Četli jsme, jak Bůh povolává Jeremjáše za proroka. Jeremjáš však nechce. „Jsem příliš mladý.“ a „Neumím mluvit.“ zní jeho námitky. A Bůh? Bůh na ně nepřistoupí. Trvá na svém: „Udělám z tebe proroka nejen pro Izraele, ale pro všechny národy na zemi.“

Co má Jeremjáš jakožto prorok dělat? Odpověď zní: „trhat a sázet, ničit a bořit, stavět a pěstovat.“ A nakonec má Jeremjáš vidění. Vidí kvetoucí mandloňovou větev. Výjev, který odhaluje a vykládá samotný Bůh.

Co říkají přečtená slova nám? Žijeme své životy a nejsme povoláni za proroky. Obvykle nemíváme žádná vidění, žádné speciální vize. Nestává se, aby nás Bůh oslovil přímo a bezprostředně s námi jednal. Přesto chceme podniknout pokus a ptát se, kde se v přečteném úryvku z prorocké knihy nacházíme my osobně. Jsem si vědom ohromného rozdílu mezi proroky a námi, přesto chci přenést a vztáhnout biblický oddíl na nás a na naše životy.

Někdy, ne každý den či každý týden, ale někdy se ocitáme v situacích, kdy je vhodné, abychom něco řekli. Abychom veřejně něco řekli. Doma, v práci, ve městě či v kostele se probírá otázka, která nás nenechává klidnými. Jak se zachováme? Jiní už mluvili před námi. Říkali věci v našich očích správné i věci v našich očích špatné. A teď to v nás pracuje, zda máme povstat a říci své mínění. Anebo máme mlčet?

Tu se v nás ozývá jeden hlas: „Nechci být nápadný. Co na to řekne moje rodina? Moji sousedé a známí? Musím se zde exponovat? Když teď na sebe upozorním, nesklidím jen potíže?“

Ovšem jiný hlas v nás říká: „Nesmíš mlčet! Musíš mluvit a něco říci. Co zaznívalo dosud, nestačí. Musíš připojit, cos objevil ty. Možná tvá slova nic nezmůžou, ale pak jsi aspoň zkusil bojovat za to, co považuješ za pravdu.“

Z vlastní zkušenosti víme, že jednou to dopadne tak a jindy onak. Někdy hledíme nezúčastněně stranou, jindy naopak v sobě najdeme odvahu vstát a jít s kůží na trh. Jakožto evangelíci známe dostatek lidí, kteří nám ukázali, jak neuvíznout v uzavřenosti a v rezignaci, nýbrž jak bojovat za pravdu. Za vlastní pravdu, rozpoznanou vlastním svědomím. Každoročně si připomínáme Jana Husa, víme o činu Palachově, slyšeli jsme od Václava Havla o životu v pravdě, a abychom nechodili daleko, z okolních sborů známe příběhy farářů, kteří ztratili státní souhlas po podpisu Charty 77. Ale my? Velmi snadno se můžeme vcítit do Jeremjáše a spolu s ním povědět: „Neumí mluvit,“ nebo „Jsem příliš mladý“, což znamená „nedorostl jsem těmhle lidem, kteří jsou zkušenější než já.“ Ale vzpomeňte na chlapce z prvního čtení. Měl málo, přinesl jen pět chlebů a dvě ryby. Ale právě tenhle jeho přínos byl cenný.

Slyšeli jsme, co Bůh řekl Jeremjášovi: „Půjdeš“ Což prakticky znamená. „Musíš!“ Existuje taková výzva „Musíš“, známe takové „Musíš“, které nás podnítí, abychom překročili svůj stín? Je jím Bůh, který je silnější než náš strach? Je to naše svědomí? Bible nám dnes chce povědět, že Bůh také nám vkládá do úst svá slova pravdy a lásky. „A Hospodin vztáhnul svou ruku a dotknul se mých úst“ Opravdu i mých úst?

Reformátor Martin Luther ve svém výkladu našeho textu poznamenal: „Poněvadž kazatel (pokud je opravdovým kazatelem) se nemusí hned modlit otčenáš nebo hledat odpuštění hříchů, když pronesl kázání. Avšak kazatel musí s Jeremjášem říci a vzdát chválu: Pane, ty víš, co vyšlo z mých úst, zda je to správné a tobě milé … Pokud by nějaký kazatel takto Boha nevzýval nad svým kázáním, tak ať kázání nechá. Zajisté by totiž lhal a urážel Boha.“

Otázkou zůstává, zda můžeme tento náročný Lutherův výklad přijmout. Kazatel, svědek Boží, má vědět, že se Bůh staví za jeho slova. Chce se za ně postavit, proto má jít stranou lidská pýcha a suverénnost. Právě důraz na Boží činnost dává Jeremjášovi naději, že on nebude mluvit nadarmo.

Basnířka Ingeborg Bachman napsala větu, která se hodí do kázání o Jermjášovi. Tvrdila: „Pro člověka je únosné, aby žil pro pravdu.“ Člověk nežije pro konzum a pro jídlo a pro pití, jakkoliv ony patří k životu, ovšem nad to vše člověku přiměřené, aby žil pro pravdu. Žít pro pravdu není přehnaný požadavek.

Kudy se odvíjí cesta k pravdě, jak já putuji po cestě pravdy? Odpověď v Bibli je nevybíravá. Jeremjáš má poslání, aby abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“

V celé Jeremjášově knize se líčí, že Jeremjáš nevedl svůj zápas pouze proti králi, proti Sidkijášovi a dalším kněžím, kteří se strachovali o své prebendy, nýbrž že zápasil s lidmi, kteří si také říkali „proroci“. Zvěstovali cestu k víře, jež se zakládal na jejich vlastních snech. (Jr 23,25). Oni mluvili o sobě a jen o sobě a o myslitelích, s nimiž se navzájem potvrzovali. Jejich poselství nehlásalo blížící se zkázu, nýbrž jakýsi pokoj v srdci. Plané řeči. Předpovídali sice spásu, ale zamlčovali, že jedinou branou k ní je život podle Písma svatého.

Rozvracet a podvracet, stavět a sázet. Chci-li žít pro pravdu, nejde to bez zkoumání a zkušování. Nejde to beze slova Ano a beze slova Ne. „V Božím království neexistuje neutralita“ vštěpoval křesťanům švýcarský teolog Karel Barth. Neutralitou zde míní balancování „na jedné straně, ale na straně druhé“ Nevyjasněné „možná“, „Snad“, „uvidíme později“.

Říkáme-li na základě evangelia jasné Ano či jasné Ne ke společenským otázkám, pak je zřejmé, že někdo jiný může říci pravý opak. Může mít opačný pohled a mi s ním musíme umět žít. Úkol, který mi Bible dává do života, je, abych své Ano či své Ne hledal a říkal ve spojení s Písmem svatým.

Například: Horkým tématem posledních měsíců a let jsou uprchlíci. Křesťané se ve svých postojích rozcházejí. Jinak mluví kardinál Duka a jinak mluví synodní rada ČCE. O politicích ani nemluvě. Takřka denně lze odněkud slyšet nějaké jiné stanovisko: žádná solidarita, ani uprchlíka do ČR, zadržet je v Africe, nebo pár desítek běženců zvládneme, jsme bohatá země a můžeme být štědří, je zapotřebí pomoci Italům a Řekům s jejich přeplněnými uprchlickými tábory. Působí na nás ještě Ježíšova slova: „byl jsem na cestách, a ujali jste se mne“? (Mt 25,13) Anebo vyhlásíme, že nepřehledné tisíce a tisíce nešťastníků na cestě jsou víc než jen jednotlivec, o němž hovoří Kristus? Kolik osobní obětavosti lze očekávat od každého z nás v našich blahobytných evropských státech? Neutralita, krčení rameny „já nevím“ zde nemá místo.

K čemu já říkám ANO a k čemu říkám NE? Co podvracím a co sázím na poli společnosti, v níž žiji? Zde na nás naléhá dnešní biblický oddíl. Bůh se v jeho závěru proroka ptá: „Co vidíš, Jeremjáši?“ Jeremjáš odpovídá: „Vidím pučící mandloňový prut“  Bůh říká: „Viděl jsi dobře. Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo.“

Jen si představte: izraelská zima. Nikoliv mráz jako u nás, ale chladno. Šedivo a syrovo. Poutník se chumlá kvůli nočnímu chladu do své deky. Ráno procitne. Spatří jitřní slunce a v něm kvetoucí mandloňovou větev. Mandloň bývá první, kdo zjara procitá do květu. Bílo-růžové kvítky na dřevě! (Podobny našim meruňkám.) Včera se poutníkovu zraku nabízely jen holé větve. Dnes je strom oblečen do květů.

Jeremjášovi i nám chce Bůh říci: Hle, pouhá větývka mandloně. Pamatujte na ni! Uchovejte si její něžné a zářivé barvy před svým vnitřním zrakem! Vezměte si tento výjev na svou cestu životem. Celý oddíl má jasné vyznění. Jako se probouzejí a rozkvétají větve mandloní, tak i já, praví Hospodin, bdím nad tím, aby Boží slovo vykvetlo v tobě. Máš se proměnit, vzdálit se matnosti a šedi, nabrat jasné jarní barvy. Tenhle silný obraz se nám dává do nového týdne. Bůh bdí nad slovy, která my o něm říkáme a předáváme si mezi sebou. Slovo v nás není a nezůstane mrtvé. Bůh bdí, aby v nás žilo.

Namítneme: Mnohokrát jsme se modlili k Bohu. Prosili jsme mír, uklidnění, smíření. Vybavovali jsme si Ježíšova slova: „Pokoj svůj vám zanechávám.“ A nic se nestalo. Museli jsme i nadále žít ve svém strachu. Doufali jsme, že skončí zákeřnost a závist. Za své protivníky jsme se modlili. A zůstalo při starém. Zůstali jsme tím, čím jsme byli. Holou, bezkvětou mandloní.

Jeremjášovi samotnému se vedlo jako nám. A ještě hůř. Stránku za stránkou můžeme číst děsivé vyprávění, jak se mu Bůh vzdálil, jaká prožil příkoří. Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat. Chtěl bych opustit svůj lid a odejít od nich. (9,1) Spolu s Jeremjášem si ve všech osobních i společenských porážkách nechceme nechat vzít víru, že Bůh probouzí své slovo k životu. Může se stát, že se budeme devětkrát modlit, a nic se nestane. „Vše jen suché větve.“ Ovšem jsme lidé naděje a naděje nás drží a nese. Doufáme, že dnešní Boží odcizenost se zítra promění v rozkvetlý strom nového začátku. Doufat a věřit. Doufat a věřit s Jeremjášem. Amen.

Jan 6,3-15                 Hle, jak větve mandloví  -píseň je přiložena jako obrázek           1. Petrův 3,14-17

Kázání v neděli 29. července 2018

Německou předlohu kázání napsal a laskavé svolení k zveřejnění jeho české verze dal bratr Ulrich Kappes, farář v Luckenwalde. (Německo)