Kolik tak asi knih Nikodém přečetl za svůj život? Kolik žáků prošlo jeho třídou? Kolik znalců Bible vychoval?  Ty jsi učitel Izraele, říká mu Ježíš uznale. (10) Kolikrát asi Nikodém kázal při bohoslužbách? Kolik hlubokých rozhovorů vedl po večerech a kolik rozhovorů se nečekaně rozvinulo do šíře a protáhlo se hluboko do noci? Nikdo nezná přesná čísla. Neznal je ani sám Nikodém, neboť tyhle položky se nesčítají. Prostě je život přináší, ony se stanou a zase se jde dál. Život plyne.

            Stejně tak zůstávají neznámá čísla v našich životech, sestry a bratři. Kolik – kolik knih jsme přečetli, kolik slov jsme vyřkli, kolik písní jsme zpívali?  Kolik lidí jsme potkali, s kolika lidmi jsme mluvili, s kolika jsme si porozuměli, s kolika jsme seděli hluboko do noci a těšili se ze vzájemné důvěry? Nikdo nezná přesná čísla. Nelze je znát. Nejsme chodící statistika.

            Skládáme své životy, jak umíme. Některé součástky do stavebnice přijdou samy (Například příbuzné nebo zdraví jsme si povětšinou nevybrali), jiné dílky skládačky naopak pečlivě vyhledáváme. (Naše přátelství vesměs vzešla z volby.) A podobně je tomu s vírou – něco jsme si sami neurčili, např. když nás rodiče při-nesli ke křtu a vyznali: Chceme, aby naše dcera, náš syn patřili k Božímu lidu a učili se jazyk víry. Když nás jako malé brávali do kostela. Anebo nebrávali.  I to se dělo bez našeho přičinění. A naopak spoustu věcí jsme si ve víře vybrali sami. Vy-bíráme si je sami dosud. Zda jako dospělí budeme chodit do kostela. (Za minulého režimu to nebylo jednoduché rozhodnutí a vážím si velmi všech, kdo je učinili.) Dnešní svoboda je obrovským prostorem k rozhodování. Sami si určujeme, za koho se budeme modlit.  Sami určujeme, kolik času, kolik síly, kolik peněz věnujeme na církev a na diakonii.  Co budeme tady ve sboru dělat, záleží na nás.

            Dávný Nikodém stál uprostřed podobného bilancování. Učitel přichází za učitelem. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ (2)  Učitel přichází za učitelem a i přese svou váženou učenost si přeje být poučen. Slyšet moudrost Kristovu. K čemu jsou mu stohy přečtených knih? K čemu jsou mu ročníky zdárně vychovaných žáků? K čemu jsou mu všechny otázky, které kdy položil, k čemu jsou všechny odpovědi, jež nalezl? Nikodém cítí, že potřebuje ještě něco jiného. Potřebuje zahlédnout, že jeho námaha není marná. Potřebuje alespoň lok zadostiučinění. Potřebuje uvidět, že jeho poctivé záměry se nemíjejí se záměry Božími. Potřebuje spatřit aspoň kousek Boží vlády, kousíček Božího kralování. Vždyť tolik mluvil o Bohu a jeho moci. Kéž by spatřil, jak se prosazuje už tady a teď, kousíček Božího království tady na zemi kdyby zahlédl. Nějaký náznak, příznak, záblesk, znamení.  Proto vyrazil za Ježíšem. „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (2) Ježíš ukazuje Boha při díle.

Jaká znamení jsme viděli my? Spatřujeme vůbec nějaké příznaky Boží moci a Boží vlády? Teď? V současné době, za našich životů, ve dnech všedních a ve dnech svátečních? A tady? V naší zemi, tu v Poličce, zde v našem sboru? Sestry a bratři, věříme v Boha, tak bychom tedy snad někde měli zahlédnout projev Boží síly, vůle, lásky! Spatřit znamení. Spatřit znamení a pochopit, že se nám Bůh dává poznat skrze nesamozřejmé náznaky. Skrze nesamozřejmý dar života. Nějak to vše rozpoznat. Aspoň lok zadostiučinění. Naděje, že naše námaha při výchově, při práci, ve vztazích není marná. Že se naše poctivé úmysly se nemíjejí záměry Božími. Uvidět záblesk Boží vlády. Království Boží mezi námi. 

Ježíš Nikodémovi odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ (3) Ježíš dělá Nikodémovi čáru přes rozpočet. Nikodém, učitel Izraele, vzdělanec uvyklý hrbit se nad knihami a pronikat do širokých souvislostí života. Ten Nikodém, který dychtivě pátrá po odpovědích, pravidlech a poučkách, žádný jasný pokyn od Ježíše nedostane. Nedozví se, co má dělat. Kristus Nikodéma nepoučí, co si má ještě přečíst, kde má hledat, s kým si promluvit, jak se má modlit. Nic. Nic nemusí Nikodém dělat. Jen se naro-dit. Ovšem narození si přece člověk nemůže zařídit sám. Ale vždyť právě tohle potřebuje Nikodém slyšet. Ono nezáleží na něm. Nezáleží na počtu přečtených knih, úspěšných žáků a moudrých slov. Nezáleží na rozluštěných záhadách ani na vykonaných činech. Spatřit Boží království je dáno těm, kdo se znovu narodí. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“

A Nikodém nechápe. Přál si mít život ve svých rukou. Přál si činit správné životní kroky. Přál si obsáhnout bohatství moudrosti. A Ježíš tohle vše, to všechno úctyhodné a prospěšné, nechává stranou. Mluví o novém narození. Nikodém nechápe. Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přeci vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit? (4) Ano, Nikodémovy námitky dávají smysl. Mají hlavu a patu. Narození si přece nemůžeme zopakovat. Nemůžeme si je zorganizovat, připravit, zajistit. Nemáme v rukou nic, čím bychom si vymohli zadostiučinění. Čím bychom si otevřeli výhled k Božímu království, jistotu Boží přízně. To Bůh nám je dává, to Bůh nás rodí. Ti, kdo se narodí znovu, spatří Boží království. Chceme spatřit Boha při díle? No tak ho nechejme dělat! Ať nás on znovu zrodí! Ustaňme se svým pachtěním. Všechny naše knihy, moudra, slova, zážitky, činy, zásluhy, snahy, touhy jsou krátké. Nedosáhnou na Boží království. Utvářejí náš život, nikoliv přesah života. Ony samy nám pohled na Boha neotevřou. To je dílo Boží. To je dílo Božího Ducha, Božího větru, jejž v dnešní neděli oslavujeme.

Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (5.7n) Nebohý Nikodém, hledal u Ježíše poučení, jak odpovědně zacházet se životem, a místo toho: Vítr vane, kam chce, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Kde je nějaká opora?  Kde je nějaká jistota? Kde je nějaký nástroj, jímž by šlo uchopit Boží království? Není. Ono totiž nezáleží na nás. Bůh se nás zmocňuje, Bůh v nás tvoří naději. Bůh nás rodí. Nebohý Nikodém, tolik se snažil. Šťastný Nikodém, neboť slyší, že Bůh je při díle. Že Bůh rodí své děti. Šťastný Nikodém, neboť je u toho, když Duch vane. Fouká Boží vítr, silnější než všechno lidské úsilí, silnější než lidské pachtění.

Boží Duch. Neboli jinak: Boží vítr. Je dobře, že má svůj vlastní svátek. Letnice. Padesát dní po velikonocích slavnost seslání Ducha svatého. Učedníci bezradní poté, co je Vzkříšený Pán opustil, nalezli chuť a odvahu mluvit. Ne z vlastních sil, nýbrž Boží výmluvný Duch na ně sestoupil. Do jejich nitra začal foukat svatý Boží vítr. Rozrazil jejich srdce, udělal průvan v zatuchlé beznaději a jako zvěst evangelia vyrazil Boží vítr ven z církve a šíří se dál. Letnice jsou svátkem našeho narození. Zrození z Ducha. Zrození z větru. Ze svatého větru. Odkud fouká? Fouká z velikonoc. Fouká z nedělního jitra. Vítr vane od Boha Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Vane skrze Krista, jednorozeného Syna Božího, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Boží svatý Duch vane stále jako Pán a Dárce života i mezi námi. Bez něj bychom se nehnuli z místa. Příslibem pro budoucnost není statistický výkaz života. Když se Ježíš ocitnul v hrobě, nepomohlo mu nic z dřívějších činů a moudrých slov. Příslibem pro budoucnost je Duch Stvořitel, který nový život prostě tvoří. O velikonocích v Jeruzalémě, po letnicích kdekoli ve společenství víry. Nezařídíme si to sami. Bůh nás rodí. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“

Po půlnoci se Nikodém vrací domů. Přemýšlí o Božím Duchu, o svatém Božím větru. Když Ezechiel viděl oživnout suché kosti, foukalo od Boha. Když Mojžíš s Izraelci prchal před faraonem, foukalo od Boha a vítr otevřel mezi mořskými vodami cestu. Když vznikal svět, Boží vítr foukal nad propastnou tůní a spřádal život. Nikodém už vím – bez Božího větru, bez Božího Ducha sotva spatří ve světě Bož království. Když je však Bůh při díle, když fouká. Boží království se nám ukazuje. Nová a nová znamení Boží moci Duch odhaluje našemu zraku. Až půjdeme za chvíli k večeři Páně, opět to bude s prosbou o tvořitelskou moc Božího Ducha. A opět se do nás opře ten svatý vítr a chléb již nebude obyčejným chlebem, víno nebude obyčejným vínem, nýbrž obojí se nám stane pokrmem a nápojem Božího království. A my se už po tolikáté znovu nerodíme z Ducha. Amen.

Skutky 2,1-14a                      370; 660; Bůh je jak vítr, 399, 367     Genesis 1,1nn

Kázání na svátek seslání Ducha svatého v neděli 9. června 2019