K vánočnímu příběhu o Ježíšově dětství se neváže žádná zpráva o tom, jaká byla první slova, která Kristus řekl, když se učil mluvit. Za to na druhém konci Ježíšova života si dávají všichni evangelisté záležet, aby podrobně zachytili, jaká byla jeho poslední slova. O čem náš Mistr hovořil, když už mu zbývaly je poslední síly. My dnes na Velký pátek budeme naslouchat těmto slovům, neboť se v nich skrývá jakýsi souhrn Ježíšova učení a života. Při jednotlivých čteních prosím zůstaňte sedět.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“          Lukáš 23,32-34

Ježíšovi se popravou děje křivda. Byl zatčen a odsouzen za cosi, co vůbec není kriminálním činem. Jeho provinění spočívalo v tom, že obracel lidi k Bohu. Takoví lidé – lidé posilnění na duchu – takoví lidé se pak chovají velmi svobodně. Neočekávají záchranu ani od všelijakých šarlatánů, ani od namyšlených mocipánů. Důvěřují Pánu Bohu a nejenže mu důvěřují, ale také svět kolem sebe poměřují Božími zákony.

Ježíš přiváděl lidi do Boží blízkosti a ta blízkost je proměňovala. Co má člověk u Boha načerpat ze všeho nejvíc? Zdraví? Moudrost? Sílu? Štěstí? Požehnání? Nikoliv. Podle Ježíše je nejdůležitější láska. Nechat do svého života vstoupit milosrdenství. Nechat svůj život proniknout láskou. Miluj Boha a miluj svého bližního, zní podle Krista největší přikázání. Nejvyšší zákon. A k lásce patří odpuštění. Milující Bůh odpouští nám a my, děti milujícího Boha, si máme odpouštět navzájem. Proto ta prosba z úst ukřižovaného:  „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Nikoliv: Potrestej je spravedlivě, Bože. Nýbrž: Slituj se a dej jim odpuštění. Velký pátek je dnem lásky a odpuštění. (EZ 309,1+5 Lásku Syna Božího)

„Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Lukáš 23,39-43

 Rozhovor na křížích. Ježíš nebyl ukřižován sám, na každé straně má po jednom lotru. O jejich proviněních nic nevíme. Možná povstalci, možná vrahové, možná obyčejní zloději. Oba dva nyní zastupují celé lidstvo. Každý z nich má totiž úplně opačný přístup. Každý z nich představuje jinou cestu, jak jít životem. První zločinec Krista odmítá. Nepřipouští, že by mohl vůbec nějak pomoci. Vždyť visí bezmocně na kříži, tak jakápak záchrana, jaká spása, jakýpak Mesiáš?!

            Druhý odsouzenec však hledí za obzor přítomné bídy. Hledí až za obzor smrti. V jeho pohledu se odráží víra, probleskuje jím jiskřička naděje, že nepovedený lidský úděl neskončí navěky v neštěstí. Zatímco první odsouzenec nadává a posmívá se a jeho svět je beznadějně uzavřený do skálopevných pravidel, druhý odsouzenec prosí. On ještě něco očekává. Ještě to nevzdal. Jde cestou smíření. Jeho svět je otevřený. Stále do něj může vstoupit něco nového, nadějného, povzbuzujícího. Ježíši, pamatuj na mne, až vstoupíš do svého království.

A Ježíš na prosbu odpovídá.  Odpovídá přesně tak, jak promlouval k zástupům. Zvěstuje naději. Nikoliv: „Dobře ti tak, zlotřilče. Spravedlivý trest na tě dolehl.“ Nýbrž: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Člověku se až zatočí hlava z takového příslibu. Jaký ráj? Jaké dnes? A proč zrovna takový padouch má slyšet tak jasné ujištění o spáse? Ježíš se ale nedá zastavit. Ve svém životě šířil naději pro všechny, kdo po ní touží. Naděje pro všechny hříšníky. Ježíš hlásá naději i ve smrti. Velký pátek je dnem naděje. (EZ 326,1+4 Jezu Kriste, tobě díky)

„Eli, eli, lema sabachtani.“             Matouš 27,45-49

Slova žalmu v původním znění, titulky dodává evangelista: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Slova plná hořkosti, zklamání, odcizení od Boha. Slova z velmi smutné písničky. Ježíš si je vypůjčil z dávného žalozpěvu.

„Eli, eli, lema sabachtani.“ Slova smutná, ovšem zároveň také slova vyslovená, nikoliv dušená, zamlčená, potlačená. Ježíš na kříži vypověděl naši  zoufalost. Vyslovil naši bezradnost nad životem. Všechny ty chvíle, kdy je nám Bůh daleko. Kdy pro nás prostě Bůh není a my jsme na všechno sami. I zde nám Kristus dodává odvahu. Odvahu nemlčet. Přijít i s tím největším zklamáním před Pána Boha. I s tou největší nevírou, když se nám těžko věří. I ve chvíli, kdy už vlastně ani nevěříme, stále zkoušet mluvit k Bohu.

Mnozí kazatelé a myslitelé tvrdí, že v Ježíšově zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ je zpřítomněna největší hrůza Kristova údělu. Není. Ta největší hrůza nastává ve chvíli, kdy Kristus umlkne. Když se z něj vytratí hlas a on už nemá co Bohu říci. Dokud však dýchá, doufá. Třebaže zoufale. A učí nás obracet se v modlitbě k Pánu Bohu i z toho nejhlubšího zoufalství, i z těch nejsžíravějších po-chyb. Velký pátek je dnem slov o smutku a o zklamání. (Svítá 25  Byl jsi tam)

„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“      Lukáš 23,44-46

Tahle slova jsou jakousi druhou slokou onoho smutného žalmu, zmíněného před chvílí.  K zoufalému zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ se připojuje další výpověď. Nyní již výpověď důvěry. Opět se odráží všechno, co Ježíš hlásal v Galileji i v Jeruzalémě. Svým posluchačům vykresloval Boha nikoliv jako chladný a bezcitný princip kdesi v dálce. Pro Ježíše je Bůh milující Otec. Otec naplněný vřelou láskou, který se vydává vstříc svým marnotratným dětem.  Byli jsme ztraceni, ale jsme nalezeni.  A hledáni budeme po všechny své dny.

            Ježíš rozséval mezi lidmi důvěru k Bohu. Pán Bůh není nepřítel, lze se mu bez obav svěřit. Tak činí Ježíš i na kříži. „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Svůj život jsme od Boha přijali, kéž jej Bohu také odevzdáme. Lidé vymysleli celou řadu názorů na smrt.  Mnohdy je z nich cítit bezradnost a strach. Ježíš nabízí pohled na smrt nikoliv jako zápas s nepříznivým osudem, nýbrž jako svěření se do dobré Boží péče.  Ano, smrt je velká neznámá, která nahání strach. Jenže Bůh je velký přítel, nejlepší přítel, který nás provede i okamžikem smrti. Naší smrti. Proto je velký pátek i dnem důvěry. (EZ 71,1+2 V tebe doufám)

„Dokonáno jest.“     Jan 19,28-30

            Teprve teď Ježíšův hlas umlká a jeho život končí. Teď je ta nejstrašnější chvíle, když už nelze ani mluvit, ani doufat. Ten, který v lidech probouzel novou chuť k životu, ten o svůj vlastní život přišel. Nestal se zázrak. Ani v našem případě se nakonec žádný zázrak nestane. Třebaže lékaři a léky dokážou divy, stejně nakonec všechno bude zmařeno. Jaký bude náš konec? Jaká bude naše smrt?

Vyprávíme si v kostele příběh o Ježíšovi, o jeho životě a smrti, abychom své vlastní životy a smrti viděli ve světle evangelia. Že ani na život, ani na smrt nejsme sami.  Pán nás provází až do konce. Velký pátek je dnem konce. Velký pátek je dnem konce, kdy se čeká, co bude dál. Čeká se na nový začátek. A on nastane. Amen (EZ 320 O hlavo plná trýzně)

Kázání na velký pátek 14. dubna 2017.