Ježíš a Jan Křtitel. Možná by bylo lépe říci v obráceném pořadí Jan Křtitel a Ježíš, neboť Jan přeci Krista předcházel. Narodil se dříve, vystoupil dříve na veřejnosti, dříve si získal okruh posluchačů a také dříve než Ježíš byl Jan zatčen a zabit. V dnešním příběhu je však Jan dosud ještě na živu a ve vězení dělá inventuru svého života.  Inventuru svých životních očekávání a nadějí. Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (2n)

Ano, řeč je o čekání. Co od života očekáváme? Nač v životě čekáme? Co musí dojít k naplnění, abychom byli šťastní ve svých dnech zde na zemi? Jan Křtitel byl člověk plný nadějí, plný očekávání. Věřil, že starý svět tak, jak je, už prostě nemůže dál pokračovat. Že to našich ukoptěných lidských poměrů musí vstoupit cosi ze slibných poměrů Boží.  Změňte smýšlení, neboť se přiblížilo Boží království, hlásal Jan. Bůh se lidí nestraní.  Vychází jim vstříc. Už je to blízko, už je to tady! Proto Jan vymyslel křest v Jordánu a proto se Janovi dodnes říká Jan Křtitel. Křest jako přelom, křest jako předěl.  Křest jako přechod od beznaděje k naději, od zklamání k očekávání.  Svět se může změnit, ne zázračně, ne úplně, ale aspoň trochu. Alespoň v mém okolí se díky Bohu i díky mně může něco obrátit k lepšímu. Bůh nám přichází na pomoc s proměnou světa.  „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ ptá se Jan zvědavě Krista, pln očekávání.

Křest. Někdy se označuje jako křest svatý. A přitom je to obyčejná voda. Krátká chvíle vpředu v kostele, pár otázek a odpovědí, trocha slov semknutých v modlitbě. A pak krapet vody stékající po hlavě člověka. Co se změnilo? Děje se v okamžiku křtu něco převratného? Jak se mění svět tou troškou vody? Jsme lidé naděje. Jdeme v Janových šlépějích. Nechceme, aby svět zůstal starý, zakletý do nepříjemných a škodlivých zákonitostí a zlozvyků.  Očekáváme, že nám Bůh jde vstříc. Že podporuje náš život. Že nám přichází na pomoc s proměnou světa. Nemysleme hned na proměnu celého světa, na nastolení dokonalého světového řádu. Mysleme na proměnu toho svého malého, osobního světa. I tam je co napravovat. Do smrti s tím nebudeme hotovi. Ale Bůh je naší pomocí.

Voda a křest. Obyčejná voda a svatý křest. Jan křtil, poněvadž měl naději. Lidé se křtí, poněvadž mají naději. Oni, jejich blízcí, i my jako společenství Božího lidu. Voda je výrazem naděje, že staré se spláchne a začne cosi nového. To čekal Jan. A pak Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových. Co to všechno má znamenat? Jan si představoval příchod rázného soudce, který zatočí s lidskými špatnostmi, jenž vnese mezi lidi spravedlnost a jehož pravdivému pohledu nepůjde uniknout. Jan měl velká očekávání. Cesta Hospodinu bude připravena, okliky narovnány, údolí zasypána, pahorky srovnány.  Ano, Janovo očekávání bylo takřka revoluční. Proto se Křtitel stáhnul do pouště a choval se jako exot: oblékl velbloudí kůži a živil se kobylkami s medem divokých včel. Ze starého světa do nového nechtěl Jan nic pronášet.

A pak Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových. Co to má znamenat? Ježíš hlásá Boha, Boží království, jež je blízko. Ježíš hlásá proměnu života, ale jaksi jinak. Jaksi jinak, než byla Janova očekávání. Žádný rázný soudce, nýbrž potulný kazatel, který lidem vykládá o dobrém Otci v nebesích. Ježíš nesplňoval očekávání, že zatočí s lidskými špatnostmi. I svým životním stylem se od Jana velmi lišil. Sám to hodnotí slovy: Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: „Je posedlý“. Přišel Syn člověka (tedy Ježíš), jí a pije – a říkají: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ (19)

            Voda a křest. Obyčejná voda a svatý křest. Jak se jimi změní svět? Jak promění naše víra v Boha svět? A mají ty kejkle s vodou vůbec nějaký význam? Představují nějaký přínos pro naše pozemské hemžení a pinožení? Není naše očekávání marné? Jan sedí ve vězení, přemýšlí o Ježíšovi a dělá inventuru svých očekávání a nadějí. Podtrženo, sečteno, vychází mu to opět slibně. (Jak jinak, že?) Kristus je sice jiný než on, ale to, co dělá, dává naději. Ježíš lidi nesoudí, ale povzbuzuje k nápravě. „Jdi a už nehřeš!“ slyší ti, kdo se ocitli v bryndě. A Bůh je lidem blíž, když se jim dostává pomoci. U Ježíše se celková proměna světa děje skrze proměnu jednotlivých, malých, osobních lidských světů.  Ježíš Janovým učedníkům odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťování, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangeliu. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (4nn)

Voda a křest. Obyčejná voda a svatý křest. Něco se přeci jenom změnilo. Máme naději, že u malé Terezky stejně jako u nás ostatních nepoplyne všechno postaru. Že i do jejího přirozeného světa pronikne kousek nového světa Božího. Že se i na její nemoci najdou léky, že se v jejich vztazích místo sobectví prosadí ohleduplnost, že místo síly převládne soucit, místo hněvu smíření, místo trápení radost, místo samoty láska. Tyhle věci nejsou samozřejmé od přírody. Ale my jsme lidé naděje, proto očekáváme, že se i v Terezčině případě – stejně jako u nás – aspoň o kousíček přiblíží Boží království a náš svět se stane lidštějším. Ježíš začíná vždy od jednotlivého člověka. A začíná klidně už i od dětství.   S každým si dává práci, zve jej k důvěře, zve jej do společenství víry, zve jej k moudrosti, k ochotě přijmout pomoc, k odvaze slyšet pravdu (i pravdu o sobě). Je to málo, nebo hodně. Posuďte sami.

Už za Ježíšových dnů mnohým připadalo to, co Ježíš prosazuje, jaksi nedostatečné, nepřesvědčivé, chabé. Sám Ježíš situaci komentuje slovy: Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. (6) Kdo se nade mnou nepohoršuje, kdo nade mnou neohrnuje dost. Blaze jemu. Byli tací, kterým Ježíšův přístup nevoněl. Mluvit pěkně o Bohu – budiž. Pomáhat potřebným – budiž, ale proč tím rušit klid? Promlouvat hříšníkům do duše – budiž, ale proč s nimi rovnou stolovat, trávit společně večery, popíjet? Uctívat Boha – budiž, ale proč se přitom znečišťovat lidskými špatnostmi? Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží, povzdechne si Ježíš.

Co vlastně od života očekáváme? Nač v životě čekáme? Co musí dojít k naplnění, abychom byli šťastní ve svých dnech zde na zemi? Jan Křtitel vystoupil s přísností a hlásal Boha. Ježíš vystoupil opačně se vstřícností a hlásal Boha. Ani jedno nebylo okolí vhod. Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: „Je posedlý“. Přišel Syn člověka (tedy Ježíš), jí a pije – a říkají: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ Tak co chcete? Boží království se vám hlásá tak či onak, přísně nebo vstřícně, ale vám to pořád není dost dobré. Čím se vám člověk zavděčí? Co splní vaše očekávání?

Ježíš hořce zjišťuje, že není mnohým lidem dost dobrý. Ať se dělá, co se dělá, pořád to není dost. Čemu připodobním toto pokolení: Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: „Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.“ (16) Ozvěna dávné dětské hry na svatbu a pohřeb. Jedni muzicírují a druzí k tomu tančí, jedni lamentují, druzí nato lomí rukama. Jenže tady to jaksi nefungovalo. Ani jeden podnět není dobrý. Posluchači se nechtějí dát do tance, nechtějí se dát do pláče. Jedou si podle svého, Nespojí se s druhými ke spolupráci, k souhře. Trčí ve své nespokojenosti. Ve svých přebujelých představách o štěstí, o proměně světa, společnosti. Představy, které se nemají oč opřít. Které se raději ani nepojmenují, jen aby nemohly být odhaleny jako bláhové. Proto Ježíš ruší lidi, neboť on dává naději podobu. Pomáhá jednotlivcům. Všem, kteří se při hudbě nechtějí dát do tance, všem, kteří při pohledu na cizí štěstí nechtějí cítit radost, Kristus klade otázku: A co se tedy podle vás musí ve světě změnit? Chcete změnit vše naráz? To vám nestačí malé štěstí, malá radost, malý úspěch, z kterého se těší druhý člověk? Na co čekáte? Až bude úplně vše v pořádku? Anebo vám postačí, když proměna začne mezi vámi, ve vašich vztazích k druhým, ve vaší důvěře k Bohu? Jsem vám dost dobrý se svým evangeliem, jež napřed mění srdce a teprve až pak planetu? Anebo raději sníte sen, že se napřed změní svět a pak že se změní lidé? Jak chcete slyšet symfonii vesmíru, když neslyšíte písničku, kterou si zpívá váš bližní?

 Voda a křest. Obyčejný křest a svatá voda. Něco se změnilo. Vyznáváme, že nám Bůh zavděčil. Že jsme přijali Ježíšovo poselství o malých začátcích. O radosti z jednotlivce. Přijali jsme příslib, že i mně, mé slabosti a síle, přichází Bůh na pomoc. Díky Bohu se svět začíná měnit u mne. Amen.

Kázání při křestní neděli 10. června 2018

Přísloví 8,22-31                   66; S 89; 681; Pán Tance, 406, 579               Ř 6,3n