To nemá chybu. Tohle podobenství prostě sedí. Pasuje do života. Trefně vykresluje otázku viny a odpuštění. Rozhodně není vůbec náhoda, že se podobenství o marnotratném synu stalo základním obrazem vztahu Boha a člověka. Když se zeptáte napříč církvemi (a na Západě se takové výzkumy opravdu prováděly), tedy když se zeptáte napříč církvemi na nejznámější Ježíšův příběh či podobenství, na plné čáře vyhrává podobenství o marnotratném synu. Jasné, přehledné krásné. Syn, který se vzdálí od otce, odcizí se domovskému prostředí lásky a místo něj napřed pošetile hýří a pak se propadne do ukrutné bídy. Každý z nás v sobě nalezneme kousek těchhle rysů: nedostatek pociťované lásky, odcizení od Boha, pošetilost, okamžiky bídy tělesné i duchovní. Tohle podobenství prostě sedí. Jako marnotratný syn či marnotratná dcera se sám nad sebou zarazit, obrátit se a vrátit se k pramenu života a lásky. Zázrak pokání. Kát se, litovat svých chyb a zkusit začít znovu. Proto se čte podobenství o ztraceném synu v postním období, v období kajícnosti. Poslyšte kajícníci, Boží náruč je vám otevřená, Bůh vám jde vstříc. Bůh vás přijímá jako laskavý otec, jako milující matka.

To nemá chybu. A přeci. Přeci podobenství cosi chybí. Nezahrnuje všech-no. Skvěle vykresluje vztah mezi ztraceným člověkem a mezi milujícím Bohem, který se nenechá odradit. Proto mají lidé podobenství rádi a je důležité ho znát. Ano, já se mohu vrátit k Bohu. Kdykoli. Odkudkoli. Jakkoli. S čímkoli. Bez čehokoli. Naděje pro ztracené nemá chybu. To na jedné straně.

Na druhé straně však podobenství cosi chybí. Nachází se v něm zvláštní nerovnováha. Máme zachyceno, co v nejtěžších okamžicích řekl marnotratný syn sám sobě. Máme zachycen jeho vnitřní rozhovor.  Šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. (17n) „Šel do sebe“ je výstižný výraz pro pokání, kdy člověk začne nad sebou pravdivě a kriticky přemýšlet. Zkoumat skrznaskrz jaký sem. Čili: první krok k nápravě, který syn učiní, první řeč, kterou vede, je sebezpyt.

Po sebezpytu následuje krok číslo dvě. Syn se vypraví domů a hovoří s otcem. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ (21) Vyznání vin. Přiznat svoje selhání. Svou pošetilost. Povědět druhému, že je mi líto, čím jsem mu ublížil, čím jsem ho zklamal. Podobenství zachycuje i tento krok číslo dvě. Syn mluví k otci. Napřed mluvil k sobě samotnému, potom mluví k bližnímu. A otec mu odpouští, přijímá jej. Koná se veliká sláva. Bohu díky. Až potud to nemá chybu.

A přeci. Přeci podobenství cosi chybí. Chybí v něm třetí rozhovor marnotratného syna. Krok číslo tři. Navrátivší se syn by měl ještě promluvit se svým bratrem. Se starším bratrem, který nikde po světě netrajdal, poctivě pracoval na rodinném hospodářství. To on zajišťoval živobytí stárnoucím rodičům, zatímco mladší, marnotratný syn „s děvkami prohýřil“ otcovo jmění. My máme v Bibli zachycen rozhovor otce se starším synem a až příliš dobře z něj lze cítit, jak je syn rozhořčen. Chystá se oslava návratu zhýralého bratra a spořádaný syn ji má sponzorovat vykrmeným teletem.

Podobenství o marnotratném synu je podobenstvím o vztahu Boha a člověka. Ovšem vztah mezi člověkem a člověkem se v něm tolik neřeší. Škoda, neboť není jednoduchá otázka: Jak žít vedle člověka, který spáchal všelijaké špatnosti. Bůh mu sice odpustil, ale jak mu mám odpustit já? Copak si dva bratři z podobenství asi řekli? Vyříkali si, co kdo měl proti druhému? Dozvěděl se mladší syn o rozhořčení svého staršího bratra? Uvědomoval si mladší syn, že jeho návrat domů se koná na bratrovy útraty. Nemáme zachyceno, co si ti dva pověděli. Dospěli ke smíření, nebo nedospěli? Třetí rozhovor, rozhovor bratra s bratrem v podobenství chybí.

Příběh marnotratného syna je skvělým podobenstvím o odpuštění na osobní, privátní rovině. Co se děje mezi mnou a Bohem, když lituji svých vin. Podobenství se však nevyjadřuje k odpuštění na mezilidské rovině. Jak druzí lidé snesou, že mně bylo odpuštěno? A ne ledajací lidé, nýbrž ti lidé, kteří na mé chyby doplácejí. Zraňuji své bližní, Bůh mi to odpustí, jak věřím a jak se kaji. Ale odpustí mi ti, které jsem zranil? Zdá se, že podobenství nám v tomto ohledu žádný návod nedává.

Před lety jsem se ve vesničce Hinterschmiding na bavorské straně Šumavy setkal se starými manžely. Byli zbožnými katolíky a vyprávěli mi, jak těsně po druhé světové válce po svém usilovali o smíření mezi Němci a Francouzy. S partou německých studentů vyrazili o prázdninách do Francie, aby odklízeli válečné škody. Naráželi na hradbu nezájmu a pohrdání. Jejich národ se velmi provil, ale oni jakožto věřící lidé spoléhali na Boží odpuštění. Bůh jim jejich viny odpustil, jenže jak se Boží odpuštění promítne do mezilidského vztahu či do vztahu mezinárodního? Svou snahu o smíření nevzdali, vystavili se nevoli a snažili se svou kající přítomností podnítit poškozené k odpuštění. Těžký úkol, jak jej provést? Jak dokázat poškozenému, že svých chyb lituji a toužím po novém začátku. To je ten chybějící rozhovor mezi bratry v dnešním podobenství.

Hinterschmidingské vyprávění bylo dojemné. Jedno z nejsilnějších, jaké jsem v životě slyšel. Ve válce je hrdinou ten, kdo statečně bojuje proti nepříteli. Avšak po válce je hrdinou ten, kdo statečně hledá smíření s nepřítelem. Hrdinové míru pěstují smíření. Válka mezi Němci a Francouzi už dnes nikoho nestraší. Můžeme být vděčni, že se na obou stranách našli lidé, kteří udělali nelehký krok k sobě navzájem. Můžeme být vděčni, že i u nás po studené válce bylo řešeno smíření mezi Čechy a Němci. Smíření vede k radosti a spolupráci. Lidé neusmíření se vnitřně stále užírají. Asi byli málo stateční na to, aby uznali svou vinu a odpustili bližním. Chudáci, zůstávají zajati sami v sobě.

Podobenství nám vypráví o Bohu, který má dost lásky pro provinilce i pro nevinného. Jak se ale mají navzájem srovnat oni dva, o tom se nemluví. V posledních týdnech slyšíme zprávy z války na Ukrajině. Ať už válka dopadne jakkoli, já se ptám, co bude následovat? Jaký bude vztah Ukrajinců a Rusů? Existuje pro ně mírová budoucnost? Seberou se nějací Rusové a pojedou odklízet trosky v Mariupolu? A uvěří jim nějací Ukrajinci jejich lítost? Těžko, těžko se rodí smíření. A jak vidíme v podobenství – opravdovému smíření předchází pokání a přijetí odpuštění. Jsou Rusové vůbec schopni uznat vlastní chyby? Nejsou na to příliš zbabělí? Nejsou na to příliš opilí velkopanskými sny? A dovedou o svých omylech mluvit Ukrajinci? Strašně těžké bude najít cestu k usmíření. Zatím není ani jisté, zda ji někdo bude chtít hledat.

V podobenství o marnotratném synu chybí rozhovor obou bratrů. Proč o něm Kristus nemluví? Proč nezmiňuje onen náramně důležitý následný krok ke smíření? Evangelium nám zde žádný jasný návod nedává. Žádný přehledný vzorec, podle kterého bychom měli postupovat. Smíření totiž musíme pokaždé vytvořit znovu. Nespoléhat na nějaký vzoreček. Musíme k sobě cestu přes viny hledat v osobní situaci, v osobním nasazení, nikoli jít nezaujatě podle mapy. Snad proto v podobenství chybí rozhovor dvou bratrů, ten rozhovor, který jejich vztah pročistí a vyčeří. Abychom od nich neopisovali. Abychom nepřebírali cizí řešení. Smíření musí být naše vlastní, prošlapané vlastí cestou.

Zopakuji, co zaznělo na začátku. To podobenství nemá chybu. Nemá chybu, třebaže v něm chybí rozuzlení vztahu obou bratrů. Rozuzlovat svoje osobní šmodrchance si musíme sami. Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“. Pověděl jim toto podobenství … (1n) Aha. Celé podobenství o ztraceném synu je podnětem, impulsem, aby se jedni lidé vyrovnali s druhými. Kristus nás chce přimět, abychom my sami mezi sebou vedli rozhovor o odpuštění a smíření. Inspiruje nás k odpuštění bez mezí. Ježíš nám schválně vypráví podobenství o Bohu, který má dost odpuštění pro všechny pro všechny své děti. Bez rozdílu. To nemá chybu. Amen.

2 K 5,16-21                            590, 709; 118; 787; 679; 777             Izajáš 49,15-16

Kázání ve 4. neděli v postě 27. března 2022