Já jsem dobrý pastýř, říká Kristus. Sestry a bratři, Pán Ježíš nás svými slovy nechce urazit. Nechce povědět: „Já jsem rozumný pastýř, zato vy jste jenom nerozumná zvířata.“ Takhle ne. Řeč o dobrém pastýři ukazuje Kristovu laskavost a starostlivost. Přirovnání Boha k pastýři a Božího lidu k ovčímu stádu je známo již ze Starého zákona. Třeba od proroka Ezechiele v prvním čtení. Ano, my jsme ty ovce, o kterých se mluví. To my, lidé, se těšíme Boží pomoci a péči jako nikdo jiný na světě. Nám věnuje Bůh svou největší pozornost.

Je zde však jedno ALE. Jsme připodobněni ovcím, ale toto podobenství nás nespoutává. Ovce pro nás nejsou vzorem, ani normou. Vždyť máme v hlavě mnohem více rozumu a v srdcích mnohem více soucitu nežli i ta nejschopnější ovce. Slova o pastýři nás neponižují, nedegradují, nestavějí nás na stejnou úroveň jako prostoduché ovečky. Nikoliv. Evangelium nenaznačuje, že Boží nároky na člověka se zmírnily. Příchod Pastýře, Ježíše Krista, nás nezprostil Božích požadavků, neudělal z nás bezduché stádo, v němž bychom se už nemuseli rozhodovat. Pastýř, který přišel od Boha, nás nevodí sem a tam jako nesvéprávná zvířata. I když některým církevním hodnostářům by se to jistě líbilo, kdyby ve jménu pastýřství mohli takto ovládat Boží lid. Pastýř Kristus nás nezbavuje nás povinnosti hledat Boží vůli, hledat a prosazovat ji ve světě. Bůh trvá na své náročnosti vůči lidem a zachovává naši důstojnost. Jinak posuzuje činy zvířecí a jinak činy lidské. Ano, jsme podobni ovcím, ale jsme více nežli ovce. A tak svoji pozornost nesoustřeďme na sebe, na to, jaké jsme ovce. Evangelium nám nevypráví o ovcích, vypráví nám o pastýři.

Já jsem dobrý pastýř, znějí Kristova slova. Pastýř, který nepřináší jednoduchou existenci, jakou mají zvířata. Pastýř, který přichází do lidských životů, do často nelehké svobody lidských synů a dcer, pastýř, který přichází do tíže lidského rozhodování a hledání správných cest. Svou pastýřskou péčí pomáhá tam, kde jsme se dostali do úzkých, kde nestačíme se svojí moudrostí a svými silami. Pomáhá nám. Podle dnešních veršů má Kristus jakožto božský pastýř dvojí poslání. Chránit ovce a ovce shromažďovat.

Tak zaprvé – dobrý pastýř chrání své ovce. Chrání stádo před zlým, před zhoubou, před zkázou. V biblickém přirovnání všechno to zlo zastupuje vlk. Jak jinak – v přírodě je vlk tím nejtypičtějším škůdcem ovčích stád. Ovce trhá a rozhání. Všimněte si, co zmínka o vlku vypovídá o životním prostředí křesťanské církve. Křesťané i celá církev se budou ocitat v nebezpečí. Budou vystaveni nepřátelským útokům, dolehnou na ně návaly bestiality, kruté zvířeckosti. Stádo v ohrožení – to je situace, v níž Kristus vidí svoji církev. Křesťany nečeká procházka růžovým sadem, poklidné přežívání ve světě, či dokonce vláda nad světem. Možná teskníme kdesi v koutku duše po dobách, kdy každý člověk patřil k církvi, kdy Boží zákony byly ve větší úctě, kdy církve měly hlavní slovo ve společnosti. Písmo však jasně napovídá: „Neteskněte a nestýskejte si po zašlých časech!“ Ta doba nebyla úplně normální. Normálně totiž přicházívá vlk. Láká jej dobré a chutné stádo. Dobrá církev přitahuje pozornost toho zlého. Běda nám, kdyby nepřitahovala! Existence Božích lidí ve světě je ohrožená existence. Zlo útočí – útočí na nitro každého jednotlivce, zrazuje ho od života v lásce, zrazuje od víry a naděje. Zlo mluví skrze temnoty v nás a bezohledně se domáhá vyslyšení. A zlo útočí nejen na jednotlivce, ale i na společenství. Ať už to jsou všelijaké mocenské tlaky, věroučné rozpory či hospodářské tahanice. Každý sám i všichni společně jsme v ohrožení. Ohrožuje nás zlo v tisícerých podobách. Ohrožuje nás tak spolehlivě, jako vlk ohrožuje ovce. Proto jsme přirovnáni ovcím.

Podobáme se ovcím, avšak žádný strach, neboť Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. To praví Kristus a my víme, že jeho slovo platí. Právě před dvěma týdny jsme si o velikonocích připomněli, že Ježíš dodržel slovo. Obětoval svůj život kvůli nám, abychom nebloudili, abychom věřili a abychom vešli do Božího království. Ježíš Kristus dodržel své pastýřské slovo. Prokázal se jako dobrý pastýř. Dobrý pastýř, který se stará o ovce až do krajnosti. Nasazuje sám sebe v jejich prospěch. Zastává se jich. Zastává se jich dokonce i za cenu života. Dobrý pastýř své ovce chrání i za cenu osobní újmy. Tím se liší od najatých pastevců. Ten, kdo není pastýřem, kdo pracuje za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. (12) Námezdníkovi vyhovuje, když je klid. Když se ovce pasou, tu a tam zabečí a hlavně když přinášejí vydatný užitek, na němž závisí i pastevcova mzdová odměna. Problém nastává, když jde do tuhého. Námezdník utíká. Jeho srdce netíhne k ovcím. Nejsou jeho vlastní, netvoří neodmyslitelnou součást jeho života. A zde je právě ten rozdíl mezi najatým a dobrým pastýřem. Ježíš přilnul ke svým bratřím a sestrám jako nikdo jiný. Zamiloval si je. My jsme mu přirostli k srdci. Síla vzájemné náklonnosti a lásky je větší než síla peněz a zisku. Proto Pán Ježíš neprchnul z Getsemanské zahrady, když si pro něj šli biřici. Zůstal na svém místě, zůstal na straně lidí mu svěřených, zůstal na straně těch, které miloval, kteří pro něj byli více, než jen účetní položky. Jako dobrý pastýř zápasil proti zvlčilému světu. Jako dobrý pastýř vedl dobrý zápas a ochránil své stádo před záhubou. Ochrana stáda je tedy tím prvním znakem dobrého pastýře.

Nyní k druhému znaku. Dobrý pastýř shromažďuje své ovce. Pamatuje na každou ovci, žádná z nich není zapomenuta. Proto je psáno. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne. Ježíš se vyzná ve svých lidech. Evidence v našich sborových kartotékách se s ním zdaleka nemůže měřit. On má přehled, kde kdo žije a modlí se, co koho zaměstnává, co koho těší a trápí. Občas se setkám s člověkem, který mi poví. „Víte, pane faráři, já věřím v Boha, třebaže do kostela nechodím.“ Někdo dokonce prozradí, že se i modlí. Takové vyznání ve mně pokaždé vyvolá určité rozpaky. Jsou to křesťané, nebo nejsou? A proč se vlastně spolu s námi neshromažďují k Boží chvále? Tihle lidé se neukazují na našich bohoslužbách. Žijí svoji víru v ústraní společnosti, často i v ústraní své rodiny. Je radostné dozvědět se přímo od Krista, že tito lidé nejsou ztraceni. Nacházejí se sice mimo klasické církevní struktury, nenacházejí se však mimo Kristovu pozornost. On zná zbožné lidi. Zná jejich srdce a zná jejich víru. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. (16) I ty musím přivést, i ty musím shromáždit.

Je to zvláštní. Z Ježíšových slov zaslechneme jen zřídka slovo musím. Musím jít ke ztraceným ovcím. Cesta ke ztraceným, k zapomenutým, k opuštěným a vyhoštěným. To je úkol pro dobrého pastýře. Jít a hledat lidi pro Boha. Ježíš si uvědomuje naléhavost úkolu. Proto vzácně a neobvykle na sebe vztahuje to slůvko musím. Musím jít a musím je přivést, jinak bych nebyl dobrý pastýř.

A vzápětí zazní zaslíbení pro všechny věřící, pro ty církevní i pro ty necírkevní. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (16) Kristus nás shromáždí. To naše společenství zde v Poličce je jen pouhou předehrou budoucích věcí. Početní stav v našich modlitebnách a kostelích není konečný. Přijdou další, už jsou na cestě, neboť Kristův hlas působí. Působí skrze nás křesťany, kteří svědčíme o Kristu. On nás shromáždí svým hlasem. Vytvoříme jedno velké křesťanské společenství. Jednoty nedosáhneme ekumenickou diplomacií ani organizační šikovností, ba ani bratrskou solidaritou. Ta pravá jednota vzniká poznáním Krista jako dobrého pastýře. Jednota vzniká tam, kde nasloucháme Kristovu pastýřskému hlasu.

První křesťané v rané, nerozdělené církvi to věděli. Na obrazy malovali Krista právě jako onoho dobrého pastýře s ovcí na ramenou. Obrazy trpícího Ježíše na kříži či obrazy vševládného Krista na nebeském trůnu, ty všechny jsou o něco mladší.  V samotných počátcích křesťanství bylo věřícím jasné: On, dobrý pastýř, nás chrání a shromažďuje. A my přijímáme péči, kterou on nám věnuje – péči ve slovech blahoslavenství, péči ve slovech největšího přikázání. Jen tak bude jedno stádo, jeden pastýř.

Dobrý jsi, Hospodine, Bože náš, neboť jsi nám na pomoc povolal velikého pastýře duší a my jsme uslyšeli jeho hlas. Za to tě chválíme

Ezechiel 34,11-16.22-26                Písně: 28; 558; 309, Já vím, 169                                           1Petr 2,20b-25

Kázání v 2. neděli po velikonocích 4. května 2025.