Na plovárně se strhl křik. Uprostřed bazénu jakýsi muž bezmocně plácal rukama a začal se topit. Třebaže k němu rychle doplavali zachránci, na břeh jej vytáhli už v bezvědomí. Plavčík se pustil do oživování, přesně jak byl vyškolen. Masáž srdce střídalo umělé dýchaní. Netrvalo dlouho a nešťastník přišel k sobě. Popadl dech. Pomoc přišla v čas a díky ní se vrátil do života.

Sestry a bratři, chytit dech, nabrat nový dech – o to jde ve svato-dušních svátcích. Nadechnout se, s novou silou dýchat, s novou silou žít. Bylo po velikonocích a učedníci seděli – kde vlastně? Evangelista Jan zaznamenává, že se nacházeli v domě za zavřenými dveřmi. Zavřeli se ze strachu před okolním světem. Oni se usadili ve svém strachu, ve svých obavách, co bude dál. Těžko se jim dýchalo. Vždyť jejich mistra vládcové zavrhli a odsoudili. Co tedy čeká jeho žáky? Učedníkům se svírá nitro, není jim do řeči, není jim do zpěvu. Připadají si, že se užuž utopí v rozbouřeném světě.

A pak mezi ně přichází Ježíš. Stejný jako dřív, a přece jiný. Zbitý, a přece vzkříšený. Živý, a přece probodený. Ukázal jim ruce a bok. (20) Jsou svědky Ježíšova přechodu přes hranici smrti. Jsou svědky, ale dosud nevydali žádné svědectví. Dosud vězí za zavřenými dveřmi, dosud je svírá strach, dosud se jim špatně dýchá. Ale proměna už se začíná. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. (20) Ano, něco se musí změnit, něco se musí pohnout, začít. Nemohou přece trvale trčet v onom dusnu k zalknutí, dřepět v sice bezpečném, ale vydýchaném bytečku. Potřebují vyjít na čerstvý vzduch. Pán jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ (21)

Vyjít do světa. Vyjít za lidmi. Nikde nečteme, že se učedníci zázra-čně zbavili svého strachu. Možná se bojí dál, ale vedle strachu si v sobě nesou i pokoj. Velikonoční pokoj. Naději, že smrt nezvítězí na věky. Nesou si s sebou Ježíšův pokoj, jistotu, že Bůh člověka neopustí ani ve smrti, ani po smrti. Zde spočívá svatodušní zázrak. Vedle našich strachů a smutků žít nadějí, že láska je silnější než nenávist, že pravda je silnější než lež, že život je silnější než smrt. Přesně tohle Kristus právě o veliko-nocích prožil. Přesně tuhle naději chce šířit a vdechnout mezi lidi. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ (22)

Učedníci dostávají umělé dýchání. Strach je přidusil, ale teď nabí-rají nový dech. Svatý dech. Dýchají jinak než dosud. Teprve nyní pro ně naplno propukají velikonoce. Když spatřili prázdný hrob, nic moc se pro ně nezměnilo. Pohled na prázdný hrob vyvolává jen dohady a pochyb-nosti. Teprve Duch svatý, teprve vnoření do Kristova obživujícího dechu jim dává novou zkušenost. Pomoc přišla včas a díky ní se vrátili do života.

Kristus rozdýchal zalknuté učedníky. Není to zdaleka poprvé, kdy Bůh vdechl lidem svého Ducha. Stačí listovat Biblí. Hned na první stránce v příběhu o stvoření čteme: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7) Již na samém počátku dostává člověk do vínku dýchání jako pojítko s Bohem. My jsme živi díky Bohu. Bůh nám život dal a na živu nás udržuje. –  Když Izraelci opustili egyptské otroctví a putovali k zaslíbené zemi, nastávaly cestou různé potíže. Lid reptal, cesta se mu zdála úmorná. Tehdy Bůh přelil ze svého Ducha, jenž působil v Mojžíšovi, dal i dalším představitelům lidu. Všechna starost tak neležela na jednom jediném muži, nýbrž byla přenesena na tým. Tým vedoucích byl prodchnut Božím Duchem, aby společně čelili obtížím na cestě. (Nu 11) – Podobně o pár let později, kdy už lid sídlí ve své zemi a vede války proti krvežíznivým sousedům, povstávají v lidu bojovníci, kteří zmocněni Duchem Božím, nabývají odvahu a statečně vedou svůj lid do vítězného boje. (Sd) Opět od Boha vane Duch, jenž žehná životu. –  Když se mnoho let později stalo z Izraele království, králové i lid někdy brali život zkrátka. Utlačovali chudé, vymýšleli si falešné bohy a víru v jediného pravého Boha odsouvali stranou. Mysleli si, že vytvoří nějaký lepší způsob života, ale vzájemné soužití jen ochromili, otrávili, rozbíjeli. Opět zapracoval Bůh svým Duchem. Povolával proroky, aby lidu ukazovali a připomínali správnou cestu života. – Když i přes jejich snahu království padlo a Jeruzalém byl zpustošen, lid ztrácel naději a připadal si jen jako hromada neperspek-tivních suchých kostí. Byl to prorok Ezechiel, kdo pronesl slavné proroctví o Božím větru, o Božím Duchu, který zavěje a obživí suché kosti. (Ez 37) – A jdeme dál: když se židovský národ, povzbuzený Ezechielovými slovy, vrací do rozvrácené země a pouští se do díla obnovy, je toho na něj moc a umdlévá. Snaží se napnout síly a vybudovat solidní státní útvar. Do čehož se vloží prorok Zacharjáš a vyřizuje Boží vzkaz: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (Za 4,6) Pomoc přišla včas a díky ní se lid vrátil do života. „Duch svatý mluvil ústy proroků,“ shrnuje dávné dění starobylé křesťanské vyznání nicejsko-cařihradské, následovník vyznání apoštolského, a příznačně Ducha svatého nazývá činitelem života. Výrobcem života. Kde je Boží duch, tam je živo, tam se žije. Tam život i přes porážky a překážky nabírá správný, nadějný směr.

            Když byl Ježíš před začátkem svého veřejného působení pokřtěn v Jordánu, spatřil Jan Křtitel sestoupit na Ježíše svatého Ducha v podobě holubice. Opět žádná náhoda. Veškerá Ježíšova činnost je nesena Božím Duchem jako obhajoba života. Ježíš přichází coby záchranář, který radostnou zprávou rozhýbává zkamenělá srdce. Kristus evangeliem dává masáž lidským srdcím a svým dechem dává umělé dýchání všem. Život v duchu nekončí. Takový život má budoucnost. Má budoucnost i navzdory smrti, jak se ukázalo o velikonocích. Nejenže je Kristův hrob prázdný, ale Kristus přichází a vtahuje učedníky do svého Ducha. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny…“, líčí evangelista Jan. (22n) Život bude obnoven odpuštěním. Obdobně ve Skutcích apoštolských je moc Ducha popsána jako průvan, který vtrhnul do domu mezi apoštoly a přiměl je všemožnými jazyky hovořit. O čem? O odpuštění a o novém životu, který Kristus otvírá, o čem jiném. Opět Duch koná totéž: Pomoc přišla v čas a díky ní se učedníci vrátili do života.

            Je po velikonocích. Jako učedníci a učednice sedíme v jednom kruhu, sice ne za zavřenými dveřmi, ale podobně sevřeni obavami ze světa venku. Je až k zalknutí, co všechno se děje. Kolik nástrah na život čeká v podobě nemocí, úrazů a nehod. A kolik faulů na život si lidé navzájem sami připravují svým sobectvím a lhostejností, svou zlobou a nenávistí, svou hloupostí. My toho nejsme vzdáleni, ani ušetřeni, vždyť venku to je náš svět. Špatné zprávy vyrážejí dech a berou chuť žít. Tak tomu bylo, tak tomu je stále a tak tomu bude. Proto si dnes připomínáme seslání svatého Ducha. Slavíme dar Božího Ducha, který i nám vdechuje ježíšovskou naději, že se láska vyplácí a život má díky Bohu budoucnost. Proto se vypráví stále znovu a znovu příběh, jež jste dnes slyšeli ode mne: Bůh se vytrvale zastává života – navzdory potížím, navzdory zmaru, navzdory smrti. Bůh vdechuje život . Bylo tomu tak při našem zrodu, je tomu tak v našich dnešních těžkostech a bude tomu tak i v naší smrti. Kéž nás Bůh znovu mocně rozdýchá touto nadějí. Amen.

    Ezechiel 37,1-6                     178; 675; 42; 399; 510            Skutky 2,1-4     

Kázání na svatodušní neděli 24. května 2015.

Obrázek z materiálu policie NDR.                          Zdroj: Wikipedia