Jak se člověk stane prorokem? Potřebuje na to nějaké odborné škol y? Anebo jsou zapotřebí určité speciální povahové vlastnosti? Či snad je nezbytný patřičný rodový původ, jako u šlechtických elit? Nic z toho. Člověk se prorokem prostě stane, ať už je takový či makový.

Podívejte se na Mojžíše, co byl zač. Pocházel sice z hebrejské rodiny, ale vychován byl po egyptsku. Kulturní míšenec. Ani ryba, ani rak. Od všeho trochu a nic pořádně. Anebo naopak: i ryba i rak. Obojí pořádně a k tomu neustálé přeskakování z jedné role do druhé.  Mojžíš byl od samého počátku srostlý se dvěma světy.  Zřejmě z Bible znáte pohádce podobný příběh o Plaváčku Mojžíšovi. Hebrejského chlapce, narozeného v čase pronásledování, jeho matka ukryje do košíkového člunu a důmyslně jej pošle po vodě směrem k egyptské princezně. A jelikož Nil je pro Egypťany řeka posvátná a s božstvy je radno býti zadobře, je chlapec přenesen na výchovu do faraónských paláců. A jelikož zároveň kojenec potřebuje mléko, je jako kojná povolána chlapcova opravdová matka, která se jakoby náhodou nachomýtne k jeho nálezu. (Mimochodem tohle stojí za zapamatování:  Co vypadá jako pouhopouhá náhoda, se leckdy ukáže jako dobrá Boží cesta.)

Ani ryba, ani rak.  Či spíše i ryba i rak. Jakožto záhadný dar Nilu obdrží Mojžíš u dvora s ostatními faraónovými chráněnci kvalitní vzdělání. On se řadí ke kulturní smetánce národa, málokdo je obeznámen s egyptskými tradicemi tak důkladně jako on. Jenže na druhou stranu zůstává Mojžíš spjat se svou neegyptskou rodinou. Kojí ho jeho hebrejská matka. A já jsem přesvědčený, že nezůstalo jenom u kojení. Hebrejské písničky mu zpívala jeho maminka. O údělu hebrejského lidu mu vyprávěla. Že Egypt není jejich vlastí, že robota a otroctví není jejich pravým posláním, že kdesi za pouští na ně čeká zaslíbená země. Pravá domovina. „Mává, mává nám všem svobodná zem.“ Právě tohle odmala slýchal Mojžíš od svých příbuzných. Od svých zotročených příbuzných, přičemž on sám vyrůstal v komfortu královského dvora.

Ryba i rak. Egypťan i Hebrej. Pohan i Izraelita. Mojžíš v sobě nosil egypťanství i hebrejství. Který kulturní kořen byl pro jeho osobnost směrodatnější, životodárnější? Kým byl Mojžíš navenek, kým byl uvnitř? Co nosil v hlavě? Co nosil v srdci? Dovedete si představit ono napětí, v němž Mojžíš vyrůstal? Zašmodrchané pubertální hledání identity, kam vlastně patřím. Jaká je má příslušnost? Doširoka otevřené příležitosti egyptského vzdělance, nebo mlhavý izraelský sen o vzdálené zemi, v níž platí Boží zákony.  Na kterou stranu se mladý Mojžíš přikloní.

V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. (11) Plnoletost Mojžíš sice oslaví za zdmi paláce, ale táhne ho to ven. Snad teprve až jako dospělý získal plnou svobodu pohybu. Jde ke svým krajanům, ke svým bratřím, kteří nežijí v takovém pohodlí jako on. Izraelci se řadí k nespočetným zástupům egyptských otroků. „Na čí stranu patřím?“ balancuje ve své duši Mojžíš. „K mocným, nebo k porobeným?“ Odpověď se začíná rýsovat. Mojžíš vychází ze společensky bezpečné pozice a míří k lidem ze dna společnosti. Když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu.

Již tady lze u Mojžíše spatřit jednu z typicky prorockých vlastností. Prorok mívá odstup od vládnoucích vrstev. Netáhne za jeden provaz s těmi, kdo jsou nahoře. Ostatně bývá znakem falešných proroků, že lezou mocným lidem do zadnice.  Když Mojžíš dospěl, začal se orientovat na chudé a utlačené. Což není samozřejmá orientace. Když se v 19. století začalo rozmáhat dělnické hnutí s myšlenkami sociální spravedlnosti, mnozí církevní představitele k němu zaujali velmi kritický či přímo odmítavý přístup. Konzervativní církve úporně hájily stávající společenský řád, který však naprosto ignoroval čerstvé proměny společnosti. Naštěstí se tehdy objevili kazatelé, kteří prorockým hlasem upozorňovali, že nelze táhnout bezmyšlenkovitě za jeden provaz s vládnoucími strukturami. Oporu pro svá tvrzení nacházeli v Bibli. Kristus byl na straně chudých, apoštolové pocházeli z nižších vrstev, proroci se zastávali utlačených. I samotný Mojžíš vstupuje do dospělého života revoltou proti blahobytným poměrům, v nichž byl vychováván. Blahobyt hořkne při pohledu na bídu, kterou je zaplacen. Ve 20. století social gospel či křesťanský socialismus sehrály prorockou roli, obrátily po  možíšovsku pozornost k robotujícím bratřím a zachránily alespoň kousek hodnověrnosti evangelia. Dnes běžně patří k výbavě církví, že promýšlejí, odkud se ve společnosti bere nouze a jak ji lze potlačit.

Mojžíš vyšel z bezpečí paláce a rychle se setkal s drsným světem venku. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal ho do písku. (11n) Dnešní chcimírové by protestovali, proti Mojžíšově eskalaci násilí: „Měl Egypťana nechat, ať Hebreje odrovná, a byl by konečně mír.“ Jenže Mojžíš nepomůže s likvidací napadeného, nýbrž zlikviduje útočníka. Užuž by se chtělo říci, že se jasně ukázalo, komu patří Mojžíšovo srdce. Že hebrejství u Mojžíše převážilo nad egypťanstvím. Ale nedělejme uspěchané závěry na základě nacionalismu a čtěme dál.

Když vyšel druhého dne, spatřil dva Hebreje, jak se rvali. Řekl tomu, který nebyl v právu: „Proč chceš ubýt svého druha?“ (13) Hlavním motivem pro Mojžíše není láska k národu, hlavním motivem je pro Mojžíše láska ke spravedlnosti. Je špatně, když se člověku děje bezpráví. Tečka. Nikdo nemá právo druhému ubližovat. Tak jako včera v bitce s Egypťanem, i dneska se Mojžíš zastane utlačovaného. Svého bratra Hebreje. Akorát tím naštve svého jiného bratra Hebreje. Hranice mezi spravedlností a bezprávím totiž nevede mezi národy, jak si mnozí lidé představují ve stylu „dobří Češi, špatní Němci“ „dobří místní, špatní přistěhovalci“ „dobří bílí, špatní tmaví“. Ne, hranice práva a nespravedlnosti vede mezi jednotlivými lidmi a to i uprostřed jednoho národa. Mojžíš neuhlazuje spor svých krajanů slovy „Tak toho kluci nechte a jděte domů!“ Mojžíš se postaví na stranu práva proti svévolníkovi.

Před sebou máme další rys proroka. Prorok horlí pro spravedlnost. Prorok se umí rozlítit, rozčílit nad nepravostmi světa. Proroci nepatří k těm lidem, kteří za každou cenu hledají vnitřní klid a rovnováhu. Jakýsi povznesený nadhled, že nic nemá cenu, svět ve zlém leží a basta. Není důvod se rozčilovat, není důvod se namáhat a usilovat o nápravu, vždyť bezpráví vždy bylo, je a budu. Tak proč si jím kazit náladu. Taková rezignace je prorokovi cizí. Špatné věci je zapotřebí napravit. Nebo se alespoň o nápravu pokusit. Nelze zůstat v klidu.

Je mnoho lidí, ve kterých bublá a vře nespokojenost se stavem světa. Vidí všelijaké špatnosti, jež se ve světě dějí. Lecjakou nespravedlnost zakusili sami na sobě. A to bolí a mrzí. S lidskou nespokojeností umějí čarovat politici, otázkou je, kam toto spravedlivé rozhořčení nasměrují. Budou přitápět pod kotlem a roztáčet kolotoč naštvanosti, anebo předloží kloudné řešení? Rozhodně se nezavděčí všem.

Mojžíšovi se jeho intervence do vnitrohebrejského sporu vymstila „Kdo tě ustanovil nad námi za velitele a soudce? Máš v úmyslu mne zavraždit jako toho Egypťana?“, ohradil se dotčený. Mojžíš se ulekl a řekl si: „Jistě se o věci už ví.“ (14) Měl pravdu. A tak Mojžíš utekl před egyptskou policií do zapadlého pohraničí. Ale ten zápal pro spravedlnost v Mojžíšovi zůstal. U studny se zastal pastýřek, které při napájení dobytka drze předbíhali pastýři.

Sestry a bratři, kde je v dnešním příběhu Bůh? Nečteme, že by něco udělal, nějak zasáhl a Mojžíšovi pomohl. Mojžíš vede svůj životní zápas sám. Kde je Pán Bůh? Pán Bůh je ukrytý v oné obrovské, neuhasitelné touze po spravedlnosti, která Mojžíše hněte a pomalu z něj dělá proroka. Bůh je ukrytý v touze po spravedlnosti. Také ve vaší touze po spravedlnosti je ukryt Bůh. Když nejste spokojeni s nepravostmi světa, tehdy ve vás vane Boží Duch. Není to žádný vichr, jenom pouhý vánek, ale působí ve vás. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Mt 5,6) říká Pán.

Jak se Mojžíš stal prorokem? Na začátku, to bylo velmi zamotané, ale už tehdy tam byla přítomna spravedlnost. Amen. Pokračování příště.

Matouš 5,1-12            84; S 288, 749; 698; 314

Kázání v neděli 15. září 2024