Škoda, že nejsem školený muzikant. Kdybych, sestry a bratři, kdybych byl hudebním skladatelem, napsal bych na dnešek místo kázání oratorium. Oratorium v hudbě označuje útvar menší než opera, ale větší než píseň. Takový rozsah někde mezi umožňuje umělecky vcelku podrobně rozvyprávět biblický příběh.  Támhle vpředu by pěkně usedl malý orchestr, sem dolů bych postavil zpěváky a kus nazvaný „Kristus kráčí po vodě“ by mohl začít.

Část první: Ježíš a zástupy.

Jako už tolikrát zastihujeme Pána Ježíše uprostřed lidí. Uprostřed velkého množství lidí. Zástupy se kolem Krista utvářejí živelně snad na každém místě, kde se chvíli zdrží a veřejně působí. „Tenhle člověk nám má co říci,“ šíří se od jedné vesnice ke druhé. „Tenhle člověk má pro nás slovo, které pomáhá. Tenhle člověk pro nás má nejen slova, ale i činy, které pomáhají.“ Zástup kolem Krista. Ježíš přiměl učedníky, aby vstoupili do lodi a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. (22)

            Na počátku by hrály současně všechny nástroje. Představovaly by šum zástupu, jak to v něm zurčí a škvíří, jak každý z nás má dost svých otázek a starostí. Každý máme v životě vlastní noty, a přesto se snažíme nějak hrát pospolu. A ono to kupodivu jde. Obzvláště, když je mezi námi Kristus svým Duchem a ladí nás. Občas by se z orchestru hlasitěji ozval ten či onen instrument, jako když někdo mezi lidmi silněji promluví, vznese dotaz, prosbu nebo se zasměje či rozpláče. Pestrost života vložená do množství nástrojů. Každý z nás má právo znít po svém v tomto světě.

Postupně by se však nástroje ztišovaly, všechny do jednoho. Jako kdyby se vzdalovaly. Ježíš zástupy propouští. Setkání, které končí. Ta naše společná blízkost ke Kristu není napořád. Odeznívá, když se rozcházíme do svých domovů, ke svým rodinám, za svou prací.

Část druhá: Na hoře.

Když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. (23) Úplně jinačí Ježíš, než jak jsme zvyklí jej vídat. Ježíš osamělý. Ježíš nikoliv na cestě k lidem, nýbrž Ježíš na cestě od lidí. Dokonce i učedníky poslal pryč. Kristus je sám. Potřebuje být sám. Copak to neznáte z vlastní zkušenosti? Chvíle, kdy vedle sebe nikoho nesnesete? Okamžiky, kdy po všem shonu a zmatku samota působí hojivě. Někdy skutečně nastává čas pro odstup, pro ztišení, čas pro ticho.  A rozhodně to nemusí být čas ztracený. Když nastal večer, byl tam sám. (23)

Tedy – v oratoriu všechny nástroje umlknou. Na chvíli. Na chvíli, která však musí být dlouhá tak akorát, aby ticho vyznělo naplno.  A pak do ticha spustí flétna své sólo. Ticho je prolomeno. Kristus prolamuje samotu svým hlasem. Už není sám. Mluví. Mluví s Otcem. Modlí se.  Za sebe, za své poslání, za sílu vytrvat, za moudrost mluvit, za odvahu konat. Okamžik důvěry a odevzdání. Ticho není promarněný čas. Modlitba není promarněný čas. Kristus nás učí samotě, učí nás svěřit se do dobré Boží péče. To totiž děláme každý sám za sebe, nikdo jiný se za nás Bohu svěřit nemůže. Modlitba odevzdání je osobní nebo není vůbec. Proto flétna hraje sólo. Hraje klidně a pomalu. Není kam spěchat, Pán Bůh má na nás času dost.

Postupně se však k flétně jako doprovod připojí další nástroje. Modlitba nemůže být trvalým sólem. Vstupují do ní další lidé. Modlím se za své milé. A od Ježíše vím, že se mám pokoušet modlit i za své nepřátele. Proto zvuk flétny podbarvují housle a cello, klarinet a lesní roh. V mé modlitbě jsou přítomni další lidé. Můj zvuk se prolíná s jejich. Souzníme, někdy víc a jindy méně. Ale je to naše společná hra. Věřím, že tak nějak se Ježíš modlil o samotě za své učedníky. Třebaže se nacházeli v lodi uprostřed jezera, zároveň byli obsaženi v modlitbě svého Mistra. V kolika modlitbách se ocitáme my sami, aniž bychom o tom věděli? Těm lidem za jejich modlitby mnohdy ani nepoděkujeme. – Flétnová pasáž skončí. Pokojně. Velice pokojně, neboť setkání s Bohem v modlitbě míří ku pokoji.

Část třetí: Na vodě.

Buben, trubka a pozoun se prudce rozezvučí, až se jeden lekne. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. (24) Nepříjemná situace. Nebezpečná. Dum-dum, dum-dum. Učedníci jsou vydáni napospas živlům. Je tma, vítr skučí a vlny duní. Chvíle nejistoty, když Pán je daleko. Co si s sebou pro takovéhle chvíle odnesli z Ježíšových slov? Oddají se strachu, nebo se svěří do dobré Boží péče? Znovu krátce zazní flétna a oznámí Ježíšovo vykročení za učedníky. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. (25)

Teď by do dunivé hudby začali zpívat zpěváci. Jejich hlasy by se mísily je-den přes druhý. Zmatek a neklid mezi učedníky. Napětí by se stupňovalo, překotný zpěv by sílil, až by připomínal spíše řev. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem. (26) Zpěv a hudba se točí bezcílně pořád dokola, nevědí jak skončit.  Když se ocitneme v bludišti strachu, těžko hledáme cestu ven. Spíše se dál a dál zamotáváme do svých úzkostí a obav.

A pak náhle zazní hlas. „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Ježíš na ně ihned promluvil. (27) Proti rozvířenému zpěvu učedníků by opakovaně hlasem rozhodným a mocným zněla tatáž Ježíšova výpověď. „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Slovo pro náš život. Slovo proti sklíčenosti. Slovo proti zoufalství. Já jsem to, nebojte se. Nebojte se, zní stále znovu a znovu Boží refrén. Já jsem při vás. Nejste sami. Nejste opuštěni. Nejste zapomenuti. Prorok Izajáš (41,13) krásně zachytil Boží vzkaz: Neboj se, červíčku Jákobův, já jsem s tebou. Zneklidněné hlasy učedníků by se pozvolna zklidnily, až by nakonec zůstala zpívaná jen jediná Kristova věta: Nebojte se.

Když tohle Boží poselství pronikne do srdce, pak mizí strach a rodí se dů-věra. Důvěra, že mi zlo neublíží natrvalo. Důvěra, že díky Bohu život půjde dál a smrt se mne nezmocní na věky. V oratoriu se stále ozývá dunění bubnu, ale učed-níci znovu dají do zpěvu, avšak teď harmoničtěji, tišeji a přesto pevněji. Získali oporu. Nebojí se, důvěřují, neboť při sobě mají, v něhož silně doufají. Pozor, moře se stále ještě neutišilo a vítr pořád ještě bouří, ale učedníci při setkání s Kristem získali pokoj ve svých srdcích. Nalezli pevnou půdu pod nohama. Připadají si tak pevně a jistě na nohou, že Petr prohlásí: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ (28)

            Na pozadí ostatních pěvců se rozezní Petrův hlas. Zřetelně, jasně, odvážně. Probudila se v něm důvěra. Směle vykročí na rozvlněnou hladinu. Víra dělá divy. Když se z nás díky Bohu vytratí strach a zmocní se nás důvěra vůči Bohu, pak jsme schopni vykonat i to, nač bychom si jinak netroufli. Petr kráčí po hladině za nás. Petr zpívá o důvěře za nás. Je to obraz všech těch našich kroků víry. Vykročení do nejistoty s důvěrou, že Pán je při nás. Nebojte se, já jsem to, zpívá Ježíš duet s Petrem. Krásná píseň, zrozená ze vzájemné důvěry. A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vystoupil na vodu a kráčel k Ježíšovi.

            Jenže vítr se neztišil, nepřestalo bouřit moře. Bubny a pozoun opět zesílí. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ (30) Petr již nezpívá o důvěře. Opět je to křik strachu. Petr křičí za nás. Za nás se topí. Je to obraz našeho tonutí v moři pochybností. Nekončící zápas mezi strachem a důvěrou. Věřit Bohu? Nevěřit Bohu? Spolehnout, že on má pro můj život budoucnost? Nespolehnout? Sestry a bratři, jako Petr se nacházíme na vodě. Někdy kráčíme v důvěře, jindy se belháme ve strachu. Ovšem naše malověrnost Boží pomoc nezruší. Boží láska nekončí na hranicích naší víry. Sahá až za ně. Dosáhne na nás v naší nedůvěře. Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (31) V oratoriu by i nadále zněl zpěv: Nebojte se, nebojte se. Pán dělá vše pro to, aby zachránil naši zhroucenou důvěru. A že naše důvěra jde za život ke dnu nesčetně krát!

Poslední obraz, čtvrtý: Na lodi.

Když vstoupili na loď, vítr se utišil. (32) Konečně mohou bubny zmlknout. Nastává klid. Bez doprovodů nástrojů se učedníci dávají do zpěvu. Do chvalozpěvu. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli. (33) Když si tak v klidu přebereme, co všechno jsme díky Pánu Bohu přestáli, najdeme dost důvodů k vděčnosti. V mém díle by učedníci sborově zpíval žalm 138. Ty mne, Pane, při životu v každou psotu ráčíš chovati. A zpíval by Petr. On ze všech nejvíc. Sólo na tutéž melodii.  A opět by zpíval za nás, aby se ukázalo, že po ztracené důvěře se rodí důvěra nová. Oratorium o důvěře zakončí k Boží chvále hromové haleluja. (Jako z Händelova Mesiáše.  A ještě lepší bych si přál napsat)

            Sestry a bratři, nejsem školený muzikant, takže tu dnes zase máte obyčejné kázání bez orchestru a bez zpěváků. Ale snad jste z mého hudebního výkladu evangelia pochopili, že Pán Bůh není hotový se světem a není hotový ani s námi. Bůh ví, jak je to s naší důvěrou, s naší vírou a s našimi předsevzetími vratké. Bůh v nás po našich zklamáních probouzí důvěru novou. Abychom dále mohli žít a zpívat. Amen.

Iz 41,8-14      442; Sv 374 ; 138; 559; 672    Jk 5,13-16

Kázání na 4. neděli po Zjevení 29. ledna 2017.