Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. (1)

Ta poušť je nám blíže, než si myslíme. Poušť začíná doslova za rohem, je na dosah ruky. Ježíšovi opravdu stačilo udělat jen pár kroků a ocitnul se v pustině. Od řeky Jordán, kde byl pokřtěn, v oblasti jejího dolního toku stačí trochu poodejít z cesty a rázem jste na nehostinné, kamenité pláni, která se táhne až po obzor. Jak daleko máme k poušti my? Anebo jak blízko? Kolik kroků musíme v životě udělat, abychom se ocitli na pustém, nehostinném místě? A co když poušť a spoušť dorazí až k nám. Desertifikace života. Kde byl dříve život, tam je nyní pusto. Kde se dříve scházeli lidé, je nyní prázdno. Kde dříve otevřené dveře lákaly k nákupu, k zábavě, k posezení u kávy či u piva, tam je nyní zavřeno. Pusto a prázdno.

Ta poušť je nám blíže, než si myslíme. Ocitli jsme se ve zvláštní pustině, sestry a bratři. Uplynulé měsíce nám ukázaly, oč všechno můžeme v životě přijít.  A jak snadno. Místo života suchopár. A vleče se to, konce nedohlédneš. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. (2) Jsem přesvědčený, že Ježíš dopředu nevěděl, jak dlouho pustá doba postu potrvá. Teprve zpětně lze počítat. Teprve při zpětném po-hledu zjistíme, jak dlouho jsme byli nasuchu. Jak dlouho jsme museli hladovět po normálním životě, po radostných chvílích s druhými lidmi, po občerstvujících okamžicích dostatku. Zatím ale celkovou dobu neznáme.

Ta poušť je nám blíže, než si myslíme. Ve středu začalo postní ob-dobí. Čtyřicetidenní doba, kterou zavedla církev, aby aspoň na čas vymo-delovala a přiblížila poušť. Promyslet a zakusit, jak pusté mohou být naše životy, když z nich něco zmizí. Letošním postním úvahám až krutě nahrávají pandemické okolnosti. My už skoro rok putujeme podivnou vyprahlou pouští, kde obyčejný život chřadne, vadne a usychá. A na obzoru žádná změna. Pustota veřejného života se překrývá s požadavkem postního odříkání. Čtyřicet dnů, italsky quaranta giorni, byla také lhůta, po kterou přístavní města (ponejprv Dubrovník) ve středověku nedovolovala námořníkům vystoupit z nakažené lodi. Odsud naše označení karanténa pro nucenou izolaci. Ta poušť je nám blíže, než si myslíme.

Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“(3)

To pokušení je nám blíže, než si myslíme. Izolace, odloučení, samota – to je nebezpečná doba. Druzí lidé nám leckdy bývají na obtíž, kladou nám různé překážky, nástrahy. Komplikují nám život. Avšak být bez druhých lidí je ještě horší. Je klamné domnívat se, že když se budeme stranit druhých lidí či jiných skupin nebo cizích národů, že se nám povede lépe. Poušť nám dává lekci. Sami sobě se stáváme nástrahou, léčkou, pokušením. Je lepší, když s námi mluví bližní, než když s námi mluví pokušitel. A nemylme se, on k nám mluví. Mluvil ke Kristu, proč by dnes nemluvil i k nám? Zrovna když si sami myslíme, že sami všechno nejlépe zvládneme, přispěchá pokušitel se svými líbivými řečmi.

To pokušení je nám blíže, než si myslíme. Evangelisté zaznamenávají trojí satanské našeptávání, jemuž Kristus čelí. Opět jsem přesvědčený, že těch ďábelských keců bylo mnohem víc. Ovšem pouze tři jsou nám zachyceny jako názorná ukázka, jak vychytrale pokušní vypadá. Vždyť všechno to jsou samé krásné cíle: 1) z kamenů pořídit chleba pro hladové, 2) prokázat Boží záchrannou moc riskantním skokem z výšky, 3) ujmout se moudře vlády nad zmateným světem. Všechno to jsou krásné věci, avšak skrývají v sobě konstrukční vadu. Vytěsňují Boha. Nepočítají s Bo-hem jako s Bohem. Dělají z Boha pomůcku. Nástroj k dosažení vlastních cílů. Anebo Boha odsouvají.

To pokušení je nám blíže, než si myslíme. Aby hladoví byli na-syceni, aby ohrožení byli zachráněni, aby svět měl dobrou vládu. To všechno jsou vznešené záměry. Jenže když je po ďábelsku chceme realizovat sami bez Boha, narazíme. Konstrukční vada. Chyba v projek-tu. My lidé totiž nejsme spolehliví. Vedle dobrých děláme i špatné věci, a když vsadíme jen na své schopnosti, prohrajeme. Dříve či později. Zlo odněkud vyhřezne. Nemůžeme se zbavit Boha. Kdo by nám pomohl v čase selhání a krachu? Odkud bychom brali odpuštění a novou naději? Postní období je zkušební dobou. Zkoumáme, zda ve svém životě neudělali konstrukční chybu. Zda nám v životě nechybí Bůh jako Bůh, nikoli jako pomůcka. To pokušení je nám blíže, než si myslíme.

Ježíš však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ (4)

Ta pomoc je nám blíže, než si myslíme. Uprostřed pouště, upro-střed suchopáru všedního dne, uprostřed pustiny pandemické epochy lze najít správnou odpověď. Najít správná slova a dobře pojmenovat pramen naděje. Ježíš si nenechá vzít krásné cíle, ale vyhne se oné konstrukční chybě, které my se tak snadno dopouštíme. Nekonstruuje si život ve spolupráci s pokušitelským našeptáváním výhradně podle svých vlastních představ. On se drží Boha, Božích slibů, drží se Boží moudrosti. Odvolává se na Boží slovo. Ježíš odpověděl Je psáno.

Ta pomoc je nám blíže, než si myslíme. Spolehnout se na Boží pravidla. Vtáhnout do svého rozhodování lásku a soucit, respekt k životu, hledat spravedlnost. To je Boží. Tohle pokušitel nenašeptává. U něj je cílem úspěch, prosazení, zázrak, moc. Až se budeme zpětně ohlížet za dobou pandemie – a takový okamžik jistě nastane – tedy až se budeme ohlížet, budeme moudřejší. (Snad, někteří…) Uvidíme za sebou spoustu chyb, špatných rozhodnutí, mizerné komunikace. Ale také spoustu dobrého, kdy vědomě či nevědomě dbáme na Boží vůli. Sestry a bratři, veřejně se to nepřipomíná, ale uprostřed všech těch pochybných rozhodnutí jsme udělali jedno rozhodnutí nezpochybnitelné. Ohled na nemocné a slabé. Zuby nehty brzdíme pandemii, abychom mohli všem potřebným poskytnout zdravotní péči. To je Boží. Nepodlehli jsme pokušení, dát evoluci volný průchod, aby silní obstáli a slabí odpadli. Přesně tohle nechceme, neboť v sobě máme lásku a soucit. Milosrdenství, říká se v Bibli.

Ta pomoc je nám blíže, než si myslíme. Z jakých zdrojů vědomě či nevědomě čerpáme? V prvním čtení vyplašený a znechucený prorok Elijáš vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocím k Boží hoře Chórebu. (1Kr 19,8) Prorocká karanténa, čtyřicet dnů na cestě pouští bez jídla. To znamená, že měl hlad. Ale jeho duše nehladověla. Čerpala sílu z Boha. Naději, že díky Bohu nastane obrat k lepšímu. Podobně je tomu i s Ježíšem v evangeliu. Třebaže se Kristus nachází v poušti a scházejí mu lidé a schází mu pokrm, nenechá si vzít Boha. Mohu v životě přijít o mnohé, ale Boha si nedám vzít. To je spása, sestry a bratři. Nedám si vzít Pána Boha ani tím nejlíbeznějším snem. No a k tomu je dobrý půst, k tomu je dobrá poušť, k tomu je dobrá i ta pitomá pandemie, abychom zjistili, že v čase ztrát nám pořád ještě zbývá Bůh. Ta pomoc je nám blíže, než si myslíme. Amen.

Ž 91;1.Královská 19,1-15a               442; S 316; 182; Chceš být všech lidí přítelem; Ř 8,6-9a

Kázání na 1. neděli v postě 21. února 2021