„Muž přes palubu! Muž přes palubu!“ Z přídě se lodí nese naléhavý křik. Dva muži tam opravovali zábradlí a jeden z nich nešťastně přepadl ven. Na širém moři jsou vlny výrazně větší nežli u břehu na pláži. Tohle není bezpečné koupání. Loď má navíc svou rychlost a postavě v rozbouřené vodě se postupně vzdaluje. „Muž přes palubu!“, křičí námořník na přídi a druzí už vědí, co mají dělat. Kapitán okamžitě zpomaluje chod motoru a kormidelník stáčí směr tak, aby se loď opět přiblížila k muži ve vlnách. Ostatní námořníci už stojí na levoboku s připraveným záchranným kolem. Čekají na vhodný okamžik. Teď, teď jsou už dostatečně blízko. Zkušený hod a červenobílý kruh opletený provazem se snáší dolů. Dopadá necelé dva metry od statečného plavce. „Popadni ho! Chytni ho! Natáhni se po něm rukou. Pravou rukou!“ povzbuzují diváci z plných plic. Povedlo se, muž se zachytil kruhu a po chvíli se do něj nasoukal celý. Je zachráněn. Pomocí lana je přivlečen k lodi a vytažen nahoru. Nebezpečí je zažehnáno. Napětí vystřídala radost.

Sestry a bratři, potřebujeme mít před očima obraz záchrany, když nám dnes apoštol Pavel píše o spasení. Slovo spása je v češtině jen jiným výrazem pro záchranu. Spása rovná se záchrana, záchrana rovná se spása. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Neboli budeš zachráněn. (9) Jako ten námořník byl zachráněn z divokých vln, i my se natahujeme po záchraně ze zdivočelého světa. Čeho se chytnout? Jak se zmocnit záchrany? Neboli řečeno náboženským jazykem: jakpak dojít spásy?

Náš námořník se pro svou záchranu potřeboval rukou chopit záchranného kola. Podle apoštola jsou ke spáse neboli záchraně potřebné dva úchopy. Srdcem a ústy. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdce a ústa, k těmto dvěma částem lidského těla Pavel vztahuje své poselství o záchraně. Jimi se chytáme záchranného kruhu, který nám Bůh hodil do neklidných vln našich dnů. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení. (10) Apoštol Pavel nás z paluby Boží lodi povzbuzuje „Lidi, použijte své srdce a použijte svá ústa, abyste se chopili záchrany.“ Možná někomu připadá Pavlovo nabádání příliš vymezené, příliš určité až autoritativní. Ale copak tonoucí měl jinou možnost, nežli se chopit kola? Pavel píše o jediné možné záchraně, kterou zná. Dojít ke spáse jinak než pomocí srce a úst, je pro něj nepředstavitelné

Napřed tedy srdce. Srdce je sídlem víry. Víra není záležitostí hlavy, krevního oběhu či klína. Víra je situována do nejhlubšího nitra. Kde přesně se víra rodí, nedokážeme říci. Ale víme jistě, že víra se týká člověka v jeho nejvlastnější bytosti. Jeho jedinečné osobnosti. Já nemohu věřit jako jiní, já musím věřit jako já. Musí to být moje víra. Právě moje víra, srdečná, niterná, osobní, protože jinak by nebyla moje. Věřím, že Boží příběh se týká i mne v mých zápasech. V mých každodenních zápasech o lásku v rodině, ve sboru, v práci. A Boží příběh se týká i mé naděje v zápase posledním, v zápase se smrtí. Tahle víra v srdci je mou rukou, nataženou po záchranném kruhu. Uvěříš-li ve svém srdci, že Bůh vzkřísil Krista z mrtvých, budeš zachráněn. Věřím, že má budoucnost je spojena s Ježíšem, s jeho evangelijním učením, s jeho životem. Tuhle víru nosím v srdci já a tahle víra mi pomáhá. Nevím, jak jinačí víra pomáhá jinačím lidem, ale mě tahle víra pomáhá dost dobře.

Vedle srdce apoštol mluví ústech. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána, budeš zachráněn. Tady to teprve začíná být velmi zajímavé. Že je zapotřebí víra, to dokážeme pochopit snadno. Ale ústa? Copak musím všude do světa roztrubovat, k čemu jsem se přiklonil ve svém srdci? Co je komu do toho, jak věřím? A přeci podle Pavla je ústní vyznání součástí záchrany. Druhý úchop záchranného kola. Druhá ruka, kterou popadneme a držíme záchranu, aby nám neuplavala. Ústa.  Jako kazatel se poměrně často v rozhovorech setkávám s jedním tvrzením v mnoha obměnách: „Víte, pane faráři, já mám víru. Ale já do kostela nechodím. Mně stačí to, co mám v sobě. Modlím se ve svém srdci. K tomu kostel nepotřebuji.“

Přiznávám, že tady společně s apoštolem Pavlem cítím rozpaky. I já patřím k těm, kteří z církevní paluby volají: „Lidi, použijte své srdce a použijte svá ústa, abyste se chopili záchrany.“ Ono totiž v rozbouřených vodách našeho světa nejde jenom o srdce, jde i o ústa. Slova totiž utvářejí náš svět. Ono velice, velice záleží na tom, jakými slovy se obklopíme. V záplavě slov nalézt slova nezahořklá, nadějná, slova radostná a vděčná. To je záchrana. Ústa, která hlásají něco jiného nežli všeobecnou otrávenou náladu a nadávaní, kdo co dělá špatně. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána, budeš zachráněn. Pavel tady nepožaduje, abychom se se svým vyznáním producírovali po ulici a na každém kroku dokola mleli: „Ježíš je Pán. Ježíš je Pán.“  Přirozeným prostorem pro vyznání víry je církev. Scházíme se, abychom společně otevřeli ústa a společně abychom v modlitbě a v písni vyjádřili svou důvěru k Bohu. Tady se děje záchrana. Když se o Ježíšovi mluví. Když se mluví o jeho dobré zvěsti, která ohlašuje smíření mezi lidmi a vítězství nad smrtí.

Srdce a ústa. Dva nástroje, dvě končetiny, jimiž se přidružujeme záchrany. Znovu říkám: vedle víry v srdci je důležitá víra vyjádřená ústy. Proto se z křesťanů vytvářejí sbory. Aby bylo kde o víře mluvit. Pokud se o víře mlčí, víra těžko vznikne. Víra je tedy ze zvěstování. (17) Zmínil jsem už svou farářskou zkušenost s lidmi, kteří se hlásí k víře bez kostela. Neboli k víře v srdci, nikoliv však v ústech. Já si těch lidí vážím, těším se, že ve svém životě nalezli Pána Boha a že se jim stal oporou, přeji jim, aby jejich víra rostla. Ale vidím jedno obrovské úskalí. (A vydatně jsem se o něm přesvědčil za svého pobytu v Německu.) Pouze víra v srdci nestačí, musí proniknout i do úst. Do toho, jak mluvíme a o čem mluvíme. Nezamlčet Boha. Jak chcete předat zamlčenou víru? Často, až příliš často jsem bohužel jako farář svědkem, že víru v srdci nelze předat. Je věcí soukromou, niternou. Rodiče sice věří, ale svým dětem nic neřekli. A protože sami podle svého domnění do kostela chodit nepotřebovali, nechodili tam ani děti. A ty děti už v srdci na rozdíl od rodičů žádnou víru nemají. Anebo mají nějakou zvláštní víru, poslepovanou z toho, co doba dala. Vždyť co slyšeli o Pánu Bohu? Co se dozvěděli z Bible?

Promočený námořník konečně usedá na palubu. Drkotá zuby a pod dekou ze sebe sundává studené oblečení. „Dobře jsi to udělal. Chvíli jsme si už mysleli, že na kruh nedosáhneš, ale pak jsi se po něm natáhnul a užs ho měl pevně v ruce.“ Na lodi je dobrá nálada. Záchranná akce se podařila. Ne náhodou bývá církev znázorňována jako loď. Ano, my všichni tady plujeme na jedné lodi. Všichni se účastníme záchrany z vln rozbouřeného světa, jež nám hrozí zalknutím. Srdcem a ústy se chápeme záchrany. Věříme v Ježíše. Ve svém nitru jsme přesvědčeni os správnosti jeho učení, že smíření je lepší nežli zloba, pomoc že je lepší než lhostejnost. Poctivost je lepší než podvody, pravda je lepší nežli lež. V srdci věříme, že láska je lepší než nenávist, věříme, že život v důvěře a v odpuštění smrt nedokáže zničit navždy. V srdci věříme a ústy vyznáváme. V tom je naše záchrana. Mluvíme o naději, že to jde i jinak, než nám vnucuje doba. Věříme, že to jde i jinak než po zlém. Že to jde o Božím. Sdílíme se. Radujeme se společnými písněmi z toho, co pro nás Pán Bůh znamená. Věříme, nemlčíme a tak jsme zachráněni.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Ano, díky víře je církev i tento náš poličský sbor místem záchrany. Místem, kde se smýšlí a mluví jinak, než v okolním světě. To my zde nyní – i dnes – vytváříme prostor spásy a záchrany. Ne až někde na onom světě, ale tady. Muž přes palubu nepotřeboval útěchu na věčnost. On okamžitě potřeboval záchranný kruh do vln. Vytáhnout tonoucí ze záplavy zbytečných slov a nabídnout jim slova laskavá, radostná, nadějná. Vaše srdce a vaše ústa jsou u toho. Amen.

Izajáš 52,3-10               650; Svítá 300; 553; 200; 486                Matouš 5,13-16

Kázání v 17. neděli po Trojici, 18. září 2016.