Bohové jsou různí. Řekové měli boha války jménem Mars a bohyni lásky Afroditu. Z Bible známe pohanského Baala, boha deště, a jeho manželku Ištaru, bohyni země. Jejich splynutí zajišťovalo úrodu. Naši slovanští předkové uctívali hromovládného Peruna. A kupříkladu takový Quetzalcoatl u Mayů v Americe pečoval o nápoj čokoatl, předchůdce naší čokolády. Ano, bohové jsou různí.

             Apoštol Pavel píše křesťanům do Korintu. V Korintě to žilo. Jakožto výhodně položený přístav a hlavní město provincie přitahoval lidi z široka daleka. Ti všichni si s sebou přinášeli svoje bohy. Dlouhý by byl seznam bohů a bohyň, jimž se v Korintu vzdávala úcta. Bohové jsou různí. Božstva moře, země, vzduchu. Božstva vína, obilí, koní, ryb, zbraní. Bohové moudrosti a štěstí, bohové nemoci a zdraví, bohové života i smrti. Korinťané měli na výběr. Bohatá byl starověká nabídka.

             A teď má apoštol Pavel na dálku osvětlit korintským křesťanům, k jakému bohu se oni vlastně hlásí oni sami. K jakému bohu se dali. Připomínám – křesťanský sbor existoval ve městě teprve pár let. Víra v jediného Boha byla u mnoha lidí čerstvá. Čerstvá a křehká. „Jaký je vlastně ten náš nový Bůh? Naši dřívější bohové byli viditelní a ke každému se pojila nějaké věc z našeho světa. Jak je tomu s neviditelným Bohem? Co něm můžeme říci? Čeho je bohem?“

              Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! (3) Slyšeli jste, jak Pavel označil Boha? Bůh veškeré útěchy. Bohové jsou různí. Náš Bůh je bohem útěchy. A ne ledajaké, jen odsud posud. Bůh veškeré útěchy. Všechna skutečná útěcha pochází od Pána Boha. To je smělé, to je troufalé tvrzení, to je sebevědomé. Ale Pavel přeci chce dodat hloučku křesťanů sebevědomí. Vsadili jste na dobrého Boha, vy v Korintě. Vy v Poličce.

             Bohové jsou různí. I dnes. Akorát se jim neříká bohové. I dnes mají lidé představy, o kterých nepochybují. Zásady, cíle, jimž všechno podřizují. Nefungují pak pro lidi tyto věci jako bůh? Ano, takovému božstvu se nezpívá, nemodlí se k němu, ale náleží mu úcta a poslušnost takřka bezvýhradná. Někdy se může jednat o víru přízemní, když se na náměstích křičí „Nic než národ!“ Jindy může jít o víru pohodlnou, měšťáckou, zaměřenou na dobré a ještě lepší živo-bytí, vyjádřené penězi, krásou domu, rychlostí auta, exotičnosti dovolené. A někdy může jít zase o víru promyšlenou, vědeckou. Ale podle mne se ateisto-vi, který o svém ateismu nepochybuje, jeho vlastní ateismus stává božstvem. Já bych to v každém případě nazval náboženská nenáboženským představám. Ve starověku by titíž lidé uctívali boha úspěchu či majetku, bohyni pohlavnosti či krásy, či božstvo vlastního kmene. A tak i my stejně jako apoštol Pavel vedle soudobých božstev vyznáváme pouze jediného Boha, Bůh útěchy.

            Předchozí Pavlův dopis Korinťanům obsahuje známou kapitolu, nazývanou „velepíseň lásky“. Pavel složil ódu na lásku; často čte na svatbách. Sem do druhého listu vložil apoštol jinou píseň – píseň o útěše. Jako korále na náhrdelník navléká Pavel jednu výpověď o útěše za druhou. Bůh útěchy – mohli těšit – jsme těšeni – jste těšeni – k vaši útěše – jsme potěšeni – k vaší útěše – budeme potěšeni.  Osmkrát. Už rozumíte, vy v Korintě? Vy v Poličce. Jsme vnořeni, namočeni do útěchy. Útěcha je tím, co v životě potřebujeme a čeho se nám dostává od Boha. My věříme v dobrého Boha. Ve své víře se cíleně zaměřujeme na útěchu. Odkud ji vzít? To je obrovská křesťanská výhoda, že se nad útěchou zamýšlíme a promýšlíme ji do všech okolností.  Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. (5) Bůh, který se ujal Kristova údělu a provedl jej i trápením a smrtí, ten Bůh neopustí ani nás. My pro něj nejsme ztraceni. Žádná pohroma nad námi nezvítězí natrvalo. Dárce života překoná i naši smrt. V Kristu s tím již začal.

            Bohové jsou různí. Náš Bůh je bohem útěchy. Nejspíš jste se s tím setkali už sami. Když se ocitnete na necírkevním pohřbu, často na něm chybějí slova. Mnoho, velmi mnoho zní hudba, občas nějaké verše a vzpomínky na zesnulého. Ale slova útěchy obvykle scházejí. Není co říci. V těžkých životních chvílích božstva – i ta nenáboženská – umlkají. Jak dokážou člověka potěšit peníze, když ztrácí zdraví, rozpadá se mu rodina, umírají blízcí lidé? Veškeré jmění nic nezmění na bezútěšnosti situace. Ani národ nepomůže, ani vědecké myšlení. Na řadu musí přijít jinačí způsob mluvy. Řeč o útěše.

            Pochválen buď Bůh veškeré útěchy, tak začíná naše písnička víry. My zpíváme chvalozpěv o útěše. Nenecháváme si útěchu sami pro sebe, šíříme ji dál. I to je zvláštní rys našeho přesvědčení. S útěchou není třeba skrblit. Naopak, je jí dost na rozdávání. Útěcha je určena k hojnému rozmnožení. Pochválen buď Bůh veškeré útěchy. On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. (4) I toto naše poličské společenství je místem, v němž se pěstuje útěcha. A to je náramně důležitá rostlina.

            Útěcha úzce souvisí s nadějí. Rodí se z naděje. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. (7) Navzdory současnému trápení pro nás existuje díky Bohu utěšená budoucnost. Ve zmíněné velepísni na lásku Pavel říká: zbývá víra, naděje a láska. Přiznám se, že mne z oné trojice nejvíc zaměstnává právě naděje. O lásce se dost píše v Bibli i jinde. O víře a rozmanitých věroučných otázkách byla taky sepsána hromada knih. Ale naděje, ta zůstává pořád tak trochu neobjevena. Každý ji pro sebe objevujeme znovu. Nelze ji úplně zachytit. Hodí se pro ni slova básnická, která jen naznačují, dávají tušit. Výborně se to povedlo předešlé písni „Svítá“ Naděje je jako svítání, kdy po noci vzchází světlo. Naděje je jako zelený proutek. Naděje má hlas jemný, tichý“ „Vstaň a pojď!“ Naděje že život půjde dál. Díky Bohu. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.       

             Václav Havel opakovaně napsal: „Naděje není stav světa, nýbrž stav ducha.“ Čili naději nenajdete nikde v okolním světě. Nevydolujete ji odněkud jako uhlí. Naději musíte objevit sami v sobě. Anebo ještě jinak: naději musíte vytvořit sami v sobě. No kdy ji vytvoříte spíše: když spolehnete na to, že peníze nesou štěstí? Že hlavně to zdravíčko znamená štěstí? Že úspěšné děti znamenají štěstí?  Anebo naději v sobě naleznete tehdy, když uvěříte, že Bůh – stvořitel života – obnoví nepovedený život. I ten váš, i ten můj, i všech našich blízkých. Náš Bůh je Bohem útěchy. Tím jako křesťané vybočujeme z řady. Naděje a útěcha nás zajímají. Naděje a útěcha nás zajímají, neboť jsou Boží.

             Sestry a bratři, možná se ptáte, proč jsem zařadil dnešní kázání o útěše do série postních úvah o pokání. Souvisí útěcha s pokáním? Souvisí, a velmi. My se pouštíme do pokání, do změny smýšlení, do životního obratu, poněvadž máme naději, že to s námi nedopadne špatně. Můžeme vyznat svoje viny, neboť náš Bůh není bohem pomsty či trestu. Náš Bůh je Bohem útěchy. Máme naději, že naše chyby a viny budou prominuty. Že starou zátěž nepovlečeme dál. A i touto svou vírou vybočujeme z řady. Domnívám se, že spousta napětí a jedovatosti v dnešní společenské atmosféře pramení právě z nedostatku naděje a útěchy. Bez naděje na útěchu, bez vyhlídky odpuštění málokdo přizná svoje chyby. A tak se chyby a viny zamlčují, popírají, obkecávají. Neutěšená situace. Jsou různí bohové. Jsou různé názory, jimž se slouží. Ptejme se – kolik je v nich útěchy? A spolu s apoštolem si zazpívejme písničku o naději pro každý čas: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Amen.

Izajáš 54,7-10             610; Svítá, 523; 177;510        Matouš 23,37nn

Kázání v 5. neděli v postě, 13. března 2016.

Obrázek: By Eddo - Own work, évocation du codex Borgia, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12522638