Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.  A nejen to: chlubíme se i soužením, vždyť víme, že ze soužení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Slovo „utrpení“ nahrazeno vhodnějším „soužení“.)

            Tak jste to slyšeli. A jste z toho moudří? O čem jsme vlastně četli? Rozumíte tomu, co apoštol Pavel píše? Ospravedlnění, osvědčenost, přístup k milosti… Klidně se, sestry a bratři, nestyďte přiznat, že tenhle biblický úryvek je na vás příliš. Valí se z něj na nás pojmy, které nám nejsou zrovna vlastní, nedovedeme si pod nimi na první poslech nic představit, natož abychom je dokázali poskládat do nějakých kloudných výpovědí, jež by potěšily naši duši. Nejsme první, na koho je toho příliš. Podobně rozpačitý pocit z četby Pavlových dopisů už měli jeho současníci. Dokonce i v Bibli samotné se tohle téma probírá. Apoštol Petr ve svém druhém dopise píše: Pán vám poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná… (2Pt 3,15n)

Ano, apoštol Pavel se občas zahloubá do Božího díla a promýšlí souvislosti, nad nimiž nebývá běžné přemýšlet. Proto se nám zdají nesrozumitelné a neproniknutelné. Ale někdy, někdy se stačí do nich jen trochu ponořit, trochu je urovnat, a jejich smysl se nám ukáže. Aspoň trochu. Pokusím se vás dnes přesvědčit, že když si Pavlovy výpovědi trochu utřídíme a postavíme si je před oči pěkně do řady, najdeme v nich něco důvěrně známého. A co víc – promluví k nám z nich skutečná moudrost Boží, která potěší naši duši.

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. (1n) Uf. Každé druhé slovo je věroučná kláda. Ospravedlnění z víry, milost, pokoj. I ta předložka „skrze“ má věroučný náboj: skrze Krista – co si pod tím představit? Jak říkám, každé druhé slovo je věroučná kláda. Teologický bujón, který se nedá, ani nesmí jíst v kostce. Musí se naředit. Pavel zhutňuje, zhušťuje pravdy víry ze svých oblíbených přísad. A my z nich vaříme, ale po svém. Svou polévku pro duši. Já Pavlovým slovům rozumím takto:  Když věříme v Boha, v Boží pomoc, v Boží lásku; když věříme, že nám i všem ostatním je otevřena láska, jak nám o ní Ježíš vyprávěl, pak jsme vsadili na správnou věc. Když spoléháme na lásku, neděláme tím nic nepravého. Jsme spravedliví, jsme ospravedlnění, řekne Pavel po židovsku. Když věříme Ježíšovi a jeho cestě, když spoléháme na lásku, Bůh nás přijímá i přes naše chyby a viny. A my máme pokoj s Bohem. Máme v duši mír, neboť víme, že jsme se vydali správnou cestou. Bůh má dost lásky pro všechny.

Apoštol Pavel onu nepodmíněnou, nevynucenou Boží lásku označuje velikým, vznešeným slovem „milost“. Slovo dnes bohužel zakalené a nedoceněné. A přeci slovo pořád náramně důležité. Milost. Na milost nikdo nemá právo. Žádný provinilec si ji nemůže nárokovat. Vždyť to by byl handl. Milost se dává hříšníkům zadarmo. Z milosti. Z milosti jsme živi. Z milosti jsme ještě tady. Z milosti doufáme, máme naději, že někde v budoucnosti máme svoje místo. Díky milosti máme naději, že zítra zadarmo dostaneme nový den. A po něm další nový den. A že se dny, opět zadarmo, poskládají do roků. A že se tak budou skládat – opět bez možnosti cokoliv si přikoupit – budou se tak skládat až do naší smrti. A zase jen a jen z milosti máme naději, že i po smrti nebudeme ponecháni rozkladu a zapomnění, nýbrž že zadarmo budeme živi u Boha

V milosti stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. (2) Chlubíme se nadějí. Zvláštní chlouba. NADĚJE. Chlubit se nadějí. Pyšnit se nadějí. Být hrdý na naději. Odkud se vlastně bere naděje? Kde si člověk dnes může naději pořídit? Věříme – zadarmo, z milosti – věříme, že Bůh je sponzorem naděje. Chci vám dát naději do budoucna¸ tlumočil v prvním čtení prorok Jeremjáš Boží vzkaz. (Jr 29) Naše budoucnost není bohapustá, bohaprázdná, bohaprostá. Díky Bohu nás čekají dobré věci. A slavné věci. Slovy Pavlovými: Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. To je pěkné zaslíbení.

Jenže apoštol Pavel nebyl žádný bláhový snílek, jenž by hlásal: „všechno bude dobré, křesťane, čeká tě jen a jen sláva, měj naději, že se s Bohem vyhneš problémům.“ Nic takového. Pavel je realista. Ví o těžkostech, o protivenstvích, ví o trápeních, jež na nás nevyhnutelně přicházejí. Proto napíše: chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží a jedním tahem pera dodává: A nejen to: chlubíme se i soužením. A to je ještě zvláštnější chlouba. Být hrdý na SOUŽENÍ. To zlé, co nás v životě potká. Soužení v tisíci různých po-dob si dovedeme představit snáze nežli Boží slávu. Ale Pavel u soužení ve svých úvahách ani ve své víře nekončí. Vždyť víme, že ze soužení roste vytrvalost. Když nám život a svět jde proti srsti, tak to je prostor pro VYTRVA-LOST. Vytrvat a držet směr k lásce a k pravdě, k Bohu a k lidem. Nedat se strhnout náhražkami, podvody a klamy. Nemyslet si, že zlobou a nenávistí zmůžeme více než láskou. V souženích vytrvale spoléhat na Boha a jeho přikázání. Vždyť víme, že ze soužení roste vytrvalost, z vytrvalosti roste osvědčenost. OSVĚDČENOST.  Další v řadě. Osvědčit se. Přesvědčit okolí i sebe sama, že není marné držet se Boha. Zakusit, že je lepší držet se pravdy nežli šířit lži. Zakusit právě v těch souženích, že je lepší opírat se o lásku nežli o nenávist. A pak to přijde – Pavel svou řadu dokončí. Vždyť víme, že ze soužení roste vytrvalost, z vytrvalosti roste osvědčenost a z osvědčenosti roste naděje. (3n) NADĚJE. Zase naděje. I ze soužení lze dojít k naději. To je víra. 

Apoštol Pavel zachytil to, co později dostalo jméno první a druhá víra. První víra je přímo vztažená k Boží moci, oslněná Boží slávou. Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.  Nikde žádný stín. Světlo, sláva, štěstí. Víra jednoduchá, dětská, nekomplikovaná. Víra, která se ještě nemusela potýkat s hlubokými problémy. Víra, která si myslí, že s Bohem na všechno najde řešení. Že všechny modlitby budou dříve či později vyslyšeny. To je víra první.

A vedle ní víra druhá. Víra vyrostlá ze soužení. Víra, nejednoduchá, komplikovaná, dospělá. Víra, která zná trápení. Která už zakusila, že ne všech všechny modlitby bývají vyslyšeny. Víra, která ví, že Bůh někdy mlčí, a přesto víra, která trvá. Víra, která pozbyla světlo a prožívá temnou noc víry, a přeci trvá na Bohu a na jeho lásce. Víra, která se v bolestech osvědčí. Právě na problémech se ukáže její životnost. Taková je víra druhá. Ovšem i ona má na konci naději. Naději poznamenanou zkušenostmi, naději zjizvenou. Naději, že ten Bůh, který jsme se vytrvale drželi v čase soužení, nás drží a podrží nás i v budoucnu. Chci vám dát naději do budoucna, vzkazuje Bůh těm, kdo prožívají pohromy společenské či osobní. Díky Bohu z trápení nemusí vyrůst zoufalství, nýbrž naděje.

Sestry a bratři, někdy se tomu všemu říká první a druhá víra. Na jedné straně víra jásající, radostná. A na druhé straně víra zápasící, plačící. Naděje bez soužení a naděje vyrostlá ze soužení. Obě dvě jsou plodem víry. V naději se sbíhají první i druhá víra. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Na tom Bůh pracuje, abychom místo ducha zoufalství v sobě měli neobyčejného Ducha svatého, který vsází na lásku v každém čase. Jsme vtaženi do lásky, jsme milováni a milujeme, proto máme naději, že naše láska potrvá zítra, za rok a až za hrob. 

Budeme za chvíli slavit večeři Páně. Je to hostina naděje. Naděje, že i pro nás stejně jako pro druhé je připraveno místo v Božím království. I s námi se počítá na věčné hostině. To je naše naděje. Naděje, v níž se spojuje první a druhá víra. Víra jásavá a radostná nad chlebem a vínem, že nás Bůh sytí, že se stará o své stvoření, že na každého se pamatuje. A vedle ní víra zápasící, plačící, tápající. Víra, že tělo Kristovo bylo lámáno za mne a krev Kristova byla za mne prolita. Víra, která zná soužení, počítá s bolestí i s Božím mlčením, i s temnotou hrobu. Ale na konci, je tatáž naděje, že Bůh nás neopustí. Ať už procházíte čímkoli, chci vám dát naději do budoucna, je výrok Hospodinův.

Jeremjáš 29,4-14          25; 638; Buď mojí nadějí; 545; S 467; 219; 487              Mk 10,14

Kázání v neděli Reminscere, 9.2.2020.