Pěkně se to poslouchá – slova o jásotu, slova o veselí. Veselte se, jásejte. (18) Izajášovo proroctví v těchto verších připomíná atmosférou nějakou slavnost. Třeba svatbu neboli veselku, kde jsou lidé veselí, mají na sebe čas, povídají si, zpívají a tančí. Anebo připomíná oslavu sportovního vítězství, kdy radostně poskakují rozjaření fanoušci a nadšeně se objímají lidé, kteří se vůbec neznají. Jásot a veselí. A právě z tohohle soudku příjemných a silných emocí, ze soudku nejlepších pocitů čerpá prorocká řeč.

            Milé sestry, milí bratři, zvu vás dnes na výstavu vánočních obrazů. Budete potřebovat trochu fantazie, abyste si v mysli představili výjevy, o kterých k vám budu mluvit. Ale nebojte, stačí vám jenom trocha fantazie, neboť postavy, předměty a scény – o tom všem už máte povědomí z dřívějška. Vždyť již tolikrát jste viděli betlémskou událost v různých rozmanitých zpracováních.

Tak už máme polovinu za sebou, sestry a bratři. Polovinu adventní doby. Je třetí adventní neděle, do vánoc zbývá deset dní. A my se s adventem ptáme: co ještě přijde? Co nás čeká? Co je ještě před námi? Je dobré udělat si čas od času inventuru ve vlastní duši.  Ve vlastní naději.

Sestry a bratři, představte si nádraží. „Pane výpravčí, kdy už ten vlak konečně pojede?“ Možná to znáte sami. Na nástupišti nervózně přešlapují lidé. Vlak měl jet již před deseti minutami, ale zatím vůbec nedorazil. Chudák výpravčí se brání návalu otázek a výčitek. „Jak to, že nevíte, co se s ním stalo?“ „Stihneme přípoj v Pardubicích?“ „Ty dráhy – to je hrůza. Nejezdí, ale zdražují.“