Držet, vlastnit, mít. Kolik toho za život nashromáždíme? Přisvojit si, zachytit, uchopit, prostě mít k dispozici, mít ve své moci – to je obecná lidská touha, sestry a bratři. Máme sklon vtahovat věci do svého jmění. Stávat se vlastníky, stávat se majiteli, držiteli. „Co je doma, to se počítá,“ praví lidové moudro.  A tak střádáme a hromadíme: věci v domácnosti, zážitky v paměti, fotografie a filmy na disku či v úložišti. Naše garáže a půdy by mohly vyprávět. Čím víc, tím líp, alespoň se to tak jeví. Věci jako náplň života. Věci jako opora života. Věci jako držadlo, jehož se přidržíme, když námi život háže ve svých zatáčkách.

Filosof a psycholog Erich Fromm naspal slavnou knížku s názvem „Mít, nebo být“, ve které rozlišuje dva základní přístupy k životu. 1) MÍT. Přístup vlastnický, v němž se hodnota člověka odvozuje od toho, co má. Co vlastní. Co si vydobyl, získal. 2) Na druhou stranu postavil sloveso BÝT. Člověk, jenž prostě jenom je. Jehož hodnota vyplývá ze života samého, nikoli z věcí. Tento pohled je blízký židovství i křesťanství. Každý člověk má před Bohem svou cenu, bez ohledu na skutky dobré či špatné. Všichni patří k vyvolenému lidu, všichni jsme milované Boží děti. Stačí být, nemusíme mít. Neboli: „Rubáš nemá kapsy,“ jak praví jiné lidové moudro. Do hrobu si s sebou nic nevezmeme.  K čemu nám budou všechny ty věci, až se z nás život začne vytrácet?

Držet, vlastnit, mít.  Kolik toho za život nashromáždíme? Přisvojit si, zachytit, uchopit, prostě mít k dispozici, mít ve své moci. Ani apoštol Petr není výjimkou. Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. (1) Apoštol Petr měl svým způsobem smůlu, že byl tolik na očích. Byl povolán k následování Krista jako jeden z prvních. Patřil k nejužšímu kruhu učedníků. Dříve než druzí dokázal formulovat odpověď. Ne vždy správnou. Petr byl do všeho hrr, a byl tedy první na ráně. Byl to Petr, kdo první označil Ježíše za zaslíbeného Vykupitele neboli Mesiáše. Byl to Petr, kdo nejviditelněji zradil Krista, když ho třikrát zapřel. Ale na druhou stranu to byl zase Petr, kdo jako první začal směle v moci Ducha kázat po velikonocích o Ježíšově mrtvých-vstání. Petr asi s Ježíšem vedl řadu osobních rozhovorů, doprovázel Mistra v přelomových situacích. V zahradě getsemanské, když se Ježíš modlil před smrtí. Tam byl Petr s bratry Jakubem a Janem. Stejně jako zde na vysoké hoře, na hoře Tábor, na hoře proměnění.  (Mimochodem na obou místech učedníci jakožto doprovod usnuli.) Petr je první na ráně, tedy i na něm je dobře vidět ono kolísání mezi MÍT a BÝT. I Petr chce držet, vlastnit, mít, přisvojit si, zachytit, uchopit.

Učedníci doprovázejí Krista na vysokou horu. Ježíš je před jejich zrakem proměněn. Ne že vy se nějak změnil uvnitř, že by prodělal nějaký niterný přerod či nějaké obrácení.  Byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. (2) To učedníci spatřili Ježíše v novém světle.  Doslova a do písmene. A co víc, spatřují Ježíše nikoliv samotného, nýbrž ve společnosti dvou dalších postav. A hle, zjevil se Mojžíš a Elijáš, jak s ním rozmlouvají. (3) Možná právě tato společnost je oním novým světlem, ve kterém je Ježíš nově spatřen. Na hoře proměnění se Kristus mění v pohledu učedníků. Mění se z osamělého potulného kazatele, na Božího vyslance, na Božího Syna, který má své poslání. Zvláštní poslání pro lidstvo a proto se objevuje ve společnosti dvou významných postav – Mojžíše a Elijáše. Zeptáte-li se židovského konfirmanda – teď si dělám legraci, židé pochopitelně žádnou konfirmaci nemají. Jako vstup do dospělé víry slaví tzv. svátek bar micva. Ovšem i na něj se mladí lidé připravují. Zeptáte-li se tedy židovského konfirmanda neboli barmicvanda na Mojžíše a Elijáše, odpoví vám: To jsou dva největší izraelští proroci. Mojžíš sepsal Boží zákon a tak vedl svůj lid k životu podle přikázání. Elijáš čelil nástrahám pohanský božstev a vedl svůj lid zpět k víře v jednoho Boha Hospodina.

Petr, Jan a Jakub znali židovskou Bibli a dobře věděli, jaké pocty se dostalo Ježíšovi. Byl přibrán mezi největší proroky. Tři největší izraelští proroci stojí pospolu a rozmlouvají na hoře Tábor. Kristus je před zrakem učedníků proměněn. A tu se v Petrovi ozve ona odvěká touha po majetku. Držet, vlastnit, mít, přisvojit si, zachytit, uchopit. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi. (4) Tři stany. Tři příbytky. Tři adresy. Petr touží mít místo, kde lze potkat tři největší proroky Izraele. Petr se chce mít kam vracet. Petr chce mít trvalý přístup k těm, kdo dokážou srozumitelně přiblížit Boha. Petr chce mít svůj mimořádný duchovní zážitek pěkně zakonzervovaný. Jen aby mu nevyvanul, aby ho měl napořád. Aby z něho mohl čerpat, když mu bude těžko. Petr chce svůj život opřít o sloveso mít.

Petr nepostřehl křehkost chvíle. Promýšlí stavění stanů, chce vybudovat jakýsi náboženský kemp na hoře, z níž je pěkný rozhled po kraji. Chce konečně mít něco mimořádného, a úplně pomine, že Mojžíš a Elijáš s Ježíšem rozmlouvají. Tuze rád bych věděl, o čem. Co tak důležitého leželo Elijášovi s Mojžíšem na srdci, že se ukázali, třebaže už dávno nebyli mezi živými. Petr je slyší. Ale nic nám z jejich zajímavého hovoru netlumočí. Zato víme, že chce postavit tři stany – pro každou vzácnou osobu jeden, ať mají páni pohodlí.

A tak proti lidskému náhledu skrze MÍT zazní z nebe Boží hlas. Hlas pro sloveso BÝT. Pán Bůh učedníkům připomene, že nejde o to, co kdo má, ale kdo kým je. Petr ještě nedomluvil a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“  (5) To je můj Syn, říká Bůh. Neříká: Ježíš má takovou dovednost a takovou moc, má takové zkušenosti, má takový vliv, má takovou sílu. Ne. Nic z toho. Jenom: Toto je můj milovaný syn.  Neopírejte se o to, co máte, co držíte, co jste chytili a nepustili. „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“  Stačí, když jemu budete naslouchat. Radost ze života, důvěra a smysl je v jeho slovech

Učedníci jsou zaskočeni. Jsou přistiženi ve svém bláhovém majetnictví, ve svých budovatelských snech. Na hoře proměnění se však před nimi otevřel nový pohled na svět. Nikoliv MÍT, nýbrž BÝT. Učedníci jsou otřeseni ve svých dosavadních jistotách. Znejistěni do krajnosti. Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ (6n)

Sestry a bratři, jsme na cestě k velikonocům. Ve středu jsme vstoupili do postní doby. Už odedávna moudří lidé přemýšlejí o tom, co je pro život důležité. Proto se v průběhu postu odkládají pokrmy, nápoje, věci, aktivity, písně, ale někdy i slova, mluvení, ba dokonce někdy se pracně odkládají i některé zlé návyky. Aspoň se o to snažíme. Postit se a odložit, co pro mne není důležité. Odložit to, co nejsem já.  Znovu si připomenout onu dávnou pravdu. Nezáleží na tom, co máme. Záleží na tom, kým jsme. Jací jsme lidé. Nespoléhejme na svaté příbytky, nespoléhejme na žádné duchovní konzervy, které bychom mohli v případě nouze otevřít.  My jsme dětmi věcí. My jsme dětmi Božími. Milovanými dětmi, tak nám o tom kázal Pán Ježíš. Nepotřebujeme horečnatě držet vše, co se nám líbí a hodí. Nepotřebujeme si syslit život do zásoby. Od dobrého Boha dostáváme dost v hojnosti v každém čase. Amen.

2 K 6,1-10                              91; S 105; 559; S 447; 308; 244; 489;                   Kazatel  2,4-11

Kázání v 1. neděli v postě, 1. března 2020