Jeremjáš dost štval svoje současníky. Popuzoval je svým názorem na současnost. Sestry a bratři, jedna věc je minulost. Když se se svými současníky neshodnete v názoru na minulost, tak to ještě tolik nevadí. Co bylo, bylo. Pokud se ale se současníky neshodnete v pohledu na současnost, je na problém zaděláno. Když svou dobu vidíte každý jinak. Jiné vnímání problémů, jiné vnímání naléhavosti problémů, jiné cesty, které mají vést k řešení. Kudy dál? Myslím, že nám vůbec nedá mnoho práce představit si Jeremjášovu dobu. Rozdělená společnost, která prochází zásadními změnami, a lidé se rozcházejí – hluboce se rozcházejí – v názoru na další vývoj. Kudy dál? Nepřipomíná vám to něco? Naše doba, Jeremjášova doba – o které vlastně mluvím?  

Jeremjáš dost štval svoje současníky. On měl na současnost názor, který se protivil zažitým představám. Jaký recept napsat pro bolavou dobu? No aby bylo možno psát recepty, je napřed nutné stanovit diagnózu. Čím je vlastně současnost nemocná? Copak trápí přítomnost? Prorok se nedokáže shodnout s druhými lidmi na diagnóze jejich společné společnosti. On už vidí problémy, které dosud jiní nespatřili. Nechtějí je vidět, nemůžou je vidět, bojí se je vidět. Ale prorok nemůže zamlčet, co už se stává skutečností. Mluvit pravdu je Boží. Mluvit pravdu i o nepříjemných věcech.

Doba to byla nadmíru těžká. (Ale jen tak mimochodem: která doba je lehká? Každá doba má své potíže.) Ale někdy jako kdyby dějinná zátěž byla obzvláště veliká a břemeno otázek k neunesení. Kdysi jako dnes. Jeremjáš žil v době, kdy se rozpadal dosavadní světový řád. Egyptská říše podél Nilu nebyla zrovna v kondici. Byla ráda, že je ráda. Na opačné straně v Mezopotámii mezi řekami Eufrat a Tigris zároveň dohasínala asyrská říše. Na její místo se tlačila nová, svěží velmoc jménem Babylónie. Bábel.  A chudáci Židi mezi tím. Maličké Judské království nepředstavovalo žádnou výraznou politickou veličinu. Spíše bylo hračkou v rukách sousedních mocností. Ale lidé měli svou zem rádi. Měli rádi styl života, jaký si vypěstovali. A byli hrdí na svůj výstavný chrám v hlavním městě Jeruzalémě. Geopoliticky sice vlivní nebyli, ale nábožensky byli vyspělí. Za chrám se rozhodně stydět nemuseli.

Jeremjáš dost štval svoje současníky. Pozvolna probublávaly zprávy o rostoucím vlivu Babylónu a Jeremjáš je dokázal zpracovat. Na rozdíl od ostatních dokázal noviny vstřebat a vyvodit z nich důsledky. Připouštěl si, že na obzoru se rýsuje nový problém, který si ovšem jeho současníci nepřipouštěli. Podle Jeremjáše se svět musí změnit. I v Judsku, v jeho vlasti se svět musí změnit. Lidé se musí obrátit od svého sobectví a přivrátit se k zájmu o společné přežití. Už nehrát jen sami na sebe, nestarat se o vlastní zisk, ale prosazovat právo a hledat, jak obstát jako celek. Řídit se Božím zákonem, nikoli soukromými zájmy. To je cesta vpřed. To je recept pro nemocnou současnost. „Řekneš jim: Toto praví Hospodin: Jestliže mě neuposlechnete a nebudete se řídit mým zákonem, který jsem vám vydal, naložím s tímto domem, jako se Šílem, které padlo, a toto město vydám zlořečení u všech národů země.“  Neboli jinými slovy: jestli nic nezměníte, špatně to dopadne.

Jenže komu by se chtělo měnit styl života? Vždyť dosud všechno celkem fungovalo! Dělejme vše jako dřív a bude dobře, hlásali vůdcové. Nenechme si život otrávit novými výzvami. Oni úplně Babylón za humny vytěsnili. Odmysleli si ho. Bláhově si mysleli, že se prolžou ke štěstí. Make Jerusalem great again! Přichylme se k tradičním hodnotám a žádné nové nevytvářejme! Dělejme znovu, co jsme dělali dříve, znělo populární heslo doby. Jeremjáš tenhle názor nezastával. Jeremjáš štval svoje současníky, protože je nutil myslet jinak. Nutil je k obrácení, ke změně smýšlení, aby lidé nepřehlíželi palčivé problémy současnosti.

Kněží, proroci i všechen lid slyšeli Jeremjáše mluvit v Hospodinově domě všechna ta slova. Když Jeremjáš domluvil, co mu Hospodin přikázal mluvit ke všemu lidu, kněží, proroci a všechen lid ho chytili a křičeli: „Zemřeš!“. (7n) Kdo příliš vybočuje z řady, ten ruší. Vládcové chtějí klid na práci, duchovenstvo chce klid na bohoslužbu, prostý lid chce prostě klid. Kdo klid ruší, musí být sám zrušen. Zemřeš, slyšel Jeremjáš. Zemřeš, slyšel Ježíš při procesu před náboženskou veleradou a před světskými panovníky. S Ježíšem udělali protivníci krátký proces. Jeremjáš vedl dlouhý zápas, kdy byl opakovaně zadržen a trýzně, ale opakovaně ho zachránili vlivní příznivci. Toho trápení, toho nářku a těch slz, jimiž si Jeremjáš prošel. Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sporu a sváru pro celou zemi, hořekuje, doslova kvílí prorok. (13,10)

Ale Jeremjáš si pokoj nedal. Dále rušil. Dále štval své současníky tím, že jim vysvětloval, jaká je vlastně současnost. „Chceme mír“, skandovali obyvatelé Jeruzaléma. Úplně vidím, jak ulicemi města prochází nějaký fanfarón a velkohubě se kasá: „Stačí mi 24 hodin a uzavřu mír s babylonským králem.“ Jenže Jeremjáš správně čte svou dobu a ví, že takhle to nechodí. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není. (6,14) Falešné sny o míru se sice sladce sní, ale o to hořčí bude probuzení do reality.

Jeremjáš se nevměšoval jenom do politiky. On se vměšoval i do náboženství. Náboženské předáky štval, když zpochybňoval dosavadní instituce. Mnozí lidé hledali v napjaté situaci útočiště ve víře, na čemž není nic špatného. Špatné ovšem je, když se víra místo k živému Bohu upíná k neživým věcem. V očích mnohých se jeruzalémský chrám stal ochranným amuletem, talismanem, který měl zázračně obránit město před nepřátelskými vojsky. Vždyť zde sídlí Bůh, ten přeci nedopustí, aby jeho dům padl do rukou cizáků. Ale dopustí, tvrdí Jeremjáš. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Nespoléhejte na klamná slova: ‚Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.‘ Jestliže napravíte své cesty a své skutky, budete-li mezi sebou zachovávat právo, nebudete-li utlačovat bezdomovce, sirotka a vdovu, nebudete-li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebudete-li chodit ke své škodě za jinými bohy, pak vás nechám přebývat na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům na věky věků. Ale vy spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku… říkáte: ‚Jsme vysvobozeni.‘ To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti? (7,3-10)

Jeremjáš dost štval svoje současníky. Stejně je štval i Ježíš. Oba hlásali, že vztah k Bohu se neodehrává v chrámu, ani ve světoborných událostech, nýbrž že se odehrává v obyčejném životě. Chováme-li se dobře ke svým bližním. Hledáme-li pomoc pro svou všednodennost u Boha. Tehdy nacházíme Boha i bližní. Chrám skutečně padl. Jeremjáš to zažil. Viděl krach své země, naprostý rozvrat politiky a náboženství. Krajanům zavlečeným do ciziny radí: nechejte si zajít snové chutě na rychlý návrat domů. Domů se rychle nevrátíte. Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. (29,5) V rozvrácené době se starejte o živobytí tam, kde jste. Ale nepřestaňte doufat v Boha. Ať se ocitnete kdekoli, na vaší další cestě vás chce provázet Bůh. B9da, do které jste se vlastní či cizí vinou dostali, není konečnou stanicí. Jede se dál.

Jeremjáš dost štval svoje současníky, neboť jim říkal: Nebojte se vidět dnešek s jeho současnými problémy. Mohl si dovolit tohle problematizování současnosti, neboť zítra zde pro nás bude Bůh. A pozítří. Uprostřed problémů nezůstaneme odkázáni sami na sebe. Když se dne se vše hroutí a rozpadá, Bůh dává plynout čas. Po zlé době přijde lepší čas.  A to je hlavní Jeremjášův odkaz: Bůh s námi putuje časem. Toto praví Hospodin zástupů: Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. (29, 10n) Amen

Marek 14,53-65          244, S 267, Krok za krokem, 702, 607

Kázání v neděli 10. listopadu 2024