Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal?  Zčista jasna se vynoří jako přízrak zprostřed hrobů a rozvrátí Ježíšovi začátek dovolené. Ano, s určitou nadsázkou lze říci, že Ježíš se s učedníky vypravil na dovolenou. Po dlouhé námaze by si konečně zasloužili trochu odpočinku. V domovské Galileji udělali mezi krajany mnoho dobrého, jak slovem, tak činy. Ježíšova popularita je obrovská, stojí se na něj fronty, zástupy se tlačí, aby ho slyšely. Přeplavme se na druhou stranu, vybízí Ježíš své spolupracovníky. (4,35) Odlehlá krajina, cizina za vodou jim má poskytnou klid a odstup od každodenních povinností. Pár dnů volna zajisté prospěje tělu i duši.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Vyřítil se jako blázen z jeskynních hrobů, jež se tam nacházely. Ten člověk reprezentuje veškerou cizotu světa na druhém břehu. Bezmoc, bídu, vystavení silám zmaru. Klid a odpočinek se nekonají. Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel k němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. (2) Na Ježíše se vyvalí úplně jinačí problémy, než jaké znal z domova. Tady je v pohanských krajinách. Zde se lidé, zakletí do představ o všemožných božstvech, dosud nesetkali se slovem o jediném a živém Bohu. Zde ještě lidé povzbuzení Božím slovem ještě nezačali s očistnou a blahodárnou péči o duši. Lež a klam člověku nepomůžou. Jakoby zde bylo všechno zlo zahuštěno ve své ničivosti.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal?  Bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. (3) Zvláštní potácení mezi životem a smrtí. Sice žije, ale bydlí mezi mrtvými. Jakoby ani nepatřil do našeho světa. Jakoby nechtěl sdílet prostor s živými. A najednou nějaký připlutý cizinec ruší jeho bezpečí. Co na tom, že jeho bezpečí je pouze zdánlivé.  Ve skutečnosti žádným bezpečím není, jenom destrukcí. Útěk před životem. Pohled obrácený ke smrti, kde už nebudou žádní lidé, žádné změny, žádné nové podněty. Ale najednou přichází Kristus. Náhlý vpád života do mrtvolné atmosféry.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Obrovský nešťastník, který

se ocitl mimo lidskou společnost. A nejen to. On se ocitl i mimo dosah běžné lidské pomoci. Nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Často už ho spoutali okovy a řetězy, ale on řetězy se sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. (4) Strašné, ani ti nejbližší, ani ti, kteří jej milovali, si s ním nevěděli rady. Běžná medicína nestačila. Běda, když běžná medicína nestačí. Ten člověk navíc byl navenek zdravý. To děsivé, odporné sídlilo kdesi uvnitř. Je to hrůza, že se v člověku může zabydlet síla, která jej ničí. Stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. (5) Ty řetězy, které mu čas od času nasadili jeho blízcí, byly zoufalým pokusem ochránit před sebezničujícími útoky. Ale vše marno.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Vysvětlení se nabízí hned několik. Ten člověk byl těžce psychicky nemocný, říkají jedni. Řada teologů v posledních desetiletích užitečně zapojuje do výkladu Bible také podněty z oblasti psychologie. Někteří se až s tetelivou radostí vrhají na náš dnešní příběh, neboť v něm prý diagnózu lze snadno rozpoznat. Onen hrobní muž údajně trpěl psychózou a potácel se mezi depresivními a manickými stavy. Na jedné straně obrovská úzkost a sevření, která jej vyhání z běžného života mezi mrtvé. Pocit zmaru a beznaděje, samota, náchylnost k smrti. Žádná radost, pocit bezcennosti, viny. Vezměte si jen ono šílené mlácení kameny do sebe. A na druhé straně nekontrolované výbuchy aktivity. Křik dnem i nocí, trhání řetězů, lámání okovů. Představa, že vše zvládne sám a že nikoho nepotřebuje. Že se obejde bez druhých, kteří zasahují do jeho velikášských snů. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti pomně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ (6)   

            Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Ani on sám už to nevěděl. Jeho život se tak děsivě proměnil, že ztratil svou minulost. Ztratil svou totožnost. Ta hrůza, která jej zevnitř ovládala, z něj udělala úplně jiného člověka. Ježíš se ho zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je „legie“, poněvadž nás je mnoho.“ (9) Chudák se už ani nepředstavuje svým jménem. Dal jsi jméno nové. Jméno-nejméno. Legie neboli Vojsko. „Já jsme vojsko. Jsme armáda. Nejsem jeden, je nás mnoho. Zničující síla. Všechny ty protichůdné nálady a myšlenky, puzení k smrti i puzení k životu. Úzkost i nadšení. Nejsem jeden, jsem rozpolcen.“ Co zmůže Ježíš s takovou osobou? Vlastně postupuje zcela moderně a pokrokově. On s ním mluví. Mluví s ním o jeho stavu. Spoléhá na hojivou moc slova. Ptá se neznámého, kým vlastně je. Snaží se obnovit jeho osobnost, když pátrá po jeho pravém jménu. Po jeho pravém lidství. Hledá jeho důstojnost. To zlé musí pryč, musí být odmyšleno od tohoto nešťastníka. Nepatří k němu. Ježíš mu řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka.“ (8)

            Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Vysvětlení se nabízí několik. Ten člověk byl posedlý zlým duchem, řeknou někteří za pomoci starodávného náboženského jazyka. V tom člověku se prostě zabydlel ďábel. Kralická Bible mu dává titul ďábelník. I zde je trefně vyjádřeno, že v tom děsivém jednání nebyl bídný člověk při sobě, že se ho zmocnila jakási zlá, cizí moc. On takový nechtěl být, ale někde se něco pokazilo, že si naň ďábel zasedl a posedl jej. Ježíš přichází s mocí, která mocnosti zkázy porazí. Mluvte o tom, jak chcete, psychologicky či nábožensky, ale pokaždé se zde dává cosi nadějného do pohybu. Zlo má své hranice. Má svůj konec. Díky Božímu slitování zlo člověka nezničí, i když může napáchat mnoho špatného. Rozvrátit vztahy, ublížit člověku, zasadit mu hluboké rány na těle i na duši, rány, které se nikdy pořádně nezajizví. Ale naděje na konec hrůz zde je. Přichází s Ježíšem.

            Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Veliký nešťastník, jehož veliké neštěstí nakonec skončilo. Ten člověk byl uzdraven. Nebo očištěn? Či snad osvobozen?  Jaké slovo máme zvolit? Možná by se nejvíce hodilo povědět: ten člověk byl zachráněn. Zachráněn ze svých problémů. Zachráněn ze zkázy, která na něj dotírala. Co jej ohrožovalo, pominulo. Uteklo pryč. Ano, to je ten zvláštní dovětek o prasatech. Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. Zlí duchové Ježíše prosili, aby je neposílal pryč z té krajiny. „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ A on jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů? A stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce. (10-13) Drsný konec. Hospodář ve mně začíná počítat. Taková škoda. Aspoň dvacet tun vepřového! Jenže zde jde o něco jiného. Vůči počtářství se ohrazuje poznámka v kralické Bibli. Kristus Pán povolil ďáblům do vepřů vjíti proto, aby tomu člověku, ďábla zproštěného, příkladem těch vepřů ukázal, jak s ním krutě ďábel zacházel a jaká se jemu veliká milost stála. Na počítání je třeba jít ze správné strany. Nesčítat ztráty, nýbrž zisky. A tady byl draze zachráněn člověk. Záchrana není levná, pamatujme si na cestě k velikonocům.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Jeho skutečné jméno se nedozvíme. Evangelium nám je neprozrazuje. Možná schválně. Možná je máme doplnit sami. Jiří, Petr, Vlasta, Anna, Bohuslav, Marie… A tak bych mohl pokračovat a vyjmenovat vás všechny. Neboť na otázku „Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal?“ odpovídá každý z nás: „Já jsem to byl. Já jsem to byla.“ To já jsem potkal Krista, jak přináší do světa naději. Jak se staví zlu ve mně. Tomu, co mne svírá. Potkal jsem Krista, jak se staví tomu, co mne okrádá o mou důstojnost. Co mne ovládá a nutí mne dělat věci nesprávné, hnusné, bezcitné a škodlivé. To já jsem potkal Krista, který se postavil mému hříchu. Který proti mému zhoubnému zakřivení do sebe nasadil lásku. Vlídné slovo a nefalšovaný zájem. Setkání s ním mne změnilo. Proměnilo mne Boží mocí.

Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Pro jedny muž duševně chorý, pro druhé ďábelník. Já jsem kazatel a pro mne byl člověk z jeskynních hrobů jedním z nás. Člověk, jenž potřebuje pomoc. Potřebuje pomoc pro svou duši a tu pomoc díky Kristu dostane.  A tím se jeho úděl otočí. Už není nešťastníkem, stal se účastníkem Boží péče. Schválně se podívejme na samý konec vyprávění, jakou tam nalezneme odpověď na naší dnešní otázku. Tedy: Kdo byl ten člověk, se kterým se Ježíš setkal? Ten člověk byl svědkem. Stal se svědkem o tom všem dobrém, co prožil. Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak velké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili. (20) Kéž i my svá setkání s Kristem a jeho evangeliem proměníme ve svědectví dobru, jež jsme díky Bohu prožili a přijali. Amen.

Izajáš 65,1-9             42,1+4-6; Sv 135; 314; 691; 162              Ga 3,23-29

Kázání v neděli po Devítníku 19. února 2017.

Dobrý Bože, ty od nás nejsi daleko.

V Ježíši Kristu k nám přicházíš blíž přes všechno, co nás odděluje,

Vstupuješ do našeho světa zmatku a křiku, do světa bolestí a řetězů, do světa neštěstí a hrobů.

Jsou to věci, které nás děsí, které podlamují náš život, které rozbíjejí naše lidské společenství.

V tobě však rozpoznáváme příslib nových věcí.

Jsi naděje v zlých dnech, když jsme sevřeni ve svém strachu. Jsi moudrostí, když se necháváme unášet planým sněním.

Prosíme, přijď i dnes k nám.

Vyžeň svým slovem pravdy všechnu lež, která se v nás zabydlila.

Svou mocí vyžeň vše nečisté, co nás působí, co škodí našim bližním i nám samotným

Přemož svým duchem lásky všechnu nenávist, která ovládá naše srdce.

Věříme, že ty máš moc obnovit naše životy a  darovat nám novou důvěru, abych s z celého srdce opět s radostí modlili modlitbu tvých dětí. Otče náš...