Pohleďte na tuto knihu. Je černobílá, bez obrázků. A pak zde mám knihu jinačí. Ta je pěkně barevná s ilustracemi. Jak se vám která líbí? Máte rádi knihy s ilustracemi? Pomáhají představit si děj. A to je důležité.

Máme v Bibli nějaké obrázky? Ilustrace? Obyčejné obrázky tam nejsou. Ale máme tam příběhy, které jsou obrázkem k jinému příběhu. Může být něco takového? Ano. Jsme na cestě k velikonocům. Budeme v nejbližších týdnech přemýšlet o Ježíšově utrpení a následně o jeho vzkříšení. Kristus vstal z mrtvých je hlavní poselství velikonoc. K němu máme ilustrace. Co znamená vzkříšení.

Jeden muž. Jeho jméno je Elíša. Často se mu říká prostě jen „muž Boží“. On prochází krajem, aby lidem mluvil o Bohu a přibližoval jim Boží pomoc.  Lidé ho mají velmi rádi, protože jim dodává naději v těžkých dobách.

A tady máme jedny staré manžele. Manžele Šunémanovi. Ve svém domě měli dost místa a tak se domluvili: necháme jeden pokojík Elíšovi. Když bude procházet našim městem, může si u nás odpočinout a přespat.

A Elíša k nim chodil tuze rád. Pokaždé tam našel přichystanou čistou postel a dobré jídlo. Děkoval Bohu: Pane Bože, to je dobře, že jsou takoví hodní lidé, kteří se postarají o unaveného poutníka.  Ale Elíša přemýšlel dále. Jak bych se jim odvděčil? Čím bych jim udělal radost? A pak mu to došlo – oni mají ve svém domě hodně místa. Oni ve svém domě nemají žádné děti!

Elíša věděl, že mnoho manželů si děti přeje, ale žádné děti přesto nemají.  Ale my jsme si řekli, že Eliša lidem přinášel naději od Pána Boha. Věděl, že Bůh je dárcem života a že se slitoval nad nešťastnou ženou. Oznámil jí: Bůh na tebe pamatuje. Porodíš syna.

Co myslíte – věřila žena Elíšovi? Nevěřila. Připadalo ji to divné. Dokonce byla na Elíšu naštvaná.  „Nelži mi.“ (Jestli vám to něco připomíná, Sáru a Abrahama, máte dobrou paměť.) A jako už tolikrát Bůh překvapil lidskou nedůvěru.  Po čase se Šunémanovým narodilo dítě. Syn. Kluk, který rostl jako z vody. K veliké radosti rodičů. Maminka byla šťastná, a ne už naštvaná.

Když už z něho byl docela velký chlapec, vyšel jednou na pole za otcem, který tam zrovna sklízel obilí. Bylo parné léto. Chlapec se zarazil a vykřikl: „Moje hlava. Ach, moje hlava.“ Zhroutil se na zem. Přenesli ho domů a tam ještě téhož dne odpoledne zemřel. Zase byla jeho matka nešťastná. Zase byla naštvaná na Elíšu. „Proč mi dítě vyprosil u Boha? Teď je mrtvé. Kdybych nikdy žádné dítě neměla, bylo by mi lépe.“

Žena byla sice nešťastná, ale i v jejím smutku v ní zůstala jiskra důvěry: Nechtěla se svým smutkem zůstat doma. Vypravila se za Elíšou, aby si mu postěžovala na své trápení. Vlastně na něj byla pořád naštvaná, ale zároveň tušila, že pomoc může očekávat pouze od něho. On je přece muž Boží.

Vydala se tedy na cestu. Elíša byl na hoře Karmelu a z dálky viděl Šunémanku, jak se blíží. Poslal svého pomocníka: Jdi a zeptej se jí, zda je vše v pořádku. Pomocník šel, zeptal se: „Je vše v pořádku.“ Ona řekla „V pořádku.“

Proč mu nepověděla pravdu? Proč zamlčela, že její syn zemřel? Nedokázala to povědět cizímu. Potřebovala to říci Elíšovi. Hledáme, komu povědět o svém trápení. Komu se svěřit.  A přestože byla na Elíšu naštvaná, důvěřovala mu, že ji pochopí. Přišla k Elíšovi a padla mu k nohám. Objala je. Pomocník se divil, ale Elíša pochopil. Řekl krásnou větu: „Nech ji, má hořko v duši. Hospodin mi to zatajil a neoznámil mi to.“

Ani muž Boží Elíša neví všechno. Nemá kouzelné kukátko. Trápení se poznává těžko. Obzvláště na dálku. Musíme si být opravdu blízcí, abychom poznali, co druhého opravdu tísní a o čem se zdráhá mluvit. Ale Elíše je muž Boží. Má slitovné srdce. Proto ženu pozorně vnímá a ona se nebojí modlit. Proč jsi mi syna dával. Ty sis to na mne pěkně vymyslel. Říkala jsem, abys mne neklamal. Nešálil. Syn zemřel a já jsem více nešťastná než na počátku. 

Je to jako s provázkem. Dostat obrovské klubko. Odmotat z něj kousek, odstřihnout a říci: to je všechno a zbytek zahodit. To by bylo špatně. Čekáme od života víc. Žena čekala víc, když už synáčka dostala. Proč je někomu naměřen jen takový kraťoučký kus.

Elíša dobře vidí, co ženu trápí. Jde k ní domů – do toho pokojíku, co kdysi dostal. Chlapec je položený na posteli. Elíša na něj lehne, aby vrátil jeho tělu teplo. Pak na / do něj dýchne, aby chlapec nabral dech. Asi jako umělé dýchání. Ale hlavní je zde v tuto chvíli Boží moc. Ona vrátí chlapci život. Chlapec s probere, sedmkrát kýchne a je živ.

Chlapec byl vzkříšen. Elíša se nesmířil s tím kraťoučkým životem, s kraťoučkým kouskem provázku. Mužeme říci, že s pomocí Boží ho navázal, aby mohl pokračovat. Napojil jej jako já uzlíkem. Ale žádný uzlík tam nezůstal. Hlava ho už nebolí. Jeho život má novou budoucnost. Díky Bohu.

Vzpomeňte na knihy na začátku. S obrázky nám toho povědí více. I dnešní příběh je obrázek k Bibli. Ilustrace k velikonocům. Kříž znamená, že Ježíš zemřel. Zemřel předčasně, nespravedlivě. Kříž je ilustrace smrti. Hořký konec. Ale pak přichází vzkříšení. Kristus vstává k životu. Jako ilustraci máme příběh o chlapci Šúnemanky. Vstává k životu, díky Bohu se pokračuje.

Žena prožívala hořkost. Bylo dobře, že se svou hořkostí přišla za Elíšou, nebo měla raději sedět doma. (Její muž ji něco takového radil). Mluvila s mužem Božím pěkně, nebo mu řekla o své naštvanosti o svém zklamání? Mluvila otevřeně. To je dobře. Když se o trápení mlčí , bývá ještě větší. Když vidíme, co všechno život ničí, nemlčme o tom před Pánem Bohem.  Nebuďme zticha, řekněme, co nás zneklidňuje. Jak nám chybí víra. Jak život teče mezi prsty, Bůh nás určitě uslyší a naše trápení bude rázem menší. V prvním čtení zazněla modlitba: Věřím, pomoz mojí nedověře. Voláme z víry chatrné, voláme však k pevnému Bohu. O tom teď budeme zpívat.

Marek 9,14-29          637; Sv 65; Prázdný jsem, 523; 611                   Řím 12,15

Kázání v masopustní neděli 26.2.2017