Sestry a bratři, příběh o potopě známe většinou už od dětství. Zpravidla na něj nahlížíme od zdárného konce a v paměti si jej nadepisujeme slovy: Noe a duha. Ano, na závěr s těmi, kteří katastrofu přežili, Bůh uzavřel smlouvu a slíbil: Už nikdy nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi. (9, 11) Znamením té smlouvy je duha. Konec dobrý – všechno dobré?

Tak jednoduché to ovšem není. Příběh o veliké, lidstvo zničující potopě začíná jedním Božím zjištěním. Pochmurným zjištěním. Je psáno: I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý. Litoval , že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsme stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (6, 5-7)

Bůh se rozhodne zrušit své stvoření, které už není dobré. Cože vlastně už není dobré? Pouze a výhradně lidské chování! Špatnost narůstá, úmysly a počiny jsou jen a jen zlé! Co je řečeno o Bohu, zní velmi lidsky. Bůh litoval, že učinil člověka a trápil se ve svém srdci. (6) Boha bolí srdce kvůli lidské špatnosti. Což vede k rozhodnutí vynulovat stvoření člověka. Pouze jeden člověk nalezne milost v Božích očích: – Noe. Milost znamená, že Noe může obstát před zkoumavým zrakem Božím. Nikoliv, že byl dokonalý a nikdy neudělal chybu, to ne, nýbrž že chodil s Bohem, jak je zapsáno v 6. kapitole. Pěkný obraz toho, co nazýváme vírou.

Tedy tahle veliká, život ničící potopa nepřichází zčista jasna; potopa přichází kvůli přemíře lidské svévole, lidské zkaženosti a lidského zla. Potopa je Boží reakcí. Reakce ne zuřivá, ne hněvivá, nýbrž zarmoucená, zklamaná. Bůh je hluboce zarmoucen stavem lidstva. Potopa je pokusem uvést stvoření zpátky do původního stavu. Na rozdíl od mimobiblických příběhů o potopách pouze biblický vypravěč podává zprávu o tomto pozadí potopy. Jasně se ukazuje: Bible vypráví z víry Izraele. Zde hovoří vědomí, že Bůh je svatý, ale zároveň i blízký, je příznivě nakloněn ke svému stvoření, ke svým lidem.

V příběhu o veliké, život ničící potopě náš dnešní úryvek z 8. kapi-toly představuje bod zlomu. Poté, co Noe postavil záchrannou archu a nalodil se do ní se svou rodinou i s početným zvířectvem, poté, co Bůh za nimi zavřel dveře archy a otevřel studnice v hlubinách a stavidla v nebesích, byla celá země zaplavena: Je psáno: Provalily se všechny prame-ny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. (7,11)

Veliká voda přináší lidem i zvířatům na zemi smrt. Pouze Noe a všechno živé u něj v arše zůstává uchráněno. Ale dosud ještě nejsou zachráněni, dosud ještě archa pluje, hnána větrem. Nikde není psáno, že by  Noe měl nějaké možnosti kormidlovat. Archa dosud stále pluje neřízena po vlnách. Život v ní závisí na tom, zda si Bůh vzpomene. Zda se o ni nadále ještě bude zajímat. Možná vám to zní přehnaně. Začátek vyprávění přeci obsahuje cosi jako vyvolení Noeho a my čekáme, že samozřejmě vše popluje ke zdárnému konci. Jenže – co je samozřejmé? Dobré konce nevznikají samy sebou. Mohutně stály vody na zemi po 150 dnů. (7,24) Zaplavený, ztracený si připadám  uprostřed světa. Každý, kdo s důvěrou v Boha  prošel nějakým těžkým obdobím, ten zná veliké ulehčení, když se ozve Boží slovo nebo se ukáže Boží znamení. To není žádná samozřejmost. Kolikrát se nám vlastní život jeví jako bezmocná loďka, zmítaná vlnami krizí? Jen plavba – dlouhá, dlouhá, dlouhá. Bez výhledu. Bez cíle. Jako by nebylo kam zamířit. Jako by Bůh zapomněl.

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se  uklidnily. (1) Nastal obrat. Noe možná ještě uvnitř temné archy nic nezpozoroval. Ale už přestalo pršet, vane suchý vítr a voda klesá. Příběh o veliké potopě je prastarým lidským vyprávěním z oblasti meziříčí Eufratu a Tigridu. Na pozadí veliké potopy se líčí Boží jednání, jak je zažíváme podnes. Bůh zachraňuje, i když se zdá, že se od lidí bezpodmínečně odvrátil. Bůh zachraňuje, když já nebo vy jsme uvězněni v temnotě archy a nevíme si rady kudy dál.

V písní 200 z našeho zpěvníku zpíváme: V tvé síle, Pane Bože můj, všem bouřím vzdoruji a mořem času v přístav tvůj bezpečně dopluji. (EZ 200) Ano, takhle to snad prožíval Noe, takhle se to prožívá podnes. V nouzi bývá hledán Bůh, v nouzi se rád dává nalézt. V nouzi není marné s důvěrou pozvednout ruce k tomu, jenž dává milost. V nouzi si lze zoufat, lze avšak naříkat k Bohu s ohledem na Ježíše, jehož prostřednictvím nám Bůh slíbil milost. Nemůžeme Bohu poručit, ale můžeme si být jisti, že řídí loď našeho života. Pouze tuto jistotu a nic jiného měl Noe po onu dlouhatánskou dobu, kdy byla archa neřízeně hnána potopou.

Až pak ale začne foukat vítr, déšť ustane, voda opadne a archa usedne na hoře Ararat, bude Noe vědět: Bůh si na nás pamatoval. Povzbudivé vědomí: Bůh na mne myslí. Myslí na nás. Nezapomněl. Pomoc dosud ještě nemusí být patrná, zkušenost s dobrou Boží pamětí dodává odvahu.

A nyní Noe testuje posun záchrany. Kdy lze archu opustit? Nechá létat havrana, pak vypustí holubici. Prý takhle pomocí ptáků námořníci ve starověku zjišťovali, je-li blízko pevnina. Noe testuje posun záchrany – třikrát vyletí holubice. Podruhé se vrátí s čerstvou olivovou ratolístkou v zobáku. Potřetí se již nevrátí. Zelená ratolest – znamení naděje. Cesta z temnoty a stísněnosti archy postupuje krok za krokem  a je doprovázena znameními naděje. To je pěkné a to pomáhá i nám: Na Boží cestě s námi se nacházejí znamení naděje – Boží slovo, večeře našeho Pána, křesťanské společenství v modlitbě a sounáležitosti. A vedle znamení společných jsou i znamení osobní, která každý po svém dostáváme na cestě víry. Cesta víry je cesta, na které hledáme Boha. Noeho test  s krkavcem a holubicí, cosi skrz na skrz světského, patří na cestu víry, na níž ho Bůh povolal stavbou archy.

Na začátku jsem řekl, že od dětství máme zafixovánu dvojici Noe-duha. A tím i dnes skončím. Duha je znamením Boží paměti. Znamením smlouvy s Noem a lidstvem. Nač Bůh pamatuje? Nač nás má duha upamatovat? Bůh si duhou připamatovává, že na zemi již nedopustí žádnou život ničící potopu. Nedopustí ji, třebaže o člověku platí (po potopě stejně jako před potopou): Každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý. (8,21)

Boží odpovědí na tuhle bídu člověka není záhuba. Boží odpověď je jiná, jak svědčí apoštol Pavel: Zadarmo, z pouhé milosti, dává Bůh lidem obstát na soudu jako spravedlivým – na základě vykoupení, jež se stalo prostřednictvím Ježíše Krista. (Ř 3,24)    Ptám se, nač nás má duha upamatovat? Je znamením záchrany pro lidstvo. A tím nás ukazuje na Ježíše Krista. Amen.

 Marek 4,35-41     107,1.4-6.9  Svítá 126, 200, 384, 435              2.Korintským 1,3nn.8

Kázání na 4. neděli po zjevení. Německou předlohu kázání napsal a svolení k publikaci české verze dal bratr Winfried Klotz, farář v Bad König (SRN).

Zdroj obrázku: cohdra (morgueFile.com)