Události velké a malé

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Každý vnímáme jinak. Příběhy veliké zahrnují rozsáhlé oblasti jak v prostoru, tak v dějinách. Třeba takový vynález knihtisku proměnil způsob mezilidské komunikace, rozšířil se zdárně po celé planetě a náš svět by bez něj zdaleka nevypadal tak, jak vypadá. Až do 15. století se musely knihy opisovat. Přenos myšlenek byl omezen rychlostí písařovy ruky. Jakmile se ale knihy začaly tisknout, rázem byla výměna slov mezi lidmi mnohem, mnohem rychlejší. Knihtisk jako veliká událost, veliký příběh, který svým dopadem zasáhl mnohé.

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Příběhy veliké se dějí nad osudy jednotlivých lidí. Svými rozměry přesahují člověka. Malinký, obyčejný človíček na nich sotva co změní. Vzestupy a pády říší, zemětřesení a povodně. Nebo celosvětová pandemie, která ochromí život celých národů a některé lidi dokonce o život připraví. Ale abych neuváděl jen odstrašující případy: velikým příběhem je třeba také objev účinného léku či vznik písničky nebo filmu nebo knihy, které si získají srdce miliónů příznivců.

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Některé příběhy jsou tak veliké, že je obtížné už jenom je aspoň trošičku nahlédnout a promyslet. Vyhynutí dinosaurů, zrod života a jeho vývoj, srážka kosmických těles. Vlastně i ta startovní událost na začátku našeho vesmíru je nazývána velká – velký třesk, kdy se hmota začala měnit, vesmír se začal rozpínat a rozeběhl se čas. Jak o takovém příběhu mluvit? Jak jej popsat? Jak jeho velikost přenést do našich malých hlav a srdcí?

Veliký příběh se snaží vyprávět i evangelista Jan. Na úvod jsme dnes recitovali jeho slova: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (Jan 1,1) Jan se pokouší vylíčit veliký příběh, který byl na počátku všeho. Pomocí malých slov, složených s titěrných písmenek a slaboučkého proudu vzduchu v hlasivkách, Jan rozpřádá veliký příběh. Co bylo před počátkem světa? Než povstal tento náš vesmír (i všechny vesmíry jiné, cizí, nám nepřístupné a nepostřehnutelné)? Co bylo, než vznikl život, než jsem se narodil já i ti druzí kolem? Co bylo na počátku, než se objevilo slovo Bůh, než si lidé začali vyprávět o víře modlit se? Kam vlastně až sahá tento Boží příběh se světem?

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Evangelista Jan vypráví veliký příběh. Příběh o tom, že všemu zde na zemi předchází Boží promluvení: Bůh nehodlá být zticha, hlásí se o slovo. Bůh má co říci. Bůh nemlčí ke stavu stvoření. Svým slovem ho povolává z nicoty do života. To je ten počátek všeho – že Bůh má co povědět. Veliký příběh celého vesmíru je dán, umožněn tím, že se Bůh chtěl vyjádřit. A tak se vyjádřil hned na počátku svým slovem. Slovo. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něj nepovstalo nic, co jest. (J 1,2n)   

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Ty největší příběhy se dotýkají všech, zasahují do osudů každého z nás. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (J 1,9) Boží slovo vnáší světlo do nitra každého jednotlivce. Díky Božímu světlu není tma. Proto ty adventní svíce a zářivé ozdoby a rozsvícená hvězda pověšená na kostele. Světlo proniká tmou. Světlo se vás neptá, zda na vás může svítit. Velké příběhy vás nežádají o svolení, zda se mohou týkat i vás. Když se do vás někdo zamiluje, taky se neptá, zda může. Bůh vás oslovuje, Bůh vám svítí, Bůh vás miluje i bez vašeho dovolení.

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Příběhy malé jsou často skryté zrakům okolí. Příběhy malé se odvíjejí za zavřenými dveřmi nebo za zavřenými víčky. Někdy jsou plné radosti, jindy je plní bolest, stejně jako u příběhů velkých. Jenže v malých příbězích nejde o vesmír, nejde o dějiny, o osudy lidstva. V malých příbězích každý z nás žijeme svůj život. Své ranní vstávání, svou práci, své hovory s druhými lidmi, svoje hádky, svoje strachy, svoje porážky, svá vítězství. Malá osobní zrnka písku roztroušená po nadosobní písečné pláži dějin.

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Všichni žijeme nějaký ten svůj malý příběh. Dovedeme jej vyprávět? Dovedeme tlumočit, předat druhým, co je pro nás podstatné? Dovedeme si uvědomit, co se kolem nás a v nás děje? Většinou jsou ty dosažitelné malé příběhy pro nás mnohem, mnohem důležitější nežli veliké příběhy, kterým nerozumíme nebo je nedokážeme dostatečně rozumem obsáhnout. (Za příklad bych si opět mohl vzít současnou koronavirovou pandemii – co je pro vás důležitější: jak krizi prožíváte vy osobně, nebo jak o ní píšou noviny, mluví odborníci, rozhodují politici?)

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Jeden malý příběh se odehrál před lety v galilejském městečku Nazaret. Dívka Marie měla před svatbou, když tu jí neznámý cizinec oznámil, že ještě před vstupem do manželství otěhotní. Jedno těhotenství. Takových už bylo! Jeden malý osobní příběh plný otazníků. „Jak se to stane, když nežiji s mužem?“ ptá se zmatená Marie. (35) Možná by se měla spíše ptát: „Jak se to urovná s Josefem?“ Jeden malý, osobní příběh. Jedno nečekané těhotenství. Nic převratného v dějinách. Jenže jak víte sami, ten vlastní příběh je ten nejpalčivější. Přímý účastník o něm nepřemýšlí jako o malém. Marii Gabrielova slova rozhodně nepřipadala jako maličká, jako zanedbatelná. Marie stojí před rozhodnutím, jak se ve svém malém příběhu postaví k Boží výzvě adresované přímo jí. Stane se Spasitelovou matkou, nebo nestane? Velké příběhy se valí dál, ale Mariin malý příběh se tady na chvíli zarazí, všechno zmlkne, okamžik rozhodnutí, moment dějoprázdna, ani ano, ani ne. Moment prázdna, než vznikne něco nového. Ale pak se to pohne. Příběh se znovu rozběhne. Maria řekla: „Hle jsme služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ (38)

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. A někdy se ty příběhy potkají, prolnou, promísí. Velký příběh prostoupí malým osobním příběhem. A naopak malý příběh promění, otočí, rozhýbe příběh veliký. Sestry a bratři, žijeme ve spleti různých příběhů. Můžeme si připadat ztraceni, bezmocni. Co mi malí zmůžeme uprostřed velkých kol dějin a přírody?  Ale někdy, někdy se velké a malé příběhy propojí – bez násilí, bez křeče, přirozeně, duchaplně, pokojně. A pak jsou výsledky ohromující. Maria řekla: „Hle jsme služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Malý příběh nazaretské dívky se spojil velký příběhem Božím a proměnil dějiny lidstva. Marie dala život Mesiáši. Jedno těhotenství, které změnilo svět. Evangelista Jan o tom píše ve svém velikém příběhu:  A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1,14)

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. My slavíme advent jako prolnutí příběhů. Veliký Boží příběh se prolnul s našimi malými osobními příběhy. Prolnul se příběhem mým, s příběhem každého z vás. I pro vás je zde od počátku světa Slovo, které prosvětluje temnotu lidských srdcí. I pro vás se toto Slovo stalo tělem, chodilo po zemi a hlásalo evangelium a žehnalo životu. To Slovo nelze umlčet, ten život nelze uvěznit v hrobě. Kristus přišel kvůli mému malému příběhu, aby do něj uvedl velikou radost, velikou důvěrou, velikou lásku. To je Boží! Malé a velké příběhy se potkávají. Nejsme ztraceni v dějinách, nýbrž jako malé stromy jsme zasazeni do obrovského Božího sadu. A rosteme. A přinášíme úrodu.

Jsou příběhy velké a jsou příběhy malé. Ještě jedno biblické místo se zajímavě váže k jejich propojení. Když těhotná Marie jde navštívit svou příbuznou Alžbětu, dá se do zpěvu. (I my její chvalozpěv společně předneseme.) Má duše Boha velebí. To slovíčko „velebit“ vlastně znamená „činit velkým, vyvyšovat“ nebo vlastně doslova „zveličovat“. Magnificat latinsky, megalynei řecky. Chvála, oslava Boha. To je správná odpověď, když do malých příběhů pronikne velikost Božího zájmu. Bohu díky. Amen.

Ž 146              Svítá 456; 627; Když shůry, 264                   Galatským 4,4n

Kázání v 3. adventní neděli 13. prosince 2020.