Jedenáct apoštolů se odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. (16) Galilej. Drobný zeměpisný údaj, který má značný věroučný význam. Sestry  a bratři, asi se trochu divíte, co má zeměpis společného s evangeliem a s věroukou. Vysvětlení je však prosté.

V Galileji všechno začalo. V galilejských kopcích se nachází městečko Nazaret, kde v rodině tesaře Josefa vyrůstal chlapec Ježíš.  Zde chodil na bohoslužby do synagogy, zde se učil číst, modlit se, znát Boží zákon. Když Ježíš dospěl, začal procházet okolními galilejskými vesnicemi a viděl, že všude žijí lidé se stejnými problémy – nemoci, chudoba, osudové chyby, tisícerá osobní neštěstí malá i velká. Galilejí protéká řeka Jordán, v němž Jan Křtitel křtem vnořil Ježíše do přicházejícího Božího království. Obyvatelé Galileje byli první, které Ježíš oslovil svým kázáním. Na svatbě v Káně Galilejské Ježíš učinil počátek svých mocných znamení, když proměnil vodu ve víno. A učedníci, jež si povolal? Rovněž vesměs Galilejci, vždyť někteří z nich byli původně rybáři – na  Galilejském moři, vzpomínáte?

V Galileji všechno začalo. Snad až tři roky strávil Ježíš vandrováním malebnou krajinou. Nebyly to špatné roky. Většina příběhů, jež nám líčí evangelia, spadá právě do času galilejského působení. Pak ale přišel zlom. Ježíš nasměroval svou cestu do Jeruzaléma. Do Jeruzaléma v sousední zemi Judské.  Marně ho Petr od jeho úmyslů odrazoval. V Jeruzalémě došlo ke střetu. Muselo dojít ke střetu. Ježíš narazil na spojený nábožensko-politický odpor a za svou činnost byl popraven. Za dobro mu odplatili zlem, poněvadž se jim jeho dobro zdálo příliš nebezpečné. Příliš otevřené, příliš dostupné pro hříšníky. Velikonoce znamenaly konec nadějím, které Ježíš šířil. (Druhá podstatná část evangelií jsou právě velikonoční události. Podrobný popis Ježíšova utrpení a smrti.)  Velikonoce ale také znamenaly nový začátek. Hrob je prázdný. Smrt nedovedla udržet Ježíše ve své moci, neboť život, který on vyhlašuje, nelze uvěznit v hrobě. Díky Bohu se znovu začíná

V Galileji všechno začalo. Proto žáden div, že se po vzkříšení obrací pozornost učedníků právě nazpět do Galileje. Vracejí se do rodného kraje. Do kraje bezpečného zajištění a rodinného zázemí.  Do kraje pěkných vzpomí-nek, pryč od krvavých okamžiků v Jeruzalémě. V Galileji jim bylo s Ježíšem pěkně. Pohoda a klid.  Při pomyšlení na Galilej se učedníkům příjemně sní o budoucnosti. Rozumíme jim? Chápeme je? Ano, je lákávé hledět na minulost růžovými brýlemi podle hesla „dříve bylo lépe“. Asi známe podobně sladké vzpomínky i ze svého pohledu na život. Dříve bylo lépe – všichni měli práci. Ne sice vždy smysluplnou, ale měli práci. Dříve bylo lépe – děti byly uctivější. Dříve bylo lépe – žádné mobily a internet, televize jen pár hodin denně, lidé na sebě měli více času. Dříve bylo lépe – zpráv o kriminálních činech bylo mnohem  méně. Dříve bylo lépe – žádní uprchlíci za dveřmi a muslimové seděli pěkně na zadcích v Arábii. No a i v církvi si přisadíme: dříve bylo lépe – kostely byly plnější a celkově byla společnost bohabojnější. Dříve bylo lépe – zní v těchto dnech mohutným chórem z Řecka, které vzpomíná na tučné roky a děsí se let hladových. Ach, tak rádi se ohlížíme do minulosti a vyzobáváme z ní sladké vzpomínky jako rozinky z vánočky.

Jedenáct apoštolů se odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Myslím, že Ježíš poslal své učedníky nazpět do Galileje záměrně. Nechává v nich oživnout dávné vzpomínky, probouzí v nich nová očekávání přibarvená dávnými zkušenostmi. Ovšem je takový návrat možný? Funguje? Jistě, je správné vděčně si připomínat vydařené chvíle, ovšem ouha, stane-li se nám z minulosti nezpochybnitelná míra pro  současnost. Jako křesťané s tím máme četné zkušenosti. V řadě církví, jak katolických, pravoslavných i protestantských se podnes minulostí měří, kdo muže být kazatelem či knězem. Z minula se vymodeluje kritériu: Ježíš se si povolal jen muže, proto se ženy nemohou stát farářkami. Podobně i reformace, vyhlásivši heslo „Ad fontes“ neboli „K pramenům“, někdy bezduše snila o podobě prvotní církve. A tak radikální husité a kalvinisté ničili obrazy a sochy ohromné umělecké ceny. Výstižně lze ošemetnost snů o návratu do minula ukázat na hnutí adamitů, kteří tolik snili o návratu do ráje, že odložili šaty a na březích Lužnice založili svou nahatou komunitu. Do minulosti se prostě nedá jen tak vrátit.

Všechno začalo v Galileji a do Galileje nakonec  Ježíš opět posílá učedníky. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.  (17) Někteří vytušili, že návrat není jen tak možný. Že nejde pokračovat tak, jako dosud. Že se začíná něco nového, vždyť Ježíš, kterého po velikonocích mají mezi sebou, není ten starý Ježíš, nýbrž Kristus umučený a vzkříšený. Vzkříšený k novému životu, nikoliv k životu starému.

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (18)  Ježíš oživil v učednících příjemné galilejské vzpomínky, aby je v zápětí z jejich vzpomínek vytrhnul. Jsou mu těsné. Ježíš nemyslí postaru v semknutých souřadnicích historických a lokálních. V Kristu pulsuje nový život, který se touží rozlít daleko za hranice Galileji i za hranice přítomnosti. Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Měřítkem pro nadcházejí dobu není minulost, měřítkem naší budoucnosti je Kristus. On má všechnu moc a právě s jeho obrovskou životodárnou mocí musíme do budoucna počítat.  Minu-lost si umíme podat v přijatelné, uhlazené  podobě a podle ní měříme budoucnosti. Čímž si ale mnohdy úplně zbytečně podvazujeme fantazii a zaděláváme si na strach a frustraci. Také jste si všimli, že v našich vzpomínkách nevystu-puje tolik  Boží moc, nýbrž hlavně naše schopnosti a šťastné či nešťastné  náhody. Učedníkům i nám je však řečeno, že po velikonocích musíme počítat s Ježíšovou mocí. (Mohutné oslavy Jana Husa nám nesmějí zastřít výhled do budoucnosti a úsilí o novou evangelizaci. Oprašováním starých tradic nové tradice nevytvoříme. To nefunguje, což ostatně vidíme na starých evangelických rodech, jež se z církve vytratily. Minulost je chabá motivace. Ježíš motivuje budoucností.)  

Galileji všechno začalo, ale pokračovat se bude úplně jinde. Jděte ke všem národům. (19) Už ne uzavřené místní a národnostní hranice, nýbrž světový rozlet. To je výbuch. To je exploze. Učedníci, křesťanská církev se nemohou zavřít do bezpečné krajiny vzpomínek. Naopak musí vykročit do ne-známa. Ježíš pozval učedníky na horu v Galileji, aby je poslal pryč. To je no-vé, druhé kázání na hoře. Jděte, jděte a pokračujte v mém díle, říká Ježíš. Co jsem dělal já, teď budete dělat vy. Vy šiřte radostnou zprávu, pozvání k naději. Teď je to na vás, milí křesťané. Získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (19) Namočte je do toho velkého příběhu o stvoření, o záchraně a o novém dechu. Do příběhu, v němž je místo pro kaž-dého člověka. Dobré místo pro každého. Sestry a bratři, o tohle nám jde i v našem sboru. Jsme společenstvím těch, kteří nejsou ztraceni v dějinách. Neplavíme se jako trosečníci vlnami času, nýbrž máme své místo v Božím lidu, v jeho minulosti a budoucnosti. Díky Ježíšovi a jeho slovům získáváme základní orientaci v životě. Pravda je pravda, zlo je zlo, podraz je podraz, po-moc je pomoc. Odpuštění je odpuštění, modlitba je modlitba. A nade vše cen-nější je láska. Tyhle pojmy nechceme vytěsnit ze svého života. Jsou to vcelku obyčejné věci, a přece není obyčné se jich držet.  A učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (20) Ano, jde o přikázání, jde o etiku, o styl života, který se v Ježíšově jménu snažíme rozvinout a přizvat k němu další.

Všechno začalo v Galijeji, ale všechno pokračuje po celém světě. Vše, co Ježíš započal, pokračuje také u nás. Já osobně prožívám velmi vděčně a šťastně, že spolu s vámi zde každou neděli připomínáme a prožíváme, oč se dá v životě  opřít. Kde čerpat radost a naději. Právě k takové víře nás Ježíš zve a nepřestane zvát: A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (20) 

Izajáš 43,1-7     164; Svítá 309; 604; 562; 615   Římanům 6,3-11

Kázání v 6. neděli po Trojici, 12. července 2015.