„Oči mé viděli spasení tvé,“ říká Simeon v dnešním evangeliu. A při těch slovech drží malinkého Ježíše ve svém náručí. Nyní může být „v pokoji propuštěn“, může pokojně zemřít. Jeho život, jeho touha jsou naplněny.

Sestry a bratři, ve vánoční době se v našem biblickém čtení spojují dva lidské příběhy. Příběh novorozence a příběh starce. Simeon je na sklonku svého života. Mnoho se napřemítal o Bohu, mnoho se namodlil za spásu světa. Teď ji drží v náručí. Má ji před očima a vyznává Bohu: „Nyní viděly oči mé spasení tvé.“ Už víc nepotřebuje. Ocitl se na konci své životní pouti a může v klidu zemřít. Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova. Simeon si je jist, že svět není ztracen. Jeho osobní život je naplněn a on si na jeho závěr půjčuje slova ze starozákonní knihy Jób. „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (42,2+5)

Závěrečné slovo je to, závěrečné slovo jedno děsivého příběhu. Jób, jak vypráví Bible, byl muž ze země Úsu. Tedy žádný Izraelec, přesto však byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. (1,1) A velmi bohatý byl. Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. (1,3)

Satan, žalobce, který neustále na lidech hledá slabá místa, že s Jóbovou zbožností to nebude příliš slavné, když se mu sáhne na majetek. „Věří v Boha jen potud, pokud se mu dobře vede,“ říká žalobce.

Takže Jób sedí jednoho dne ve svém domě. Tu k němu přijde posel a říká: „Přišli lupiči ze Šeby, pobrali dobytek a osly a jejich pastýře pobili.“ Ještě nedomluvil, už přišel druhý a supí: „Tvoje ovce zahynuly ve strašlivé v bouřce.“ A zatímco druhý posel ještě mluví, dorazí třetí: „Chaldejci odehnali pryč celé stádo velbloudů.“ A nakonec čtvrtý: „Tvoji synové a tvoje dcery seděli na oslavě v domě nejstaršího syna. Nějaké tornádo se přihnalo z pouště a strhlo ten dům. Všech deset lidí uvnitř bylo pohřbeno v troskách.“ Jób roztrhne své šaty, oholí si hlavu, padne na zem, ale neřekne ani jedno zlé slovo. Vypraví ze sebe jenom: „Hospodin dal, Hospodin vzal.“ (1,21)

Pak satan podnikne druhý výpad. Postihne Jóba jakousi kožní chorobou, takže ten nebožák sedí na zemi v popelu a škrábe se hliněným střepem. Ovšem ani tehdy neupustí od své zbožnosti. „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (2,10)

Pak přijdou tři Jóbovi přátelé, přisednou ke zbědovanému Jóbovi a vedou nekonečné řeči. Jejich obsah je stále stejný. „Nic není samo sebou. Musí přeci existovat nějaký důvod pro tvoje neštěstí. Něco jsi určitě udělal špatně. Možná si svoje chyby jenom neuvědomuješ.“ Myslím, že známe takové řeči sami dobře. Také my hledáváme důvody, proč tamtoho předčasně sklátila smrt a proč na něčím domě tak viditelně lpí smůla.

Dlouho to Jób poslouchá. A pak se brání. Úplně ze sebe vychrlí: „Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši. … Mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě. Jsem dalek toho dát vám za pravdu, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám.“ (27,2-5)

 „Příběh o Jóbovi je vytvořeným příběhem. Není země jménem Ús. Nikdy nežil takto příkladně zbožný člověk, který musel zakusit zmíněné hrůzy. Ani ti tři přátelé, kteří Jóba trýzní svou vlastní samospravedlností a svými pošetilými otázkami po jeho vině. A přeci je to skutečný příběh.“ (Friedrich Mildenberger) Neboť nespočetní lidé jej sami zakusili. Prožili jen v jiném odstínu to samé, co prožil Jób: že se jim přihodilo zlo bez jakéhokoliv důvodu. A opět mnozí hájili Boha: „Náš Bůh nedělá žádné chyby,“ prohlásili. „Nějaký důvod přeci bude existovat, možná tě Pán Bůh chce zkoušet. Později, zcela na konci to pochopíš, tam někdy v jiném životě na onom světě.“

Naši židovští a muslimští bratři a sestry ve víře v jediného Boha – mocného a spravedlivého – i oni stojí před stejnými otázkami. „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“ se jmenuje kniha jednoho významného amerického rabína.

Myslím, že první, co se zde máme naučit, sestry a bratři, je držet ústa. Podržet, pozdržet svá ústa, když se našim bližním stane neštěstí. Nesedíme v Božím poradním výboru. My neznáme důvody. A my nemusíme Boha hájit. Když se druhým děje něco zlého, upeč jim buchtu, zanes jim ji, popij s nimi kafe a buď zticha. Nechej je vypovědět jejich trápení.

Odpověď na jejich otázky může dát jenom Bůh sám. V knize Jób mluví samotný Bůh až na konci. Ale co říká? Klade otázky. Odpovídá na Jóbovy otázky čirými protiotázkami. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? (38,4n) Přišel jsi někdy ke skladům sněhu. (38,22) Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? (38,31) Můžeš ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat, když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští? (38,39n) Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy? (38,41) Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? (39,26) Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? (39,1)

A tak to pokrčuje ještě dlouho. Množství otázek nás možná mate. Co mají všechny společného s Jóbem? „Dvě hodiny přírodovědy“, označil tuto pasáž jeden myslitel. (Ernst Bloch)

Mladí krkavci nám napovídají. Mají hlad a ze svého hladu volají k Bohu, stojí zde psáno. Jinými slovy: Jejich krákaní je modlitbou. Což znamená: Bůh se stará nejen o lidi. Bůh se stará i o krkavčí mladé, o krkavčata, o lvy a o medvědy. Také o velkého lva a orla a skopce na obloze se stará, o všechny hvězdy. Sesílá déšť i tam, kde to nikdo nepotřebuje, kam žádný člověk nepřijde. Kdo určil bouřnému mračnu cestu, aby pršelo na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není, aby se napojila místa pustá a zpustošená a vzešla mladá tráva? (38,25nn)

„Všechno možné i nemožné přijde na přetřes v této Boží promluvě knihy Jób, jenom jedno chybí: člověk. Svět se otáčí kolem Boha, nikoliv kolem člověka. Pán Bůh je mírou všech věcí, nikoliv člověk. Bůh je zde kvůli sobě samotnému, není zdaleka jen kýmsi, kdo by zde byl kvůli člověku. Vše, co Bůh stvořil, stvořil sobě pro radost: nebe a zemi, ráno a večer, jitřní hvězdy a nebeské světy, sníh a kroupy, vítr a mračna, zrození i umírání, všechno, všecičko je Boží hra a Boží volnost a Boží zázrak a Boží síla. A ty, tak se ptá Bůh, ty by ses v tom všem mohl se mnou srovnávat?  Mohl bys mne pohnat před soud? Mohl bys umístit rovnítko mezi Boha člověka? (Hans Joachim Iwand)

Hle, sestry a bratři, tady se rozhoduje. Tady je rozhodnutí na spadnutí. Vy můžete považovat Boží řeč za celkem bezútěšnou. Tady je člověk sražen k zemi svým utrpením a Bůh mu vypráví o lvech a krkavcích a o dešti na poušti a o souhvězdích.

Anebo můžete přiznat: Největší neštěstí nás lidí spočívá v tom, že stále kroužíme sami kolem sebe. Jde o naše přání, o náš blahobyt, o naše štěstí. A když jsme zbožní, když chodíme do kostela, tak jde o naše modlitby, o naši spásu, o naše požehnání. 

Ale možná naše štěstí spočívá právě v tom, že my jednou na sebe zapomeneme a zcela se ztišíme před Boží velikostí. Možná pak jako Jób řekneme: Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. (41,5)

Jako bohoslovec jsem studoval v německé průmyslové oblasti Porúří. Za druhé světové války byla tamější města silně poškozena, snad nejvíce Dortmund. 2. září 1944 zaznělo v místním kostele pozoruhodné kázání, kostel zanedlouho dostal také zásah. Kazatelem byl Hans Joachim Iwand, čelný představitel církevního vzdoru vůči nacismu. Nejednou se ocitnul ve vězení. Tehdy, uprostřed pobořeného města, kázal: „Prach a popel to nedokážou, trosky a sutiny nejsou obrácením k Bohu. Avšak Boží slovo, Boží svrchovanost vzchází jako slunce nad zbořenou lidskou slávu. Působí, pomáhá. Taková je Boží láska, která uzdravuje lidi. Uzdravuje lidi z jejich utrpení sebou samými. Pán Bůh je jako moudrý lékař. Lékař, který nehovoří o mé nemoci, nýbrž o nádheře svého umění.“

Lépe to povědět nedovedu. A nyní zazpívejme píseň člověka, který při pohledu na narození našeho Pána zapomněl sám na sebe a všechno své trápení. Dřív nežli jsem se narodil, tys na mne myslil dávno a za svého´s mne prohlásil, než mi co bylo známo. Když já jsem ještě nedýchal, už dávno´s za mnou, Pane, stál, a myslils na mé blaho. (EZ 290,2) Amen.

L 2,21-35              641; 307; 290,1n5n9; 301; 183      

Kázání v neděli po vánocích 29.12.2019.

Předlohu kázání napsal a laskavé svolení s jeho publikací dal bratr Rainer Oechslen, farář z Bavorska. email: rainer.oechslen(a)elkb.de