Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno, prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. (1n) Ano, přesně tak to máme zapsáno: šly zrána ke hrobu. Ženy. Na úsvitu velikonoční neděle vidíme Ježíšovy učednice, zatímco Ježíšovi učedníci jsou kdovíkde. Spí ještě? Vyspávají snad po truchlivém večeru, kde se vínem nešetřilo? Anebo jsou někde ukrytí a třesou se strachem, aby je nedejbože nepotkalo totéž, co potkalo jejich Mistra.  Bojí se někde v ústraní, nebo snad sebrali odvahu a spřádají klopotné plány, jak budou bez Ježíše dál hlásat Boží království? Nevíme. Ke hrobu jdou pouze ženy. Prvotní kontakt se vzkříšením, první setkání s novým životem náleží ženám. Ostatně – ať se nám to, milí mužové líbí nebo ne – tak tomu je už od přírody. První kontakt s novým životem je vyhrazen ženám, když na svět přivádějí děti. Naše pramáti dostala jméno Eva, hebrejsky Chiva, což znamená Živa. Ta, která žije. Ta, která je u života. Ta, skrz kterou život do světa vstupuje. To je Eva. A o zázraku života jsme v prvním biblickém čtení ze Starého zákona slyšeli zpívat ženu Chanu. V evangeliu pak podobnou písničku zpívá další žena: Marie, matka Ježíšova.

V nedělním ránu jdou tři ženy ke hrobu. Tři dcery Eviny se jako první setkají s novým životem. Dosud ale ještě prázdný hrob nenalezly. Dosud ještě pořád přemýšlejí o smrti. Ano, smrt je samozřejmá. Ano, se smrtí je nutné počítat. Ano, o mrtvé je zapotřebí se postarat. Proto nesou vonné masti. Ony se vyrovnávají se smrtí. Ony chtějí žít dál. Chtějí dokončit pohřební rituál jak se sluší a patří. Aby mrtvý mohl konečně spočinout. Aby se jeho životní příběh konečně uzavřel. A místo uzavřeného konce naleznou otevřený hrob.

Ženy jdou nedělním ránem ke hrobu. Proč s nimi nejdou muži? Copak oni nechtěli pohřeb dokončit? Copak oni smrt přehlížejí? Odvracejí od ní zrak? Vytěsňují smrt podobným způsobem, jaký je u nás nyní běžný: „Prosím vás, jen žádný pohřeb.“ Nebo snad učedníci nedovedou smrt snést? Že by skutečně byla pravda, že na hraně života bývají ženy silnější než muži? Velikonoce by tomu nasvědčovaly.

Ve velikonočním ránu jdou ženy ke hrobu. A muži nikde. Vybavuje se mi písnička: Řekni, kde ti muži jsou, co se s nimi mohlo stát? Řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být? Možná ji také znáte. Asi ale nevíte, že její autor, Američan Pete Seeger, má písničky i v našem zpěvníku Svítá. Tahle písnička se stala celosvětovým hitem. Where have all the young men gone? Long time passing. Where have all the young men gone? Long time ago. Existují překlady z angličtiny do desítek jazyk. (I do ukrajinštiny: Ну, а, хлопці їхні де? Їх нема уже давно. Ну, а, хлопці їхні де? Уже нема їх.) Je to píseň o rozdělení. Píseň to roztržení těch, kteří mají být spolu, ale nejsou. Pete Seeger hrál na banjo a zpíval proti násilí, válce, proti smrti, aby ukázal, co všechno ničí život.

Velikonoční ráno zastihuje Ježíšovy lidi roztržené, rozptýlené do několika skupin, které o sobě ani nevědí, kde jsou a co dělají. Ježíšovo zatčení, Ježíšův proces, Ježíšova smrt rozehnala ty, kteří bývali spolu. Putovali s Ježíšem. V evangeliích se pozornost vypravěčů soustředí především na dvanáct učedníků, ale průběžně se objevují zmínky, že ženy doprovázely Kristovu družinu. Ženy byly hostitelkami, když byl Ježíš na návštěvě. Ženy byly mezi uzdravenými prosebníky i mezi nasycenými posluchači. Na velký pátek se na golgotský kříž z povzdálí dívaly také ženy. Zkrátka byly po celou dobu více či méně při tom. Ale Kristův tragický konec je všechny rozdělil. Jak předpověděl samotný Ježíš: ‚Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.‘ (Mt 26,31)

Odtržení lidé. Rozdělení lidé. Co všechno mezi námi hloubí příkopy? Co mezi námi vytváří bariéry? Co nám znemožňuje, abychom spolu přebývali v pokoji a v lásce? Sestry a bratři, vy sami to víte. Co působí napětí ve vašich domovech. Co narušuje vaše vztahy. Co zneklidňuje vaši duši, takže nemáte na druhé lidi náladu. Vy víte, co ukrajinské ženy vyhnalo z domova a ony se ocitly tisíc kilometrů od svého domova. Daleko od svých manželů, bratrů, synů. To všechno je stín smrti, dnes stejně jako kdysi v Jeruzalémě. To všechno je stín smrti, která rozděluje lidi. Smrt ničí a podkopává život. Znemožňuje nám žít spolu v pokoji a míru. Rozdělení. Muži a ženy. Rodiče a děti. Přátelé a sousedé. Národy, jazyky, rasy. Stále znovu a znovu se mezi námi vynořuje odcizení v tisíci podobách.

A pak je zde prázdný hrob. A Kristus, který vstal z mrtvých. Zázrak vzkříšení, kdy začíná nový život. Bůh dává nový život a spojuje ty, kdo byli násilně rozděleni. Stín smrti se rozplývá. Ženy jsou poslány za učedníky. Už nemají byt rozděleni smrtí, mají být spojeni životem. Posel jim řekl: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům: Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl.“ (6n) Opět mají být všichni spolu a společně mají potkat Vzkříšeného. To jsou velikonoce. Vzkříšený Kristus svým novým životem spojuje všechny, kteří jsou rozděleni a na které dopadá stín smrti.    

Velikonoční ráno. Ženy jdou od hrobu. Chvíli ještě potrvá, než druhým řeknou, co se stalo. Ale je ráno a ženy jdou od hrobu a slunce svítí. Jak rosa na slunci mizí beznaděj, že smrtí všechno končí. Jak rosa na slunci mizí strach ze smrti. Strach z pokaženého života. Jak rosa na slunci mizí strach z nepřátel, kteří ničí život a ubližují druhým lidem. Ony jdou dál a vědí o Boží lásce a o Boží tvořivé síle, kterou ani hrob nedokázal spoutat. Ženy se díky vzkříšení se setkají s těmi, od nichž byly odtrženy. I my se setkáme s těmi, od nichž nás oddělil stín smrti. A začne nový život. Kristus vstal z mrtvých. Skutečně vstal z mrtvých. Amen.

1. Samuelova 2,1-8                549, 543; 238; 382; 146; 558; 561     Římanům 8,38n

Kázání na velikonoční neděli 17. dubna 2022.