Co se počítá?

I.          „Vážené dámy, vážení pánové, tímto se ucházím o nabízené místo ve vaší firmě. Jsem přesvědčena, že ve Vašem každodenním provozu pro Vás budou mé schopnosti a mé zkušenosti jednoznačným přínosem.“ K uchazečskému dopisu je připojen životopis. Je v něm zaznamenán každý důležitý milník. Každé osvědčení, každá zkouška, všechny profesní zkušenosti. Zkrátka vše, aby se uchazečka ukázala v co nejlepším, v co nejatraktivnějším světle. Přitažlivě a sebevědomě vyzvednout vlastní silné stránky. Ozřejmit: Hle, jsem zajímavá. Jsem jedinečná. Jsem hodna obstát z pohledu podniku.

O pár týdnů později dorazí kýžená odpověď: „Je nám potěšením, že Vám můžeme oznámit, že Vás zveme k uchazečskému pohovoru.“ Veliká radost. A pak otázka: Co si vezmu na sebe? Kostým nebo džíny? Sako nebo koženou bundu? Jak se mám dostavit, abych se představila se vším, čeho je zapotřebí k tomu, abych obstála? Šaty dělají člověka. První dojem se počítá. Umění podat ruku, mimika při vstupu do místnosti. Výběr parfému, úprava účesu.

A po rozhovoru tísnivá otázka: Jaká jsem byla? Co nyní o mě říkají? Po celý náš život nás provází podobná starost: co chceme a co musíme znamenat v očích druhých lidí. Sláva a čest. Sběr zásluh a vyznamenání. Je tomu prostě tak a nelze to jednoduše jen očernit. Někdy nás hodnocení pobízí k novým objevům. Někdy je hodnocení nutné, abychom učinili v životě další krok. A přesto se nabízí otázka: Je hodnocení zvenčí opravdu vším? Před kým vlastně máme co znamenat? Čí oči mne pozorují? Co ze mne dělá pořádného člověka? Zaleží to na oblečení, či zda mé vystupování bude shledáno náležitým? ¨

II.         Sestry a bratři, co se vlastně v životě počítá? Na mysl mi přichází spravedlnost. Dostát všemu, co se ode mne očekává. Ovšem znovu ona otázka: Před kým vlastně mám co znamenat? Takové jsou otázky, s nimiž zápasil i apoštol Pavel. A jsou to otázky, jež stály na počátku objevů Martina Luthera. Následující Pavlova slova otevřela Lutherovi oči. Čtu ze 3. Kapitoly dopisu Římanům. Římanům 3,21-28

Co se počítá před lidmi a před přijímacími komisemi, o tom se lze ledasco dočíst v chytrých knihách. A co se počítá před Bohem, je dosvědčováno už po dlouhá staletí. Spravedlnost, která se počítá před Bohem, je spravedlnost, o níž svědčí Boží zákon a Proroci. Nejedná se o jakési nepsané zákony, jež lze pouze vytušit. Co se spravedlnosti týče, jde o zákon Boží, který lidem říká, co je správné a dobré. K životu před Boží tváří patří jasný pohled na spravedlnost. Co je správné a co nikoliv. Na tomhle poli se ve víře pohybujeme.

III.        Jak si stojíme před Bohem? Můžeme či musíme před Bohem dělat všechno správně jako před přijímací komisí, aby byl na konci zdvižený palec? Abychom dostali vyjádření: „Srdečně blahopřejeme, přijali jsme Vás“?

            Obdobně se otázkou „co dělat?“ se trápil mladý Martin Luther. Otázka „Oč usilovat?“ nakonec totiž vede k trpkému zjištění: Úsilí nikdy nestačí. Nikdy nekončí. Nikdy ho není dost. Vždy je zapotřebí činit mnohem víc. Stále mnohem víc, čím by se člověk mohl zasadit o lepší život pro druhé. Stále lze činit víc, abych dokázal, že jsem cenný člověk. Nikdy to nestačí.  Obzvláště tehdy, když se mám ukázat v dobrém světle před Bohem.

            Před Bohem se počítá náš život úplně. Život se vším všudy. Život, který má jak světlé, tak i stinné stránky. Krachy v lásce k bližním. Dluhy v odpovědnosti za svět. Trhliny, jež se táhnou naším životem. Když pohlédneme na kterýkoliv život v jeho úplnosti, je zřejmé: žáden život není s to předvést se před Bohem v zářném světle. Není rozdílu mezi velkými světly a malými světýlky. Před Bohem jsou všechna, jsme my všichni, proniknuti hlubokými trhlinami. Vším tím, co nás od Boha dělí. Slovy apoštola Pavla: Všichni zhřešili. (23) Všichni lidé jsou hříšníky. Před Bohem jsme všichni prostě jen lidmi. To je zátěž i úleva zároveň.

Jsme prostě jenom lidé a jako takoví jsme od Boha odděleni. Což znamená, že každý perfekcionismus musí nakonec ztroskotat. Jsme prostě jenom lidé a jako takoví jsme od Boha odděleni. Což znamená, že se můžeme omezit na to být jednoduše jenom lidmi. To je dost pracné. To však přináší štěstí a bohatství. Jsme osvobozeni od břemene vytvořit sami sobě spásu. Čili řečeno jinými slovy: Existuje Bůh – a já to nejsem!

Patří k  největším objevům reformace, že člověk je jednoduše člověkem. Že postačuje, čím jsme. I s krachy a s trhlinami. Že jsou hranice, meze, čeho z vlastních sil nemůžeme dosáhnout. A přesto – nebo spíše právě proto – nás Pán Bůh nenechá padnout. Zná naše meze. Nahlíží na nás jako na spravedlivé. Na správné lidi, neboť on nás spravuje. Napravuje nás. Dělá z nás lidi opravdové a správné. On nás tvoří. Skutečnost, že svítíme tomuto světu, jen málo záleží na tom, zda záříme jako maják či blikáme jako bludička. Naše svícení světu má původ ve světle, které na nás doléhá od Boha. Bůh nás osvěcuje – a my neseme jeho zář do světa.

IV.       Světlo od Boha má ve světě jeden pevný záchytný bod. Existuje důkaz Boží spravedlnosti. Ukázka, jak chápat a představovat si, že Bůh zjednává právo a spravedlnost. Tím záchytným bodem, tím výmluvným příběhem Božím je příběh Božího vtělení, příběh Boží lidskosti. Příběh Ježíše Krista. Lidská tvář Boha je tvář Ježíšova. Stal se člověkem, sdílel život se všemi lidmi. Sdílel trhliny i pochybení a riskoval, že padne lidem za oběť. Události na kříži jsou brutálním vyjádřením toho, co lidé dělají lidem. Brutální výraz toho, jak tuze mohou zkrachovat ony síly, jež dle našich nadějí mají napomáhat dobru. Náboženství a politika. Názor lidu. To všechno přivedlo Ježíše na kříž. Názorněji snad už ani nelze ukázat, jak musí ztroskotat všechny lidské pokusy povznést se a chlubit se ovládnutím života. Ano, musí skončit velmi nebezpečným krachem. Kříž ukazuje jasně: My můžeme být spravedliví pouze tehdy, když nás Bůh učiní správnými. Když Bůh z nás učiní lidi spravedlivé.

V.        Kde zůstala chlouba? (27) Kde zůstalo uznání všeho, co jsou lidé schopni v dobrém smyslu vykonat. Vychloubání před Bohem je vyloučeno. (27) Je vyloučeno, poněvadž víra hledí až za skutky. Víra se odvažuje pohledět na kříž a na světlo, které vyzařuje zpoza kříže. Víra se odvažuje hledět na troskotání i na ohrožení nás lidí.

Rovněž sláva, chlouba a úspěch jsou přesunuty do pravého světla. Rozhodně nejsou znehodnoceny a očerněny velkolepé ideály, životní úspěchy, výšiny lidských snah, okamžiky, kdy se všechno daří. Rozhodně ne. Jsou dobré, jsou žádoucí. Jsou dokladem hluboké životnosti, předivných lidských možností a prostorem pro další vývoj. Avšak víra, která vidí víc než očividné úspěchy, ta víra hledí i přes výšiny. A odvažuje se všechno – všechno – zahrnout do jednoho obrazu.

Ve víře se odvažuje otevřít tomu, že vedou do prázdna naše snahy před-stavit se v dobrém světle. S vírou se odvažujeme předložit své trhliny Bohu, své rány a své pochyby. Víra objevuje spravedlnost Bohem darovanou. Víra ví i o tom, že spravedlnost pro neobsahuje i spravedlnost pro svět. Touha po mém zcela osobním blahu, touha po zaslíbeních Božích, nemůže být odtržena od Božích za-slíbení pro svět. Ježíš nezemřel jenom pro mne – on zemřel i pro mého bližního, dokonce i pro mého neznámého bližního ve vzdálené zemni či vzdálené kultuře.

Sledovat stopy Boha, který vytváří spravedlnost, sletovat Boží stopy v mém životě znamená též vnášet stopy spravedlnosti do světa. Nejsme Pánu Bohu lhostejní. Není lhostejné, jak se v tomto světě pohybujeme. Spravedlnost, jež se u Boha počítá, nám byla vyjevena v dobrém zákoně. Bylo nám řečeno, co je dobré.

Reformátorský objev Martina Luthera spočívá v přesunu našich snah o spravedlnost a našeho jednání do pravého světla. To mu vysvitlo, když četl apoštola Pavla: Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (28) U Boha je zřejmé, že se sami od sebe nestaneme spravedlivými. Je zřejmé, že při pokusech držet se dobrého Božího zákona vždy narazíme na své meze a zkrachujeme. Víra však hledí dál. Víra vidí a tuší, že za našimi skutky a jistě i před našimi skutky je Bůh, který zjednává právo a spravedlnost. Je to Bůh, kdo nás uvádí v pravém světle. A proto se můžeme s chutí směle učinit kroky k obnově. Nové kroky na osobní cestě, kde láska a porozumění stále potřebují posílit. Nové kroky k církvi, se zaměří více na spravedlnost nežli na opravářské poznámky. Nové kroky do společnosti, která dbá na práva slabších. Kroky do světa, jenž má odvahu k lidskosti, která ví o vlastní konečnosti a která zná vyzařovací sílu každého lidského života. Amen.

Genesis 15,1-7          138; S 480, 562; 671; 579                 Lukáš 18,10-14

Kázání vpředvečer svátku reformace 30.10.2016.

Německou předlohu kázání vytvořila a laskavé svolení k publikaci jeho české verze dala Heike Springhartová, farářka z Heidelberku.