Sestry a bratři, jak si představujete svoji budoucnost. Jak si přejete, aby vypadaly dny a roky, které přijdou? Ano, já vím je to tuze ošemetná otázka. My nejsme pány svého života. Nevíme, jak dlouho ještě bude trvat naše budoucnost a jak dlouho budeme žít, ale přesto se ptám: Jak si tu svoji budoucnost představujete? Z čeho skládáte obrázek budoucna?

Zkusím hádat, asi se moc nespletu. Ve svoji budoucnosti chcete mít lidi. Lidi blízké. Rodiče, děti, vnoučata. Chcete s nimi trávit pěkné chvíle. Nechcete být sami. Chcete, aby se každému z vašich milých dostalo pomoci podle potřeby. Chcete mít šťastnou a spokojenou budoucnost, beze zbytečných slz, bez křiku, bolesti a nářku. A taky víte, že se občas bolesti a nářku nevyhnete. Že přijde různé konflikty a zklamání, že přijde rozloučení, že přijde i smrt. Ale toužíte, aby v budoucnosti po každém zármutku přišla útěcha. Aby se na každou vaši nemoc našel lék. Abyste dožili až do posledních dnů v klidu, pokud možno doma, kde vás někdo z vašich milých bude držet za ruku a laskavě na vás mluvit. Netrápit se a nebýt sám, kdo by si takovou budoucnost nepřál?

Jak si představuji svou budoucnost? Také Ježíš Kristus dal na tuto otázku odpověď. Avšak na rozdíl od nás jeho odpověď neobsahovala pokoj, štěstí, radost, soucit – všechny ty věci, které my si tolik přejeme. Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka ­(tak Ježíš označoval sám sebe), na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit a plivat na něj, zbičujíc a zabijí; a třetího dne vstane. (31nn) Takhle si šťastnou budoucnost nepředstavujeme. Místo přátel nastupuje vydání do rukou nepřátel. Místo vlídného slova – posměch. Místo respektu – poplivání. Místo spravedlnosti – bič. Místo života – smrt.  A potom, potom snad třetího dne zmrtvýchvstání. Ale proč před tím tolik bolesti, nenávisti, samoty? Ježíšova představa budoucnosti se neshoduje s tou naší.

Kristus nebyl naivní. Dokázal si dát dvě a dvě dohromady. Dokud se pohybuje po venkově, mocné lidi v hlavním městě neruší. Oni na dálku nějak skousnou Ježíšovy léčitelské kousky a kazatelské výstupy. Přijde-li však Ježíš do Jeruzaléma, nutně nastane konflikt. Dojde ke střetu mezi mocnými, kteří hájí svoje pozice a staré pořádky, a mezi Ježíšem, který hájí Boží království a nové pořádky na straně druhé. Dokud je Ježíš od Jeruzaléma daleko, není nebezpečný a ani jemu nebezpečí nehrozí. Ovšem Ježíš v Jeruzalémě je sůl v očích a musí být odstraněn. Ježíš to ví. Jenže i Jeruzalém má uslyšet Kristovo kázání.  I Jeruzalém se má dozvědět o evangeliu, o dobré zprávě pro chudé, utlačené a opovrhované. Že Bůh není na straně pyšných a mocných, nýbrž že je na straně pokorných a slabých. Ježíš si dokáže dát dvě a dvě dohromady. Vždyť o tom mluvili už proroci: kdo druhým ukazuje jejich chyby, jejich tvrdost, jejich pokřivenou zbožnost, ten musí počítat s odporem. I s násilím a někdy i se smrtí. Ježíš tohle ví. Ví, že se lidské zlobě a bolesti v budoucnosti nevyhne, pokud zamíří do Jeruzaléma. Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: „Hle, jdeme do Jeruzaléma…“

Jaká bude naše budoucnost? Ježíš se rozhoduje pro cestu bolesti a pokoření. Jde do Jeruzaléma ukázat pravdu o světu, o člověku, o Bohu. Pravdu o nenávisti, která život ničí. Pravdu o lásce, která život zachraňuje. Kristus nechce, nemůže o životě lhát. Komu by tím pomohl? Ve středu, jež se nazývá popeleční středa, začne 40denní postní období. Čtyřicet dní, kdy si máme odříci něco ze svých požitků a místo nich se věnovat rozjímání nad Kristovou cestou k velikonocům.  Rozjímat nad cestou do Jeruzaléma, kvůli níž se Krista vzdal poklidné budoucnosti. Ježíše Krista bolelo, abychom měli naději. Stálo ho život, abychom my něco o životě pochopili.

Jak si představujeme budoucnost? Kristovy představy se překřížily s představami učedníků. Evangelista Lukáš si dává záležet, aby z jeho zprávy vyniklo, jak hluboké bylo jejich nepochopení. Když Ježíš učedníkům řekl, co ho v Jeruzalémě čeká, oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal. (34) Učedníci dále spřádají plány o šťastné budoucnosti jako co cestě ke štěstí prosté problémů. V jejich snech vystupuje Ježíš jako mocný muž, který zorganizuje povstaleckou armádu, vyžene římské okupanty a nastolí vládu Božího zákona na zemi. (My trochu rádi zapomínáme, že učedníci byli ozbrojeni. Alespoň někteří tajně – dle náznaku.) Jenže místo organizace vítězného tažení Kristus mluví o své porážce.  Proč vůbec vléval lidem nějakou naději, když se nakonec chce dát zabít? Úspěch nepřátel, ponížení a smrt se učedníkům nehodí do jejich představ o budoucnosti. Když učedníci tenhle scénář slyšeli od Ježíše před časem poprvé, přeli se s ním. Teď mlčí. Aspoň nějaký posun…

Ježíš vidí svou budoucnost ve spojení s Jeruzalémem. Tam jej čeká konec. Nebylo by lepší se trpkému konci vyhnout? Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. (35) Pohled do mapy nám napoví, že Jericho se nachází na cestě z Ježíšovy domovské Galileje do Jeruzaléma. Kristus k Jeruzalému opravdu míří. Nenechal se zastrašit složitou budoucností. Neotočil se, nevrátil se do bezpečí domova, ani neuhnul bokem a neuchýlil se do neobydlených pouštních oblastí pryč od lidí. Ježíšův směr je směr do života – do toho všeho, co život přináší. Včetně slepého žebráka u cesty.

Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se děje. Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ (36nn) Slepec nevidí, ale tuší více než učedníci. Hledá u Ježíše pomoc. Nečeká od něj změnu světa. Hledá u něj slitování pro sebe. Pane, smiluj se, prosí. Kyrie eleison, to zvolání přešlo do křesťanské modlitby. Tak se modlíme i při našich bohoslužbách. Nevyhlížíme ráj na zemi, my hledáme lásku, která nás tady a teď podrží, pozvedne, zachrání. Potřebujeme uzdravit zrak, potřebujeme nový pohled na život. Jsme to my, církev, kdo volá spolu se slepcem.

Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (39) Slepec nevidí, ale tuší více než učedníci. Oni sice vidí, ale nechápou. Čekají od Ježíše politický převrat, slavné vítězství. Revoluci. Ale Ježíš jde do Jeruzaléma vstříc porážce. Krista zajímá bída a ponížení, nikoli triumf a nadvláda. Milí křesťané, jestliže si budoucnost představujete bez rušivých výkřiků, jestliže si představujete budoucnost bez zoufalců, kteří touží po slitování, tak to si pořiďte nějakou jinou zeměkouli. Jestliže si myslíte, že se v budoucnu vyhnete lidské bídě a že umlčíte úpěnlivé prosby, tak to nejdete Ježíšovou cestou, ale nějakou cestou úplně jinačí. Kristus před lidskou nouzí neuhýbá. Nepřechází ji, nepomíjí. Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ (41n)

Sestry a bratři, taková je Ježíšova cesta do Jeruzaléma. Taková je cesta k naší spáse. Nikoliv vítězné tažení, nýbrž láska. Nikoliv slavnostní obřadnost, nýbrž problémy všedního dne. Nikoliv bezcitné obejití potřebného člověka, nýbrž účinná pomoc. Taková má být i naše cesta postním obdobím: zastavit se a všimnout si, co je zapotřebí učinit pro lidi, pro Boha. 

Slepec byl uzdraven. Vidí. Jak si on představuje svou budoucnost? Šťastně? V míru a pokoji? Bez problémů? Komu by se taková budoucnost nelíbila? Jenže je tomu jinak. Slepec ihned prohlédl, šel za ním a chválil Boha. (43) On jde za Ježíšem. Následuje ho. Tedy jde za ním do toho Jeruzaléma, kde na Ježíše čeká ponížení a smrt. A tady jsme u nejmocnější výpovědi křesťanství. To předivné spojení, ta podivná provázanost. Na jedné straně: Utrpení, trápení, jež patří k lidskému údělu. Stále se budeme setkávat s lidskou nouzí, stále budeme narážet na důsledky lidských vin, na plody hříchu. Náš Pán před nimi neuhýbá. Proto jde do Jeruzaléma. To je jedna strana křesťanství. Ovšem druhá strana – to je chvála. Oslava Boha. Ihned prohlédl, šel za ním a chválil Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. (43) Naší pozornosti neujdou dobré věci, které činí Bůh. Ano, my víme o obrovských problémech, které jsou nad lidské síly. Víme o velikých křivdách, které jsou nad lidskou schopnost odpouštět. Ale věříme, že zde nějak po své působí Bůh. Proto věříme, že každé utrpení jednou skončí, že každá zloba jednou pomine, že každá smrt bude mít svůj konec. Věříme, proto z víry voláme své modlitby: „Pane, smiluj se. Smiluj se nade mnou. Smiluj se nad námi.“

Jak si představujete svoji budoucnost? Sestry a bratři, před námi je cesta k velikonocům. Cesta, kterou kráčel Ježíš Kristus, aby nás naučil, že v tomto světě lidské trápení i chvála Boha patří k sobě. I v té naší budoucnosti, kterou si malujeme spíše růžově, budou temné stíny. Ale Bůh se tlačí, proniká do naší bídy, abychom přesto našli radost ze života. To je tajemství velikonoc, to je síla křesťanské víry. Propojení bídy a chvály. O tom dvojím rozjímejte v nadcházejících postních dnech. Přeji vám, abyste posílili svou víru. Tu víru, která dokáže spojit utrpení se slávou a smrt se životem. Neboť každému z nás zní: Tvá víra tě zachránila! Amen

Iz 58,1-9a                               150; S 61; 555; 161; V den, kdy scházel      1 K 13,11nn