Věřím svatou církev obecnou, společenství svatých říkáme v apoštolském vyznání víry.  Vyznání víry nám slouží jako – vyznání víry. Nebývá předmětem statis-tických výzkumů. Třebaže se v jedné písničce zpívá, že „statistika nuda je, má však cenné údaje,“ předložím vám nyní svůj malý statistický objev, který mně samotnému připadá velmi zajímavý. Nenudný. Jedná se o můj osobní objev, u žádného teologa jsem ho nenašel, tak jsem na něj tak trochu hrdý. Před časem mne překvapilo, které slovo se v apoštolském vyznání vyskytuje nejčastěji. Tipnete si? Slůvko „svatý“ zazní celkem čtyřikrát. A to je rekord. Slovo Bůh jen dvakrát, stejně tak i slovo Duch a slovo věřím. Další slovíčka se objevují vesměs jenom jednou. Že by námětem naší víry byla svatost? Asi do jisté míry ano, když o ní tak často ve vyznání hovoříme.

Slovo svatý má prazvláštní původ. Vlastně na něm v počátku nebylo zas až tak moc náboženského. Označovalo cosi zvláštního, mimořádného, odděleného od běžné-ho použití. Cosi vyhrazeného k zvláštnímu zacházení. Svatý tedy znamená zvláštní, vyčleněný, nenormální. Jeden můj kolega strávil delší čas v Indii jako pomocník v sirotčinci. Mimo jiné učili malé děti rozlišovat ruce. Pravá ruka je normální, běžná, neboť jí provozujete většinu činností, včetně jezení. Levá ruka naopak je zvláštní, nenormální, doslova Indové říkají, že je svatá, neboť jí obsluhujete opačný konec trávicího ústrojí. Je ve vašem zájmu si ruce neplést, rozlišovat svaté od nesvatého, obyčejné od vyhrazeného.  Podobně mluví předpis Mojžíšova zákona o malomocenství. Má-li člověk příznaky choroby, je svatý, oddělený, nedotknutelný, uzdraví-li se, přestává být svatým, vyčleněným, ohrazeným, a smí se vrátit do společnosti.

Samozřejmě, že se takové slůvko označující jinakost hodilo i pro oblast nábo-ženství. Božstvo je svaté, neboť je jinačí než svět, je oddělené, není běžné, je mimo-řádné, nedotknutelné. I biblický Bůh je svatý, dokonce svatý, svatý, svatý, zpívají nebeské zástupy. Zcela nesouměřitelný. Náboženství často a ráda pracují s myšlen-kou svatosti. Na svatých místech budují svatyně a svatostánky, vysvěcené osoby tam provádějí posvátné úkony. Pojídají se posvěcené pokrmy, opatřují se svaté předměty, například svaté obrázky. Také čas se dělí na dny všední a na dny svaté, na svátky. Za pár týdnů se po zeměkouli v různých řečech rozezní „Tichá noc, svatá noc“. Ke sva-tosti se vždy váže cosi mimořádného, neběžného. Jinakost, která přitahuje i děsí.

Celkem čtyřikrát použijeme ve vyznání víry slovo svatý. Dvakrát ve spojení s osobou Ducha svatého: Bůh mezi námi působí jako vítr, jako duch, jako svaté, mimo-řádné, zvláštní vanutí. Už Ježíšův život byl takhle započat z Ducha svatého a to mimořádné, svaté dění pokračuje dál mezi námi. Věřím v Ducha svatého, pak hned naváže ta další dvojice, svatou církev obecnou, společenství svatých. Bůh přenáší svou zvláštnost, svou odlišnost na nás. Církev je svatá díky Bohu, nikoli díky našemu vzornému, bezúhonnému a nábožnému životu. Kdybychom svatost církve zajišťovali my, tak by moc svatá nebyla. Jenže církev je svatá, poněvadž si ji Bůh oddělil. Ozvláštnil. Zmimořádnil uprostřed světa. Zkrátka posvětil. Už ve Starém zákoně, jak jsme slyšeli v prvním čtení, se takto mluví o Izraelském národě. Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. (Dt7,6)

Svatá církev. Když dávní křesťané vytvořili tohle slovní spojení, mluvila z nich hluboká zkušenost. Oni zakusili svato novým, neotřelým způsobem. Pradávná touha po jinakosti, mimořádnosti, po kontaktu se svatým, touha, která doprovází náboženství od prvopočátku, ta touha byla naplněna. My křesťané máme svatou církev jakožto neobyčejný prožitek. To je osvobodivé. Nepotřebujeme vandrovat na svatá místa. Nepotřebujeme dodržovat posvátné časy. Nemusíme provádět svaté úkony, navštěvovat svaté lidi, pídit se po svatých předmětech. Stavět honosné svatyně. Stačí se připojit k církvi a rázem jste vtaženi do svatého prostředí, do neobyčejných podmínek. Křesťanství, a v tom navazujeme na židovství, křesťanství se obejde bez složitých svatých procedur a nástrojů posvátnosti. To zvláštní, mimořádné, nevšední a neběžné se odehrává v církvi. Kdekoli a kdykoli, s kýmkoli a s čímkoli bez návaznosti na okolní podmínky lze zažít svaté okamžiky. Jen tak, díky Bohu, díky Svatému Duchu, který si vytváří církev. Vystačí si s lidmi a z nich vytvoří svatou církev. Ježíš říká: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,20) Basta, stačí.

V době prahnoucí po mimořádných, neobyčejných událostech, místech, zkušenostech, si my onu jinakost a svatost prostě nemusíme vyrábět.  Bůh nám ji dává. Bůh je sponzorem svatých, neobyčejných událostí ve své církvi. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu. (Ž 122,1) A tak hovoříme o svatém křtu a svaté večeři Páně. Zpíváme „svaté Boží požehnání“, čteme Písmo svaté. Jednu svatou věc však zanedbáváme, třebaže se o ní hned pětkrát píše v Bibli. Apoštol Petr jednou a apoštol Pavel čtyřikrát ve svých dopisech vybízejí: Pozdravte jedni druhé svatým políbením. (Ř 16,16) Viděli jste někoho v kostele se svatě líbat? Ne? Je na pováženou, že my evangelíci, kteří si tolik zakládáme na věrnosti Bibli, tuhle jednoznačnou výzvu prostě ignorujeme. Nebojte se, nehodlám zavádět nějakou liturgickou úpravu, že bychom se obřadně líbali. I když proč ne – co brání členům rodiny, aby se před večeří Páně při pozdravení pokoje navzájem políbili? Neobyčejně. Svatě. Ale abych nebyl tak kousavý – podle badatelů se přímé políbení z církve vytratilo poměrně brzy, jako prostředek se prý začala používat destička, kterou jednotlivci líbali a na které se později začalo malovat. Odsud už je jen krůček k líbání ikon, které je pro pravoslavné křesťany hodně svaté.

Svatá církev obecná. Tak hovoříme o svém duchovním domově. Asi vás překvapím, ale slovo „obecná“ se v originále řekne „katolická“. Nejpřiléhavější překlad by patrně zněl „povšechná“ církev, což zní poněkud zastarale. Dnes by nejvíce pasovalo označení „globální“. Schválně, co myslíte, kolik církví má Pán Bůh tady v Poličce? Já jsem přesvědčený, že jenom jednu, akorát se scházíme na jiných místech k jiným obřadům při jiných písních. Ale všichni dohromady tvoříme svatou církev obecnou, globální, katolickou. Farář Jiří Štorek provokativně říkával: obecná, katolická církev je jen jedna a skládá se z různých skupin: římští katolíci, řečtí katolíci, starokatolící, a pak jsme tady my, českobratrští katolíci a dále luterští katolíci a pravoslavní katolíci. Prostě povšechná církev.   

A na závěr třešnička na dortu, jak se cukrářsky říká pointě. Řečním tady o svaté církvi obecné, ovšem tajemstvím receptu na svatou církev jsou svatí lidé. Věřím svatou církev obecnou, společenství svatých. Postaru obcování svatých. Svatá církev se skládá ze svatých lidí. A to je troufalost něco takového tvrdit. Odkud se ti svatí lidé berou? Kde najdete svatého člověka? Podle jednoho výkladu jsou to zesnulí, kteří jsou v slávě u Pána. Pouto s nimi nebylo přerváno, jsme jedna církev. Je pěkné dávné rozdělení na církev zvítězilou a na církev rytěřující neboli zápasící. Proč ne? Jiný výklad zdůrazňuje roli příkladných věřících, kteří žili svatě a vysloužili si zvláštní místo u Boha, kde nyní mohou intervenovat v náš prospěch. Přimlouvají se za nás hříšné, jsou s námi ve společenství, aby nás povzbuzovali ve víře. Nelíbí si mi tohle výběrové pojetí, kdy svatí jsou jacísi náboženští umělci, zbožnostní virtuózové, jejichž kvalit my ostatní nedosahuje. Naopak se mi líbí přímost, s jakou o svatých uvažuje apoštol Pavel. Ve svých dopisech nazývá svatými bratry a sestry ve sborech. Klidně je osloví „svatí“.  Je jasné, že nemůže myslet na mravní bezúhonnost, že bychom se od své hříšnosti propracovali na vyšší úroveň existence, kdy už se tolik neproviňujme, vroucněji se modlíme k Bohu a mohutněji se podrobujeme jeho přikázáním.

Když vyznávám věřím společenství svatých,  myslím na nás v kostele. Právě my, zde shromáždění jsme společenství svatých. Jen se rozhlédněte, kolik světců a světic je zde dneska s vámi. Svatost, jinakost, neobyčejnost není naším výdobytkem, je darem Božím. Máme své chyby, víme o nich, budeme mít své chyby, a přece přijímáme jeden druhého. I mým bližním stejně jako mně Bůh viny odpouští. Já vím, že vy víte o svých proviněních, litujete jich stejně jako já, chcete je napravit, třebaže se vám to často nepodaří. Jste na tom stejně jako já. Stejně bídně, provinile. A stejně svatě, neboť Bůh nás přizval do svého království, kde platí nejvíc láska a odpuštění.

Sestry a bratři, svaté sestry a svatí bratři, až dnes opustíte toto společen-ství svatých a půjdete domů ze svaté církve, troufněte si být svatí. Troufněte si být neobyčejní, vyhrazení a vyhranění, troufněte si být nenormálními ve světě, kde je normální nenávidět, být tvrdý, ohýbat pravdu a donekonečna nespokojeně reptat. Proto jsme dnes tady, abychom načerpali kuráž být svatí, být díky Bohu jiní. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skrom-nost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. (12nn) Amen

 Dt 7,6-12                     627; 156; S105; 761; 689; 379               Mt 18,20

Kázání v poslední neděli církevního roku 23. listopadu 2025