Jan Křtitel sedí ve vězení. Sestry a bratři, klidně si můžeme ušetřit podrobné pátrání, proč se Jan ve vězení ocitl. Na vysvětlenou postačí pouze jméno tehdejšího vladaře: Herodes Antipa. Orientální panovník, který si spravedlností hlavu příliš nelámal. „Jsi nepohodlný, tak šup s tebou za mříže.“ Tedy – konkrétní Janovo obvinění neznáme, ovšem víme, že Jan nepohodlný byl. Jan byl nepohodlný, poněvadž mluvil lidem do života. Jak prostým, tak i mocným. „Změňte smýšlení, čiňte pokání, napravte své špatnosti, uvolněte vstup Pánu Bohu, neboť jeho království přichází a už je blízko.“ Nikdo příliš rád neslyší o svých chybách, a mocní obzvláště ne, neboť jejich chyby jsou veřejné a tím i více ostudné. Jan byl zkrátka solí v očí, byl hlídacím psem Božího království. A jak praví přísloví: Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Herodes svou hůl našel snadno.

            Jan sedí ve vězení. Tvrdý je prorocký chlebíček, a ještě tvrdší je prorocká výplata. Slovy básníkovými: Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba. (J. Žáček) Na Jana vyšlo to druhé. Vazba. Dosud není odsouzen, dosud vůči němu nejspíš ještě ani nebylo vzneseno pořádné obvinění, ale my víme, že běh věcí směřuje ke krvavému konci. Jan Křtitel předejde na cestě utrpení Ježíše Krista. A takový je náš pohled na Jana. Křtitel je předchůdcem Kristovým. Veřejně kázat začal o něco dříve než Ježíš. To Jan představil světu myšlenku, že Bůh není daleko a že lidé mají konečně se sebou něco dělat. Zástupy si přicházely Jana poslechnout, můžeme říci, že Jan byl populární osobností a že křest v Jordánu kdekoho lákal jako nevšední krok v osobním životě. Proto se o Janu Křtiteli mluví v adventním období. On připravoval cestu Ježíšovi. Připravoval Pánův příchod

            Jan sedí ve vězení a v mysli si dává jedno s druhým dohromady. Vzpomíná, jak za ním uprostřed zástupů přišel dosud neznámý Ježíš. Jak ho Jan – sám ani neví proč – ihned začal povzbuzoval, ať se také pustí do kazatelského díla, že i on je Bohem pověřený a nadaný mluvit k lidem. Jan vzpomíná, jak ho Ježíš přesvědčil, ať pokřtí i jej. A pak se Janovi hlavou honí, co všechno o Ježíšovi následně slyšel. Zpočátku si byli oba dost podobní. I stejná slova Ježíš rozhlašoval: „Změňte smýšlení, přiblížilo se království Boží.“ Ale záhy se Ježíš vydal vlastní cestou. Nežil v poušti a neživil se odříkavě jako asketa. Naopak šel od vesnice k vesnici, rád vysedával na hostinách, dával se s kdekým do řeči. Však se také ne všechno Janovi a jeho učedníkům na Ježíšovi líbilo. Na křtitelovský vkus byl Ježíš příliš světský a příliš mírný. Představoval Boha ani ne tolik jako horlivého přísného soudce, nýbrž mnohem více jako vlídného Otce. Jan neví, co si má o Ježíšovi myslet. Na jednu stranu je tak odlišný od přísného Jana, na druhou stranu však rozhodně a mocně hovoří o Božím království. Lidé ho poslouchají a poslouchají ho rádi. Získává si jejich srdce jako nikdo jiný, ba co víc, obrací jejich srdce k Bohu. Že by přeci ten Ježíš z Nazaretu byl zaslíbeným Božím vyslancem, který obnoví svět? Jak tomu je? Možná, že tahle otázka Jana trápí více nežli samotné vězení.

Když Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových, poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (2n) Jan chce vědět, na čem je. Pokračuje Ježíš v tom, co Křtitel započal? Je Jan předchůdcem zaslíbeného mesiáše, nebo se má čekat dál na někoho jiného, dalšího? Je to skutečně Boží království, co Ježíš kolem sebe šíří? Jan se ptá, jestli to všechno dává smysl. A zde je zapotřebí onu obvyklou výpověď o Janu Křtiteli rozšířit. Jan Křtitel je nejenom předchůdcem Kristovým, Jan je také našim předchůdcem. Jan také nás předchází v našich otázkách, v našich nejasnostech i v našich pochybách.

Jan sedí ve vězení. Je jako my. Dokáže spočítat, kolik toho už má za sebou, ale nedokáže ani náznakem odhadnout, kolik toho má ještě před sebou. Kolik toho máme před sebou my? Čekají nás dlouhé roky života, anebo nám zbývají už jenom měsíce či týdny. Ano, společně s Janem stojíme před koncem a zákonitě se proto se ptáme: Má budoucnost, nač jsme vsadili? Nenamáhali jsme se marně? Nezmýlili jsme se ve svém očekávání? Usilovali jsme o správnou věc? Jan Křtitel je také naším předchůdcem. Jan je člověk tázající se. Jan je člověk nejistý. Jan je člověk pochybující o tom, co dělá. Má vůbec smysl, co dělal, co ho přivedlo až do vězení? Nám se snadno řekne, že Křtitel je předchůdcem Kristovým. Jenže to on zas až tak samozřejmě neviděl, proto se ptá. Nevěděl zdali jeho skutky obstojí před nadcházejícím spravedlivým soudem Božím. Zdali se Pánu Bohu vůbec vyplatí pokračovat v tom, co on u Jordánu započal. My jdeme v Janových stopách. Stejně jako on ani my nevíme, zdali se Pán přizná k našim činům. Častokrát pochybujeme o smyslu toho, co děláme. Je správné, jak vychováváme děti? Je správné, jak se chováme ke svým rodičům a přátelům? Je správné, jak vycházíme se svými nadřízenými či podřízenými? Je správné, jak se chováme ke svým bližním a co děláme pro potřebné ve světě? Je správné, oč usilujeme v našem národě, v našem městě, v našem sboru? Vyhlížíme k Pánu, zdali přijde jako ten, kdo naše činy potvrdí. Kdo svými postoji ukáže, že naše nasměrování bylo dobré. Stejně jako Jan toužíme na konci svých dnů dovědět se, že jsme nedoufali zbytečně.

Jan sedí ve vězení a promýšlí souvislosti. Pořád dál pátrá po Božím království. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Máme v sobě touhu po odpovědích. Víra žije uprostřed otázek, víra je živena nejen odpověďmi, ale – převážně – otázkami. Buďme pokračovateli Jana Křtitele. Nebojme se otázek. Zdaleka nemluvím jenom o neškodných otázkách, jako kde co najdu v Bibli. Nebojme se pochybujících otázek. Jde nám přece o život, o pořádný život, o jeho náplň, o jeho plnost. Tedy ať naše otázka zní: „Jsi, Ježíši, opravdu ten, kdo obnovuje svět? Jsi ten, kdo obnovuje můj život? Opravdu působíš při mně, ve mně, mezi námi, u nás? Nebo máme čekat jiného? Zapůsobí snad na nás důkladně někdo jiný či něco jiného?

Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (5) Kristus nehovoří tom, co on sám dělá. Hovoří o tom, co se děje. Jaké věci se odehrávají mezi lidmi. Všimněte si, co je nastartováno. Rozhodující odpověď, odpověď víry si totiž musí dát každý sám. Tu nám nikdo nenaočkuje, ta se musí zrodit v nás. Ať se dovtípí, jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte, neboť Jan má z vězení omezený výhled. Řekněte sami sobě, co vidíte, platí pro nás, kteří omezený výhled nemáme. Dívejte se kolem sebe, co se děje, zda a kde se přiblížilo Boží království. Kde se prosazuje Kristova vláda.

Ježíšovy činy jsou napadnutelné, jsou zpochybnitelné. Někdy se ani nechce věřit, že to málo dobra kolem nás by mohlo být zárodkem Kristova kralování. Proto Ježíš dodává. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. (6) Kdo se nade mnou nepohoršuje, kdo o mne nezakopne. Blaze tomu, komu stačí k naději, co už zahlédnul a zakusil. Jistě, dovedeme si představit velkolepé věci. Lidi laskavější, politiky čestnější, lékaře úspěšnější, křesťany radostnější. Vpád obnov do světa. Jenže my jsme pokračovatelé Janovi. Nepotřebujeme rozkošatělé představy. Jako Jan ve vězení potřebujeme jistotu. Ježíš nám nabízí ukázku. Boží království se už přiblížilo. Bož království je mezi námi v náznacích, které vidíme a žijeme. Jen pohleďte kolem a řekněte sobě, co vidíte. Nesamozřejmé setkání lidí všech generací, kam staří i mladí chodí docela rádi. Touha po odpuštění mezi znesvářenými. Láska jako program. Myšlenka na potřebné, která pohne k činu. V letošním bazaru jsme už vybrali 9 tisíc. A i v našem okolí se do politiky dostávají poctiví lidé. A našim nemocným se dostává solidní až maximální péče. Copak vám tohle nestačí? Copak je to málo? Copak to není dostatečný důvod k radosti?

Sestry a bratři, v Bibli se nedočteme, jak Jan Křtitel ve vězení zareagoval na Kristova slova. Zřejmě mu postačila, neboť dále už nenaléhal a neprojevoval žádné výhrady. Kéž je Jan Křtitel i našim předchůdcem. Hleďme kolem sebe a spatřeme příznaky Božího království, které Kristus viditelně i neviditelně nastartoval. Jsou pro nás dobré dost. Amen.

Jan 1,1-14       651; 422; 568; 262; Svítá 274                        Izajáš 35,3-7b

Kázání na 3. adventní neděli, 14. prosince 2014.