Umíte se škrábat? Ano, takovou otázku vám kladu: umíte se drbat, škrábat? Anebo se zeptám obráceně: je zde snad někdo, kdo se škrábat neumí? Aha. A kdo vás to naučil? Probírá se snad drbání ve škole? „Mami, dnes jsem dostal ze škrábání jedničku!“ Nikdo jsme se drbat neučili a přitom se všichni umíme drbat. Zajímavé. Sami od sebe jsme se to naučili. Když nás to někde svědí a svrbí či pálí tak se prostě škrábeme a drbeme, všelijak se třeme a dřeme.

Dnes z Bible čteme o člověku, který se také hodně škrábal a drbal. On totiž měl nějakou nepříjemnou kožní nemoc. Jmenoval se Naamán Aramejský. Celé tělo ho svědilo a svrbělo. A ne a ne se nemoci zbavit. Chudák, mohli bychom říci. No ano, ale ne úplně. Chudák – byl nemocný. Ale na druhou stranu on byl pořádná potvora. Naamán byl voják. A ne ledajaký: byl velitelem syrských vojsk. Generál, vysoce postavený. Vedl vítězně vojska do bitev (Aramejci měli mocnou říši). Z dobytých území si vítězové berou kořist – zlato, stříbro, drahé zboží, přístroje, dobré jídlo, šikovné lidi. Jednou, když bojovali proti Izraelcům, ukořistil Naamán malou holku, kterou dovedl k sobě domů a dal ji své ženě za služku.  Udělal z ní otrokyni. Vždyť říkám, že Naamán byl potvora. Ale také byl chudák, pořád se musel škrábat a drbat, neboť ho vše svrbělo a svědilo.

Naamán se zachoval škaredě k izraelskému děvčátku, když je odvedl z domova. Ale ta holka se škaredě nezachovala. Věřila v dobrého Boha a dobrý Bůh jí dal dobré srdce. Ta holka nebyla potvora, a když viděla, jak se její pán pořád drba a škrábe, řekla mu: „U nás doma, v izraelské zemi, žije prorok, muž Boží jménem  Elíša.  Ten by ti uměl pomoci, protože má blízko k pravému Bohu, dárci života.“

To byla odvaha, od té holky. Aramejci měli mnoho různých bohů a bohyň a ta zotročená holka v cizí zemi vysokému generálovi klidně do očí řekne: „Můj izraelský Bůh tě může uzdravit, když tvoji aramejští bohové a tvoje aramejské bohyně tě uzdravit nedokážou.“ Co myslíte: naštval se Naamán? On sice byl potvora, ale zároveň byl chudák, který se pořád škrábal. Chtěl být uzdravený. A tak se začal zajímat: „Kde Elíšu najdu? Opravdu mne může uzdravit.“

Naamán byl vysoký a důležitý generál. Byl zvyklý se pohybovat mezi samými vznešenými lidmi. On byl hlavní velitel pro královskou armádu, takže mohl přímo chodit ke králi. Zašel tedy za svým králem s prosbou, aby ho uvolnil ze služby a on mohl jít do izraelské země.  Jeho král ho pustil a on se vypravil – zase za králem. Byl zvyklý na mocné lidi. Myslel si, že král poručí prorokovi a prorok bude mluvit uzdravovací zaklínadla. Mocní lidé (a generál Naamán byl mocný) si totiž často myslí, že můžou poroučet a že svými příkazy lidské mluvení. Všimněte si, jak často i dnešní politici chtějí určovat, co novináři mají mluvit a co ne. Jenže pravdě neporučíte.

V Božím lidu Izraeli proroci hlásali skutečné Boží slovo a neposlouchali, co chce král, aby oni mluvili. Naamán se divil: „Cože, Hospodinovi proroci tebe, králi nejsou poslušni?“ „No nejsou,“ říká král. „Oni dělají a říkají, co chce Bůh Hospodin, ne co chci já. A ani kvůli tobě, Naamáne, sem Elíša nepoběží. Ty musíš jít za ním.“

To už byla druhá pokořující ťafka pro generála. Napřed mu malá holka drze naznačila „Můj Bůh je lepší než tvoji bohové.“ A teď mu král řekl: „Prorok Boží za tebou nepřijde na rozkaz, ty musíš za ním.“ Generál, který velel tisícům vojáků, musí poslouchat. Hospodina si kolem prstu neobmotá. A ke všemu se ještě pořád musel škrábat a drbat. A tak šel.

Naamána čeká ještě třetí ťafka. Když dojde k Elíšovu domu, Elíša ani nevyjde ven, jenom generálovi vzkáže po spolupracovníkovi: „Vlez tady do řeky Jordánu, sedmkrát se obmyj a budeš zdravý.“ Naamán vybuchne. Už je toho na něj příliš. „Copak je to za proroka! Nic nedělá. Já čekal, že provede nějaký obřad. Bude máchat rukama, ale on nic. Prý, že si mám vlézt do řeky. Taková prťavá říčka Jordán. U nás máme pořádné řeky – Tigris, Eufrat. Kvůli tomu všemu jsem se sem trmácel? Jedeme domů.“

A tady má Naamán obrovské štěstí, protože jeho služebníci ho neposlechnou. Začnou ho přemlouvat, ať se ještě nevracejí, ať aspoň

zkusí do vody vlézt. „když už jsme tady, pane, tak se v řece obmyj, nic tím nezkazíš.“ Ó kéž bychom i my měli při sobě lidi, kteří nás zabrzdí, když chceme udělat špatné rozhodnutí… Naamán do řeky vstoupí, omyje se, vyleze na břeh a víte, co se stalo? Přestal se drbat a škrábat. Byl uzdravený. Sláva Bohu, sluší se říci v takové situaci. Sláva Bohu. Naamán je pochopitelně z uzdravení nadšený, děkuje Elíšovi. Chce mu dát peníze, ale on odmítne, protože on kvůli penězům Boží slovo nehlásá. NAamán jde domů a cestou si veze zvláštní vzpomínku – vzal si sebou kus hlíny, aby měl doma kus Hospodinovy izraelské země, neboť Hospodin ho uzdravil. A ne aramejští bohové.

Začal jsem legračně, jestli se umíte drbat. Naamán je zdravý, už se tolik drbat nemusí a tady bychom mohli skončit. Ale všimli jste si, že u Naamána se zrodila víra. Doma se bude modlit k Hospodinu, bohu izraelském. Odkud se vzala? Kdo naučil Naamána věřit? Nevěřil, vlezl do vody, věřil. Opravdu je to tak jednoduché? Jak se člověk naučí věřit?

V našich kostelích míváme křtitelnice, vystavené nebo skryté. I nás ve křtu obmyla voda, ale voda sama neučinila žádný zázrak. Zázrak učinil Pán Bůh. Někde se něco v člověku změní – před křtem, ve křtu, po křtu a člověk se naučí věřit. Sám. Nikdo to za něho neudělá. Vaše víra je vaše víra, nikoli cizí. Ale co je dobré, že naučit se věřit je tak prosté, jako se naučit třeba škrábat. Nic netušíte,nic se neděje, a najednou zjistíte, že věříte v Boha. Amen.

Kázání pro děti a dospělé ve 4. neděli v postě, 10. března 2024