Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Sestry a bratři, v dnešním evangeliu jde o čas. O příhodný okamžik. Máme před sebou krásně rozložené plody z letošní úrody. Jsou pro nás názorným příkladem, že čas plyne. Urodilo se a my jsme sklidili. Opět máme za sebou další rok. Co se za tu dobu stalo? Co jsme za ten čas prožili? Co všechno jsme vykonali?

                Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo, vypráví Ježíš. (16) O kom mluví? Nemluví snad o nás? Nejsme to právě my, komu se letos urodilo? Rozhodně si nemůžeme namlouvat, že jsme chudáci. Patříme k bohatší polovině lidstva, která se nemusí strachovat o živobytí. Sice není vždy všechno podle našich představ, ale bídou rozhodně netrpíme. A v dohledné době určitě trpět nebudeme. Máme dost, letos stejně jako vloni. Máme víc než dost, letos stejně jako vloni a jako předloni a jako předpředloni. Já i vy jsme podobni onomu bohatému člověku z podobenství. Vždyť proto se podobenství vykládají, abychom v nich našli podobnost se svými vlastními osudy.

              Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Jde o čas. Bohatý muž s hojnou úrodou však nežije přítomným okamžikem. Jeho pozornost je strnule obrácena do budoucnosti. On spřádá plány o tom, co přijde. Říkal si: „Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?“ (17) Co budu dělat? Jak si zařídím svou budoucnost? Pohled na hojnou úrodu v boháčovi vyvolává otázky. Ba přímo neklid. Jak si udržím svůj standard? Jak si uchráním své výdobytky? On už tu svou úrodu započítává jen a jen do budoucnosti, aniž by si ji byl v přítomnosti užil. Ano, můžeme v tomto muži vidět dobrého hospodáře, jenž rozumně nakládá se svým jměním. V jiném podobenství přeci Pán Ježíš chválí lidi, kteří dovedli se svěřenými hřivnami odpovědně zacházet. Jenže tady jsme v odlišném podobenství. Tady jde o čas. Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Co udělat? Ne až zítra, za měsíc, někdy v budoucnu. Co udělat teď?  Co udělat nyní, dnes při pohledu na tu nádhernou úrodu?

            Pak si řekl: „Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby…“ (18) Ach, jak lehce si uměl plánovat budoucnost. Šikovně si dovedl spočítat, co prospěje jeho majetku. Uměl počítat jmění, avšak čas počítat nedokázal. Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Tahle slova v něm nezněla. On hovoří pouze o budoucnosti. Gramaticky on používá prvořadě slovesa v budoucím čase. On nemá přítomnost, jenom sny o budoucnosti. Sny o budoucnosti, kdy už konečně bude šťastný. „Řeknu své duši: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Štěstí pro něho začíná až někdy v neurčitém budoucnu. Až když si nastaví větší stodoly. Jemu nestačí pohled na vydařenou úrodu, on si k tomu ještě musí přidat svou vlastní pojistku. Jemu nestačí, že se Bůh o něj štědře stará, on si svůj blahobyt touží posichrovat svými metodami. Nepřijímá štěstí od jiných, zvenčí, od Pána Boha. On si plánuje vytvořit štěstí sám ze sebe v budoucím čase. Teď ještě štěstí nemá, ale v budoucnu si ho vyrobí. „Až tehdy řeknu své duši: Máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“

            Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Jde o čas. Do boháčových mimočasových snů se naráz vkrade Bůh. Nepozván, nenadále, nečekaně. Prostě božsky: zpřítomní se svrchovaně, bez ohledu na lidské snění. Plány o budoucnosti Stvořitel rozbijí přítomností. Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě v téhle noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (20) K čemu ti je, člověče, všechna tvá úroda, když radost z ní odsouváš někam do neurčita? Na co čekáš? Kdy si myslíš, že nastane lepší čas na vděčnost, na radost, na písničky?

Sestry a bratři, máme před sebou nádherné plody z letošní úrody. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Dnes je slavnost díkuvzdání. Nechceme čekat na jindy, abychom řekli: „Bože, díky.“  Každý den Pán mi sílu dává, zpíval sbor před chvílí. Každý den je dost dobrý k díkčinění. Každý den je dost dobrý na štěstí. Boháč odsouval své štěstí do neuskutečnitelného zítřku. „Dnes ještě ne, ještě musím něco doplnit. Počkat. Lépe se zařídit.“ V psychologii se tomu říká prokrastinace. Člověk se zdráhá konat to, co by měl vykonat. Přesouvá to, do čeho se mu nechce. Na co se necítí dost způsobilý, čeho se bojí. A tady se ptám: jak jsme na tom my? Nebojíme se být šťastnými a spokojenými? Netrpí náš svět prokrastinací duše? Nesníme svůj rozmazaný sen o budoucím štěstí, přehlížejíce přitom zcela zřetelné radostné věci v přítomnosti? Boháčův osud by nás měl varovat: Kdo nemá přítomnost, nemá ani budoucnost.

Jak si vlastně představuji štěstí? Co žádám od života? Co žádám od Boha? Co mám udělat, abych byl šťastný? Co mi vlastně dělá dobře? Jinak vyjádřeno: Jaké jsou mé zdroje síly? Co se musí stát, aby v mém nitru vše ladilo? Nač chci mít čas? Přemýšlejte o tom. Představte si před svým duchovním zrakem pondělí, úterý, středu, všechny obyčejné dny: Kde je v nich to, co vás činí šťastnými? Hledejte a naleznete.  

„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem, říká Ježíš. (20n) Dnes. Nyní. Teď. Právě v tuto chvíli. Jde o čas. Nechci být blázen. Bláznivě napínat svou duši budováním vzdušných zámků. Či vzdušných stodol. Nepotřebuji nashromáždit další poklady. Stačí mi, co mám. Ještě dýchám, mám co jíst, mohu spát a hýbat se. Na bolest mi zabírají léky. A hlavně: kolem jsou lidi, kteří mi rozumějí. Nebo se mi aspoň snaží porozumět. A mám tady taky tu nádhernou úrodu. To není špatná přítomnost. Jde o čas. Nyní říkám: „Bože, díky.“ To je věta pro přítomnost. Neodkládejte ji. Říkejte ji se mnou. Neboť bohatými před Bohem nás neučiní věci. Bohatí před Bohem jsme tehdy, když mu děkujeme za dary, které nám dnes dopřává. Amen.

Deuteronomium 30,8-16                    118; Sv 82; 103; 550              2.Korintským 6,1n

Kázání při slavnosti díkuvzdání, v neděli 2. října 2016