu zamává na pozdrav. Ano zelená větev stačí. Vždyť zeleň je nyní tak čerstvá, tak svěží. Jaro začíná. Život opět povstává ze zimního útlumu. Zelené ratolesti se náramně hodí jako obraz nové naděje a nového života.

            Květná neděle jako čirá radost. Radost víry. Radost z Boha. Zástupy – početné zástupy – jásají. Vždyť Bůh je věrný.  Plní svůj dávný slib daný ústy proroka Zacharjáše. Před branami Jeruzaléma se odehrává strhující divadlo, sehrané podle  Zacharjášova scénáře. Povězte dceři siónské: „Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici.“ Zástupy jásají, neboť si od pouličního divadla slibují mnoho. Před jejich zrakem se naplňuje dávné proroctví. Požehnaný, jenž přichází. Nepřichází jako pouhý učitel, jako rabín či divotvorce, přichází jako obnovitel celého lidu. Vytrhne jej z nesvobody, místo nespravedlnosti nastolí právo a místo bezcitnosti nastolí slitování. Kdo by vydržel zapškle mlčet? Přichází vykupitel, spasitel, mesiáš. Konečně se svět pohne k lepšímu. Sny se stávají skutečností.

Vždycky jsem si myslel, že květná neděle je výrazem čiré radosti. Nic v tom výjevu neskřípe. Kristus je radostně uvítán. Hosanna! Proroctví se naplňuje. Chromí chodí, slepí vidí, hladoví jsou nasyceni. Odstrčení nacházejí zastání. Zní písně chval. Hosanna! Nic v tom výjevu neskřípe. Anebo snad přeci? Není ten výjev až příliš dokonalý? Nezapadá všechno do sebe až příliš snadno? Ano, ve svých snech máme svět zbavený utrpení, svět zaplavený radostí. Svět rozjásaný jako zástupy u Jeruzaléma. Ale nejdeme na spásu příliš zhurta? Příliš přímočaře? Evangelista Matouš popisuje naplnění proroctví „Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobená jhu.“ Cože? Sedící na oslici i na oslátku? Co bylo pro dávného proroka Zacharjáše jen poetickým obratem, řečnickým zdvojením jednoho a téhož obrazu, stává se pro evangelistu Matouše přesným popisem scény. Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. (6n) Jede snad Ježíš na obou zvířatech současně? Zvláštní. Divné. Tady něco nesedí.

Vždycky jsem si myslel, že květná neděle je výrazem čiré radosti. Nezkaleným okamžikem, kdy jde všechno jako po másle. Nejde. Proč ve vyprávění najednou Kristus sedí zároveň na oslici i na oslátku? Přesně tak je tomu s našimi sny. Narůstají to neúnosných rozměrů. Máme svá přání, aby vše do sebe správně zapadalo. Mesiášův vstup do světa a dávná proroctví. Vstup spásy do našeho života a naše sny.  Ano přejeme si, aby se spolu navzájem proťaly Boží vůle a naše plány na štěstí. Hosanna! Jenže my nemůžeme být jako onen zástup. Ti lidé se k Ježíšovi víceméně jen nachomýtli. Co o něm věděli? Snad ho párkrát viděli. Možná spatřili, jak někomu pomohl. Nejspíš ho slyšeli, jak vyprávěl nějaké podobenství o Božím království  a jak hlásal odpuštění. To bylo na venkově. Zástupy teď s příjezdem do hlavního města čekají, že vše nabere mnohem větší obrátky. Proto ta radost. Kristus v jejich očích vjíždí do úspěchu. Přijíždí, aby slavně završil své slavné dílo spásy.

Čirá radost. Teď už to říkám s otazníkem. Kde ostatní vidí vjezd do slávy, Pán Ježíš vidí vjezd do utrpení. Ostatními je oslavován, ale sám ve svém srdci ví, že tohle dobře neskončí. Nepřátel je až příliš mnoho. Nyní na chvíli umlkli, nebo spíše nejsou slyšet přes jásot davu. Ale ta zloba tady je pořád. Zloba a nenávist vůči tomu, co Ježíš dělá. Příliš svobodně nakládá se svatými Písmy.  Nedrží se doslovně předpisů, jenom si z Bible vytáhnul ujištění o Boží přízni. Paktuje se s hříšníky. Sedává u stolu s prostitutkami a s odpadlíky. Získává si přízeň v širokých vrstvách, když jim přibližuje Boha a jeho království.  Mocní trnou, že by mohli ztratit vliv. Proto se na Ježíše smluvili. Odstraní je, zlikvidují. Uprostřed svátečního hemžení se jej nenápadně zmocní a vyřídí si s ním své účty. A Ježíš to ví. Dokáže si dát dohromady jedna a jedna. Ví, že jeho evangelium, jeho dobrá novina mu u starých struktur neprojde. Že si to s ním krutě vyřídí. Nenávisti a zloby je až příliš mnoho. Krista v Jeruzalémě čeká smrt.  Mluvil o ní s učedníky. Syn člověka musí mnoho trpět. Učedníci mu nerozuměli. Pán jim musel opakovat, že Jeruzalém je cílem jeho cesty nikoliv jako završení úspěchu, nýbrž jako završení lásky, která vše ztrácí, která se obětuje za druhé.

Čirá radost? Kam se poděla? Možná ji mají všichni kolem. Ale opěvovaný jezdec na oslu ví svoje. Zajisté ho těší důvěra a očekávání, které kolem sebe vidí. Ale jeho radost je zakalená.  Spása bude bolet. Bude jej krutě bolet. Snad to vědí i učedníci. Dvanáct nejbližších slyšelo Ježíšovy předpovědi utrpení. A po pravdě řečeno, vůbec se jim nelíbily. Nedokázali o nich s Ježíšem mluvit.  Možná teď o to víc Petr s Janem a Jakubem mávají ratolestmi. Možná právě oni nejhlasitěji ze všech zpívají Hosanna, jen aby přehlušili onu nepříjemnou, rušivou předzvěst smrti. Možná v sobě živí naději, že se Ježíš spletl. Tolik podpory nadšení kolem! Mistr se přepočítal. Spása nebude bolet. Vždyť království nebeské v jejich očích právě nyní začíná královským příjezdem. Teď už bude všechno jen a jen lepší. Nebude.

Vždycky jsem si myslel, že květná neděle je výrazem čiré radosti. Není. Přinejmenším Ježíš se však takto čiře radovat nemohl. On nevjíždí do slávy, on vjíždí do trápení. Radost je zakalená. A právě proto se slaví květná neděle. Neboť my víme, co Krista čeká. Žijeme po velikonocích a známe velkopáteční pokračování Ježíšova příběhu. Víme o golgotském kříži a o krvi, která tekla z Kristových ran. Jsme jako apoštolové.  Jeho učedníci tomu v té chvíli – když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma – neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomněli, že to bylo o něm napsáno a že se tak stalo. (Jan 12,16) Ježíše kvůli naší záchraně čeká těžká potupa, ponížení až do smrti. Ani naše radost nemůže být úplně čirá.

Květná neděle je radostná neděle. Květná neděle je radost se zákalem. My víme, že to Pán Bůh nemá ve světě lehké. Víme, že spousta věcí, které začínají slibně, nedopadne dobře. A přeci se radujeme. Víme o neúspěších, které na Krista čekají. Nejen v Jeruzalémě, nýbrž i v naší současnosti. Víme, že naše zvěstování víry bude mnohdy neúspěšné. Že to, co děláme zde v kostele, nenajde vždycky dobrou odezvu. Víme, že veřejné prosazování Božích zákonů se bude mnohým lidem příčit. Víme, že slova o naději a pravdě, že slova o odpuštění a slitování se budou mnohým nejen příčit, nýbrž přímo hnusit. Víme, že mnohé naše bolesti zůstanou neuzdraveny a modlitby nevyslyšeny. Víme, že se víru ne vždy zdaří předat mezi rodiči a dětmi. Mezi přáteli, mezi manžely.  Ano, my víme, že to Pán Bůh ve světě nemá lehké a že na mnoha, mnoha místech krutě neuspěje. A přece se radujeme. Radujeme se, že to začíná. Že snaha neskončila a že tedy naděje trvá.

Sestry a bratři, jsme křesťané. Hlásíme se k Ježíšovi, který jako Kristus, jako pomazaný vladař přijel do Jeruzaléma. Radujeme se, že přišel mezi nás.  Že nám byl nablízku a přinesl nám spásu. Ale díky velikonocům víme, že žádná radost není čirá a není průzračná. Naše radost v sobě má vždy zákal. Zakalená radost.  Kristus se ujímá vlády, ale jeho vláda jej bolí. Je založená na lásce a láska přeci je vystavena zklamání. Kdyby bylo možné milovat bez námahy, láska by toho moc nezmohla. Neboť jak by překonávala překážky, když by nic necítila? Jak by se lidé mohli sblížit a sobě otevřít, kdyby se nevystavili riziku zranění?

Naše radost je radost zakalená. Kristus jede na smrt. Ale smrt pro něj díky Bohu neznamená konec. Spolu s Ježíšem máme i my nakročeno dál. Ze světa lží do pravdy. Nakročeno od rozporů ke smíření, od chyb a vin k odpuštění. Máme nakročeno od trápení ku pokoji. Bude to bolet. Krista to bolelo, ani my se bolesti nevyhneme. Ale i přes bolest a smrt máme nakročeno ke vzkříšení a k novému životu. Naše radost je zakalená, ale pořád je to radost. Radost pevná a dobrá. Amen.

Za 9,8-10        272; S 94; 972; 177; 485                   Filipským 2,4-10

Kázání na květnou neděli 9. dubna 2017.