Hvězda a touha

Matouš 2,1-12

Schválně – kolik jste od začátku prosince do dneška viděli různých hvězd? Nemyslím nyní hvězdy na obloze. Myslím na všechny ty rozmanité hvězdy na stromcích, v oknech, všemožných výzdobách, na talířích. To nejde spočítat. Nejspíš jich byly stovky, možná i tisíce. (Jenom tuhle je těch perníkových …) Hvězda patří mezi hlavní vánoční symboly spolu s jesličkami, stromečkem a dárky. A nutno dodat: celkem jsme si na hvězdy kolem zvykli. Patří k svátkům a zřejmě bychom je postrádali, kdyby zmizely.

Bude-li Bůh chtít, setkáme se

Skutky 18,18-22

Snad na každé evangelické faře v naší zemi se najde tato či podobná mapa. Pochází z někdejší Německé demokratické republiky a dorazily k nám v rámci mezinárodních mezicírkevních vztahů, které uvnitř socialistického bloku komunistický režim přeci jenom jakžtakž toleroval. Menší mapy zachycují biblické země v době starozákonní i v době Ježíšově. Na největší mapě je znázorněno Středozemní moře s okolními oblastmi. Ty jsou protknuty čárami, vyznačujícími cesty apoštola Pavla.

Neposlouchejte proroky!

Jeremjáš 23,16-29

Ostrý chlapík ten Jeremjáš. Neposlouchejte slova proroků! (16) Jednoznačná výzva. Přímo zákaz. Neposlouchejte slova proroků! Sestry a bratři, je pikantní opakovat si Jeremjášův výkřik právě při bohoslužbách a obzvlášť v kázání. Vždyť o co jiného se opírají naše křesťanská shromáždění, z čeho jiného vyrůstají naše kázání nežli z prorockého poselství? Kde bychom byli bez proroků – bez Mojžíše, Eliáše, Izajáše? Kde bychom byli bez prorockého prozpěvování krále Davida. Kde bychom byli bez Křtitelova hlasu volajícího na poušti?

Láska a strach

1. Janův 4,16-18

Strach a láska. Láska a strach. Jak to jde dohromady? Obojí se odehrává uvnitř člověka. Strach i láska sídlí na stejné adrese: v srdci, v duši, v nitru. Skoro bych řekl, že lidé objevili a pojmenovali své nitro až tehdy, když začali mluvit o strachu a o lásce. Cosi v nás sídlí. Cosi se v nás hýbe. Cosi silného v nás působí, jednou příjemně, jindy nepříjemně. Láska a strach.

Kde začíná víra

Jan 1,1-9

Jak se to vlastně stane, že člověk o sobě prohlásí: „Jsem věřící. Jsem křesťan.“? Kde začíná víra? Co se musí přihodit, co se musí změnit ve vnitřním uspořádání člověka, aby řekl: „Věřím v Boha“? Sestry a bratři, my víme zcela jistě, že víra vzniká. Jinak bychom ji neměli. Ovšem popsat přesný průběh vzniku víry není snadné.

Archeologie jednoho podobenství

Matouš 22,1-14

Milé sestry, milí bratři, i biblické texty mají svou historii. Což znamená, že nebyly zapsány hned na první pokus, nýbrž napřed byly delší dobu vyprávěny a postupem času dorůstaly do podoby, jakou známe z našich dnešních Biblí. U každého biblického oddílu se můžeme pustit do vykopávek podobně jako na nějakém archeologickém nalezišti. A při tom postupném prohrabávání odkryjeme rozmanité vrstvy, vrstvy vzpomínek. V Bibli jsou vrstvami rozdílné pohledy, závislé na tom, k jakým posluchačům se vyprávění právě obracelo. Vrstvy textu se liší, jak se odpovídalo na různě položené otázky.

Obnova chrámu a stavba hradeb

Ageus 1,2-9

Když jsem byl malý, měl jsem vždycky rád vyprávění svých prarodičů. „Babi, prosím, povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá,“ loudil jsem znovu a znovu. A vůbec mi nevadilo, když jsem nějaké vyprávění slyšel opakovaně. Vždycky jsem se snažil ještě lépe si představit dávné události. Třeba když na konci války se u dědečka v kovárně ubytovali ruští vojáci. V poledne zašli do chléva, porazili krávu a navařili z ní kotel guláše k večeři pro celý regiment. Babička i po půl století měla slzy v očích. Taková škoda. Rodina se rázem ocitla bez mléka.

Naruby

Lukáš 5,27-32

Sestry a bratři, v dnešním evangeliu je to všechno jaksi naruby. Vzhůru nohama. Postavené na hlavu. A je to tak dobře. Otočit věci, aby už nebyly jako dřív – ponuré, beznadějné, stísněné. Obracet věci – to je pokání, to je změna mysli, kterou prosazuje Ježíš. Aby se lidé obrácením dobrali k dobrému výsledku, aby věci přestaly být ponuré, beznadějné, stísněné a staly se radostnými, nadějnými, svobodnými.

Ne mocí ani silou

Zacharjáš 4,1-7

Některé věci se ani po staletích nemění. Sestry a bratři, pořád stejně se na svět rodí děti, stejně si lidé vyprávějí příběhy, stejně lidé pijí víno. A pořád stejně po staletí platí i věta, kterou jako první slyšel judský vladař Zerubábel. Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (6) Před Zerubábelem byl veliký a obtížný úkol. Vrátil se do země zpustošené válkou. Měl spravovat zemi, kde majetkové a mezilidské vztahy byly rozvráceny násilnými deportacemi.

Žízeň

Jan 7,37-39

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mne. Jak praví Písmo: proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

...

Kdy bude pršet?

Tak se ptali rolníci za Ježíšových dob

a úzkostně hleděli na modré nebe bez mráčku.

Izrael se podobá polopoušti.

Vody je tam málo – až dodnes.

Kázání