Sestry a bratři, v lidské společnosti existují tzv. dobré adresy. Určitě bychom takové našli i v Poličce. Bydlet na dobré adrese znamená mít své obydlí v pěkném a bezpečném prostředí. Žádný krcálek, nýbrž dobrý a prostorný dům, který poskytuje vše potřebné i mnoho nepotřebného, zato však příjemného. No a samozřejmě dobří sousedé také patří k dobré adrese. Lidé slušní, schopní, známí. Výběr mezi dobrou a špatnou adresou bývá rozhodnut předem. Kdo může, jde do lepšího, aby se jemu i jeho rodině dobře dařilo.

V lidské společnosti existují tzv. dobré adresy. Napadlo vás někdy, že existují dobré adresy také v Bibli? Ono totiž docela záleží na tom, kde se který příběh ocitne. Zda-li je zastrčen někde v nepřehledných rodokmenech, popř. vedle temných popisů pohrom a válek,  anebo zda-li je příběh zasazen mezi skvělé, slavné a utěšené momenty v dějinách Božího lidu. Nápadně silné umístění nás u biblického oddílu upozorňuje: Pozor, tohle místo jen tak neprolétni, nepřeskoč, neodbuď. Poctivě se mu věnuj, jako se věnuješ jeho sousedům.

Četli jsme dnes z 2. knihy Mojžíšovy, z 18. Kapitoly. Dovídáme se, jak si Boží lid Izrael vytváří vnitřní struktury. Mojžíš přestává být jediným vůdcem. Další lidé se chápou služby. Práce je rozložena. A teď schválně – kde v Bibli se přečtený oddíl nachází? Jaké má sousedy? Zkuste hádat? Druhá Mojžíšova, Exodus, veliký neboli velikonoční příběh o vysvobození z Egypta. To není špatná adresa. To není historka zapomenutá kdesi uprostřed nekonečných mojžíšských předpisů. Naopak, dnešní oddíl o povolání spolupracovníků má nesmírně výrazné, takřka čestné místo. 18. kapitola knihy Exodus, druhé knihy Mojžíšovy. Děj se odvíjí ráz na ráz. Posuďte sami: na začátku je vylíčeno egyptské otroctví, plné izraelského pláče. Pak je pověřen Mojžíš, aby u faraóna vyjednal svobodu, což se nepovede a děti Izraele trpí ještě víc. Pak přicházejí pověstné egyptské rány, deset jich postačí na pořádný výprask pro bezcitného krále. A teď počítejte dál se mnou. Kapitola 14. – slavné vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Potom kapitola 15. s radostnou písní zachráněných Božích dětí. (Asi jako ta, kterou jsme zpívali na úvod.) V kapitole 16. dostává hladový lid pokrm z nebe, manu. V kapitole 17. dostává žíznivý lid vodu ze skály. V kapitole 19. a 20. dostává lid dar Božího zákona, desatero. No a mezi tím 18. kapitola – lid dostává vnitřní strukturu – zodpovědnost za Boží lid se rozděluje, přechází z jednotlivce na skupinu.

            Mojžíš naslouchá radám svého tchána Jitra. Jsem přesvědčený, že zde, uprostřed, v samotném srdci starozákonního příběhu spásy, není zprávička o organizačních opatřeních náhodou. Ona sem patří. Boží lid potřebuje dobré vedení. Fungující, průhledné, jednoduché. Do těch dob řídil všechny záležitosti výlučně sám Mojžíš. Vyučoval lidi a posuzoval sporné případy podle Božích přikázání. Jenže práce přibývá a zkušený, moudrý stařec Jitro radí svému zeťovi: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně, jako tento lid, který je s tebou, Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou. (17-19a)

            Mojžíšův tchán nebyl Izraelec. Původem byl Midjánec. Midjánský kněz. Ovšem jak je patrno, i z okolí Božího lidu může přijít moudrá rada. Jitro varuje Mojžíše před systémem jednoho muže. Je toho prostě na člověka příliš, je nutné se o úkoly podělit s druhými. Tatáž moudrost platí pro vedení země, pro vedení nemocnice nebo pro vedení církve. Dělení souvisí se sdílením. V dělení úkolů spočívá Boží požehnání. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou.

            Dnes v našem shromáždění mají složit slib nově zvolení členové staršovstva. Námět pro bohoslužby do jisté míry podobný námětu vykládaného biblického oddílu. Vedení sboru Boží cestou není úkolem pro jednotlivce, nýbrž úkolem pro skupinu. Systém jednoho muže, či popř. systém jedné ženy, není správnou variantou pro Boží lid. To je důležitá pravda. (Což podtrhuje její zařazení v Bibli – ve váženém sousedství s vysvobozením, s desaterem, se zázrakem Boží péče.) Já jako farář čtu tento oddíl takhle: odpovědnost za Boží lid je odpovědnost sdílená. A ve správném sdílení spočívá požehnání. Požehnání také pro náš sbor, pro naše sbory. Tehdy je Bůh při nás.

            Jsem pyšný na to, že naše sbory jsou spravovány staršovstvy. Podle mne je právě toto základní odlišnost evangelíků od katolické a pravoslavné církve. Že uctívají Pannu Marii a zástupy svatých bych ještě nějak skousnul jako takovou zvláštnost či jako libůstku. Neskousnu ale, že v římské farnosti má rozhodující slovo pouze kněz, že věřícím není přiznána dostatečná schopnost plnohodnotně rozhodovat o cestě Božího lidu.  Nanejvýš tak ještě nějaký hlas po-radní, ale rozhodování nikoliv. Jsem opravdu rád, že to děláme jinak.

My totiž věříme jinak. Věříme, že v každém křesťanovi působí svatý Duch a že presbyteři a presbyterky přijímají odpovědnost za církev, neboť při nich je moc Boží neméně než při kazatelích. Stejně smýšlel i Pán Ježíš, když si přibral k evangelizaci učedníky. Nejen dvanáct, ale i dalších sedmdesát. Potřeboval je. Bez nich by to nezvládnul. A odsud plyne závěr: I kdyby se kazatel nebo kazatelka ve sborech rozkrájeli, nikdy nevyrobí takové bohatství vztahů, jež by vytvořilo živý sbor. Není v lidských silách obsáhnout společenství v jeho rozmanitosti. Na to je nutná skupina. Proto ta rada Mojžíšovi z úst starého, zkušeného muže. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh dá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji. (22n)

            Sestry a bratři, já jsem rád, že tíhu za život sboru neseme společně. Kazatel, staršovstvo, vy všichni další, kdo se zapojujete do služeb v kostele, v dopravě, při brigádách, kdo přispíváte finančně. Kdo se nenápadně modlíte. Mládež, které je schopna vytvořit program pro děti. Tíhu je nutné rozložit. A všimněte si – tíha přestává být tíhou a stává se bohatstvím. Z dobré biblické adresy k nám dnes zaznívá příběh o organizování. Příběh o svatém organizování. Jak přesně zařídíme chod našeho společenství, je věc druhá. Nikdy však při organizování nesmíme ztratit ze zřetele zmíněný hlavní cíl: Ať Boží lid dojde na své místo k pokoji. Ať společně jdeme cestou ku pokoji přeji našim presbyterům a přeji i nám všem. Amen.

Lukáš 10,1-12                        667; 406, Buď mojí nadějí (Be thou my vision); 384; 489       Efezským 4,1-7

Kázání při bohoslužbách se slibem zvolených presbyterů, 6.11.2016.