Hořící keř

Mojžíš pase ovce a přitom se svými stády narazí na hořící keř. A Mojžíš stojí před hořícím keřem a velice se diví. Copak je to za zvláštní oheň, že keř nespálí?

Sestry a bratři, také se rádi díváte do ohně? Oheň přitahuje lidskou pozornost od nepaměti. Rádi sedáváme večer u ohně. (Já jsem jako kluk dohasínající ohýnky úplně miloval.) Někdo se může denně doma těšit pohledem do krbových kamen. Nebo třeba takový plamínek svíčky je našemu zraku příjemnější nežli rozžhavené vlákno žárovky. Atd. Poslední dobou se rozmohla různá ohňová vystoupení žongléřů. Kdo jste viděl jejich kousky se speciálními pochodněmi, jistě uznáte, že se jedná o něco úchvatného. Vůbec se tedy asi nedivíme obrovskému Mojžíšovu zájmu, když má před sebou keř, který hoří, ale neshoří.

Mojžíšův zájem však nevyvolávala jen vzrušující podívaná. Oheň byl pro starověkého člověka spojen i s náboženstvím a s posvátnými úkony. Existovaly zápalné oběti, při nichž se kusy zvířat vkládaly do ohně. Po celém Orientu stály rozmanité chrámy a svatyně, v nichž hořel oheň ku poctě příslušných božstev. Ostatně dodnes si oheň uchoval cosi z onoho čarovného náboženského nádechu. V katolických a pravoslavných kostelích se přece při slavnostních bohoslužbách zapaluje kadidlo k okuřování posvátného oltáře, Bible i lidí. Když Mojžíš spatří podivně hořící keř, právem v tom tuší dotek Boží blízkosti. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. (2)

Mojžíš stojí před hořícím keřem a setkává se s Bohem. Možná mu trochu závidíme. Kéž by setkávání s Pánem Bohem bylo tak jednoduché i pro nás! Keřů je v našem okolí dost a dost. Každý bychom si vyhlédli nějaké vlastní křovisko (třeba někde vzadu na zahradě) a tam bychom si chodili pro Boží pokyny do svých životů. Žádné složité hloubání, žádné nekonečné přemítání a zvažování správných cest by se nekonalo. Prostě by jen zaplápolalo ve křoví a my bychom rázem věděli jak dál. Jenže kvůli tomu se v Bibli o hořícím keři nepíše. Abychom snili, že Bůh k nám promluví za každým keřem. Ano, Mojžíš sice potkal Hospodina v hořícím keři, jenže to je Mojžíšův případ, Mojžíšův život a my, každý a každá, žijeme svůj život, vlastní, jinačí. Jsme jiné případy.

Keř, který hoří, ale neshoří, odhaluje dva rysy Božího přístupu k lidem. 1) Mojžíš z keře nemá strach. Dobře cítí, že v něm není ukryto žádné nebezpečí. V polopouštním prostředí nemá oheň kam přeskočit. Nemůže se rozšířit, nehrozí, že by zničil okolní život. Podobně je tomu s Bohem. Pán Bůh nám nehrozí zkázou. Jeho záměrem není životy zničit, nýbrž do nich vnést světlo. To za prvé. 2) A za druhé: Keř hoří, ale neshoří. Takové jsou Boží zdroje. Zdroje životní síly, naděje, lásky. Zdroje nevyčerpatelné. Hořet a neshořet. Bůh má dost možností, jak dávat a pořád mít na rozdávání. Nehrozí mu syndrom vyhoření. Kdo se napojí na tento zázračný Boží zdroj, objeví podivuhodný pramen sil. Proto Mojžíš tolik žasne nad podivným úkazem. Keř hoří, ale neshoří. Proto žasneme i my nad podobně podivným úkazem. Kristus umírá, ale není mrtev. Odevzdává svůj život, a přece není bez života. Je pohřben, a přece není v hrobu. Tak je tomu s každým, kdo se svěří Bohu. Sice bývá vyčerpán, sice stárneme a slábneme, sice umíráme, přesto však nezůstaneme v říši smrti nastálo. Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej, říká Ježíš. (Matouš 10,39)

Mojžíš uviděl prazvláštně hořící keř. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ (3) Já už vám mohu s předstihem prozradit, že Mojžíš stejně nakonec záhadu s hořícím nehořlavým keřem nerozlouskne. Nedoví se, jaký zvláštní oheň keř zachvátil. Někteří vykladači uvádějí, že iluzi plamene vyvolaly lesklé listy, kmitající se a blyštící se ve větru. Inu, když jim takové vysvětlení stačí, brát jim je nebudeme. Avšak Mojžíšovi, zkušenému pastevci a znalci místní stepi, takové vysvětlení očividně nestačilo, proto ke keři zamíří. Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (4n)

Na nás Evropany působí exoticky, že se má Mojžíš vyzout. Ale asi víte, že tentýž zvyk dodržují muslimové v mešitách. Během shromáždění jsou před prahem naskládány páry bot. A i vy, když si půjdete jako turisté nějakou mešitu prohlédnout, budete u vchodu vyzváni, abyste odložili obuv. Na svaté místo člověk nemůže vstoupit jen tak. Poněvadž je to místo zvláštní, vchází se na něj zvláštně. Zvláštním způsobem. Což lze jednoduše vyjádřit právě vyzutím. Mojžíš nemůže pokračovat dál obyčejným krokem, v opáncích, jimiž šlapal mezi ovčím trusem.

A tak se Mojžíš ocitl na svatém místě. Sestry a bratři, máte vy nějaké své svaté místo? Prostředí, kam se vypravíte, když potřebujete vypadnout z běžného shonu? Kam zajdete, když chcete získat odstup od všedních problémů? Někdo potřebuje procházky přírodou, jiný pravidelnou návštěvu kavárny a rozhovor s kamarádem či kamarádkou, dalšímu stačí obyčejný domácí kout s milým obrázkem, dobrou hudbou či s moudrou knihou. Křesťané navíc považují svá shromaždiště za svatá místa. Nenazýváme je obyčejným výrazem – hala, sál, barák. Naopak, dáváme jim jména vznešená – kostel, dům Páně, chrám. Sem přicházíme ve sváteční dny, abychom odlišili věci běžné od věcí mimořádných. Věci vyčerpávající od věcí občerstvujících.

Místa zastavení, ztišení. Sice se na nich nepohybujeme bosi, přesto se na nich pohybujeme jinak, nežli v běžném životě. Zde vybočujeme z každodenních starostí a snažíme se vnímat svět jinak. Zastavit se, přemýšlet, zhodnotit sami sebe. Zdá se mi, že nás doba nutí být stále v poklusu. Pořád něco dělat, plnit, zařizovat, sledovat, přepínat, surfovat. A nezastavit se. Jako kdyby chvíle zastavení a ztišení byla k ničemu. Jako kdyby výsledek musel být vždycky patrný a evidentní. Kupříkladu neděle jako den odpočinku už moc nefunguje. Nedělní nedělání je pro mnohé ztrátou času, nikoliv ziskem. Scházejí nám svatá místa, svaté doby, v nichž by člověk ubral rychlost a přesvědčil se, že zpomalení rytmu není nutně ztrátou. Chvíle klidu jsou prospěšné. Jako při škrtnutí zápalkou. Když zapálíte sirku, také ji ihned nepřiložíte k papíru v kamnech či k cigaretě v ústech. Po škrtnutí se na okamžik zastavíte, ztratíte chvilku času. Vyčkáváte, až se rozhoří. Kdo spěchá s podpalováním, většinou svým chvatem zápalku uhasí. Jako zápalka potřebujeme čas, zastavení, ztišení, abychom brzy nezhasli, nýbrž se trvale rozhořeli.

Mojžíš se zastavuje před hořícím keřem. Na moment jsou zapomenuty všechny ovce, z mysli mu odplula i rodina, žena s malým dítětem. Mojžíš se důvěrně sbližuje s Bohem. Slyší, že Bůh, kterého uctívali dávní předkové, se zajímá i o současnost. Že vyvede celý Mojžíšův lid z otroctví. To už je panečku silné téma. Mojžíš naslouchá a dožaduje se, aby se mu hlas ozývající se z keře nějak prokázal, aby se mu legitimoval. Poněvadž nelze věřit ledaskomu. Čím krásnější věci se nám předkládají k věření, tím více toužíme, aby byly opravdové.

A pak zazní ono hádankovité jméno. JSEM, KTERÝ JSEM. Boží jméno nejméno. Pohané si představovali, že když řeknou Ptah nebo Usiref, když správně vysloví jméno božstva, tehdy ovládnou pozornost svého boha či bohyně. Domnívali se, že každičký bůh je nějak přivázán ke svému jménu a stačí za ně zatahat. Hospodin svým zvláštním jménem vysvětluje, že není ve jméně. „Já jsem …“ – a neřekne  jméno, jimž by mohl být přivolán. Já jsem, který jsem. Nemohu být svým jménem popotahován, kam se vám zlíbí. Budu si dělat, co chci – budu se o vás zajímat. Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl je z oné země do země dobré a prostorné. (7n) Takový jsem a takový budu. Má láska k vám je mé jméno.

Sestry a bratři, v dávných dobách, když moudří mužové a moudré ženy vymýšleli rozdělení církevního roku a k jednotlivým nedělím přiřazovali biblické úryvky, v těch dobách označili tuto dnešní neděli jako poslední neděli z vánočního okruhu. Nese v sobě ještě odlesk vánoc. Bůh přichází lidem na pomoc, vnáší do našich životů světlo. Přináší nám naději na záchranu nepovedených životů. Sem patří i příběh o Mojžíšovu povolání. Hospodin Bůh se sklání a sestupuje k nešťastným lidem. V tomto světle máme vyhlížet i velikonocům. Co potkalo Pána Ježíše Krista, nebyla zlá náhoda. Tolik stojí naše záchrana. Takový je Bůh, že ve své přízni k nám se poníží. Za svou lásku platí životem. Kéž v tomto laskavém a hřejivém Božím světle vidíme i své životy.

Zprostřed hořícího keře jsi zavolal na Mojžíše, Pane. Také nás na našich všedních cestách zastavuj, Bože. Dopřej nám ztišení, dopřej nám načerpat sílu, radost a víru, ať v potemnělém světě spatříme tvou nehasnoucí lásku. Amen.

Jan 12,34-36.44-47

118,1-4; 667; 383; 423; 411

2. Korintským 4,6-10

Kázání na poslední neděli po zjevení Páně, 13. února 2011.